Mučednice Žáben

"Tak pojď," ozval se mužský hlas z kovové místnosti. Žáben přemohla strach a vešla. V koutě místnosti klečela mohutná, ramenatá kulturistka, pečlivě natřená olejem. Její nelítostný výraz ani na okamžik nedal vzniknout domnění, že by snad svou klečící pozicí naznačovala podřízenost. Bylo to přesně naopak, tak jak Žáben tušila.

"Předkloň se a sundej si slípky!" poručila sotva dospělé dívce amazonka svým hormony znetvořeným hlasem. Zřítelnice se jí přitom rozšířily ve velké černé talíře chlípnosti, monotónně klimbající těžkým vzduchem místnosti. Bez čekání vrazila nebohé dívce svůj ztopořený ukazovák do vystrčené zadnice. Rejdila jí tam s ním dobrou čtvrthodinu. Přitom si počínala tak nešetrně, že se Žáben několikrát hlasitě na ten vychrtlý prst zlovůle uprdla.

Když bylo po všem, trýznitelka vytažený prst vystavila mléčnému světlu silné zářivky a jakýmsi nesruzimetelným mumláním zhodnotila své počínání.

"Tak další!" ozvalo se z kovové místnosti zase.

Velký, olejovitý transsexuál dřepěl, až nohy bolely, nad svou poloušlou nafukovací pannou a prosil hrdelním hlasem Venuši, ať je tak dobrá a jako tomu Pygmalionovi, promění jeho neživý předmět touhy v živou a teplou bytost.

A přitom mu z očí kanuly slzy hořké a falešné jako březost pomatené feny.