Okny zeď

Původně to byla básnička, ale moravským punkerům se zamluvila, v jejich podání je to značně frontální a snad to vystihuje i je samé.

S pocity vláčnými
upřený do stěny koukám se do oken naproti
ještě svítí
rovina černého odpadu
ropy
co páchne tak sitě uměle
pěšinou kroky mizím
tmou
vnímám jen světlo
a hvězdný prach
kolikrát bude mě studit
po zádech strach,
že naposled budí mě jaderný spad
prach popelí mi tváře
