Jsem Jackovo rodinné nadělení

Má rodina je v poměru s mnoha jinými jistým způsobem normální. Rodiče se kupříkladu ještě nerozvedli, třebaže jsem je o to snažně každý den prosil. Vlastně ani nechápu, jak se ti dva mohli dát dohromady.

Otec je politicky pravostředově orientovaný a matka... ta ani neví, o co jde. Otec miluje vážnou hudbu, a když se mámy zeptáte, kdo to byl Bach, dozvíte se něco o velmi levné značce taveného sýra. Táta miluje Woodyho Allena, matka ho nenávidí. Ani se jí nedivím. U člověka, jenž jako první v naší městské správě založil fanklub seriálu Dallas a posléze v této činnosti pokračoval u všech nově vysílaných telenovel, na tom zkrátka není nic k divení. Jednou o Allenovi prohlásila, že je neurotický zakrslý intelektuál, což je podle ní sorta lidí, jež nesnáší. Pominu-li otázku, zda vskutku věděla, co právě vypustila z úst, neboť tolik cizích slov vyslovila naposledy v době... vlastně jich nikdy tolik nevyslovila, druhou pominout nemohu. Jak mohla s otcem vydržet tak dlouho? Popis, který u Allena uvedla, totiž sedí na její milou polovičku mnohem přiléhavěji než na nenáviděného autora.

Já Woodyho také zbožňuji, ale u táty jde o něco víc, citace z jeho filmů užívá, aniž by si toho byl vědom. Onehdy jsem zaslechl část jeho hádky s matkou v koupelně, kdy jí vyčítal: "Nenavážej se do masturbace, je to sex s někým, koho mám rád." V jeho hlase znělo zoufalství, protože dlouhodobě trpí silnou sexuální frustrací. S matkou už dost dlouho nespal, neb ta se bůhvíproč rozhodla stát puritánkou. Když to jednoho dne u snídaně před námi všemi oznámila, živitel rodiny omdlel. Od té doby již nikdy nebyl jako dřív. Jde to s ním z kopce a jsou chvíle, kdy je na tom tak špatně, že jej vidím číst Sadeho 120 dnů Sodomy. Často propadá depresím a u psychiatra je víc než doma. Nevěru striktně odsuzuje, tudíž jeho život ztratil smysl.

Matka na svém rozhodnutí stále trvá, a tak otec den ode dne výrazněji stárne, zatímco se jeho něžná polovička se spokojeně realizuje nově nabytými zkušenostmi. Mimochodem, kdybyste na pultech knihkupectví nalezli knihu Proč jsou muži dobytek?, nečtěte si to, je to dílo právě mé matky. Ještě před tím vším však rodiče kupodivu zplodili hned tři dítka - chlapce, děvče a mne.

Mému bratrovi je pětadvacet let a je panic. Dalo by se jistě říci, že je pouze jeho věc... a upřímně bych to moc rád i řekl, bohužel on to tak nevidí. Řeší své problémy v tomto směru takřka s každým, koho potká, a snaží se dopátrat důvodu, proč si ne a ne najít dívku. Říkal jsem mu už stokrát, že to bude jeho váhou otylého slůněte v největší rozežranosti, palčivě negentlemanským chováním, obecněji dost špatnou a nesnesitelnou povahou... a taky proto, že je prostě idiot. On mě však nevnímá. Stále jen opakuje, že není tlustý, jen má mužnou postavu, což střízlík jako já prý nedovede pochopit. Ostatní mé výčitky opomíjí, neboť mu schází argumenty k jejich vyvrácení. A taky kouří, hodně. Někdy, když mám opravdu vtipnou náladu, mu říkám, že si tím kouřem vypálí mozek, což je vskutku komické, neboť něco, co prakticky nemá, si nemůže vypálit, i kdyby šňupal tabák u okolí Černobyl.

Jak vyplynulo z výše řečeného, mám i sestru, která se nicméně liší od bratra jedině svou údajnou pohledností a dobře tvarovanou postavou. Vzhledem k tomu, jak nízkým I.Q. tato moje příbuzná... ehm, sestra... disponuje třeba i v porovnání s barovou židlí po výplachu mozku, docela dobře a jasně si uvědomuje své vnady. Ovšem dosud si ani ona nikoho stabilnějšího nenašla, páč muži mají do jisté míry pud sebezáchovy, který v přítomnosti moji drahé sestry zvoní jako na poplach, a když začne flirtovat, vždycky pár lidí kolem zvedne své mobilní telefony.

Ale jednou nás i sestra dokázala šokovat. Zamilovala se do muže, který měl v jejím srdci a její mysli (hahaha) místo jen pro superlativa. Vyprávěla nám o něm celý večer, čímž mi s otcem zcela znechutila jeden díl Columba. Ve snaze neposlouchat ji jsme na obrazovku hleděli tak intenzivně, že už jsme neměli sílu vnímat, a tak se ani nedozvěděli, jak poručík padoucha nakonec přelstil. Otec znechuceně zavrčel nějakou citaci z Allenova film a odešel pryč. Já odkráčel do kina, a tak nakonec sestru poslouchala jen matka, která ji beztak nevnímala, neb vymýšlela design propagačních letáčků k opakované projekci posledních dílů Esmeraldy (u jejíž úvodní znělky se ona i řada dalších žen v přechodovém věku kýve do pochybného rytmu a zatleská entuziasticky pokaždé, když kastrát zapěje Esmeraldino jméno). Užije na něj jistě sloganu, na nějž je hrdá a který visí u ní nad postelí:

"Esmeralda, naše pýcha!

Ať si kdo chce, co chce, říká!"

Bohužel tím naše nešťastná etapa se sestřiným "Panem Dokonalým" neskončila. O dva dny později nás totiž hystericky volala do obývacího pokoje, že její milý je v televizi! Ano, byl, včetně veliké fotografie. Bohužel v rámci sekce "Blázinec pátrá".

Obecněji vzato, svou komunikaci se sourozenci jsem omezil na minimum. Vzhledem k tomu, že oba vynikají úžasnou slovní zásobou a chrlí ze sebe jednu vtipnější hlášku než druhou, je i pasivně zajímavé sledovat jejich vzájemné hádky a diskuse. Uvedu příklad:

-         Jsi blbá...

-         Seš blbej...

-         Jsi blbá...

-         Seš blbej...

-         Seš pitomá...

Tímto hádka končí, neboť sestra, zaskočená a zmatená náhlou a zákeřnou změnou tématu, zapomněla ono už přímo mající na jazyku vtipné a jadrné odseknutí.

Občas pohodovou atmosféru našeho rodinného života, jehož se povětšinou neúčastním, rozboří antitchynicky založený strýc s dlouhým mrožím knírem, který mu tak závidí všechna zvířata v ZOO, pravidelně nás přivítavši otázkou, cože jsou to smíšené pocity. Po jejím položení na něj chvíli všichni rádoby nechápavě hledíme a děláme, že teda jakože vůbec netušíme, co by to mohlo být, a nedočkavě čekáme, až se dovíme, že smíšené pocity jsou, když se tchýně zabije v mém novém autě. Všichni v tu chvíli jako na povel propadneme "spontánnímu" hurónskému smíchu... no a strýc je šťasten, jaký se mu podařil skvělý vtípek.

Říkáte si možná, kam se ztratil zbytek rodinné smetánky. Bohužel nemohl přijít na řadu. A to ne snad proto, že by nechtěl, ale protože už jsou všichni mrtví.

A tak zbývám já, který pro svou rodinu má jen pár zakroucení hlavou a celý život údivu. Na stěně pokoje mi visí výstražný latinský nápis, přičemž z pokusů o jeho přečtení dostávají matka se sestrou a bratrem vždycky týden migrény, takže se mě většinou ani nepokoušejí obšťastňovat svou přítomností. Už jsem uvažoval o nějakých zvukově uzavřených dveřích, které by ode mne zbytek domu oddělovaly ještě důkladněji a sestra mi nebušila den co den na dveře, zda se náhodou v mých knihovnách nenajde nějaká Lenka Lanczová. Zpravidla jí odvětím, že zrovna včera jsem dvě její nové knihy spálil za zpěvů žalmů obřadně v krbu, takže přišla pozdě, což není dvakrát vtipné, ale na ni to stačí. Někdy podezřívám tátu, že mě měl s někým jiným, bohužel jen do té chvíle, než si vzpomenu na fyziologické pochody člověka, a znechucen vlastní znalostí biologie (a především zoufalou touhou změnit nezměnitelné) si za trest pustím film z produkce studia Troma.

Ale nenechte se mýlit, mám svou rodinu nějakým zvrhlým způsobem rád. Jen bych tímto opravdu z celého srdce požádal o důvěru z vaší strany, abyste mi dali přednost před ostatními a pronajali mi vámi nabízený byt. Byt, který je nejen krásný, ale především dostatečně vzdálen od rodného domu. Jsem jen neškodný mladý intelektuál... skutečně.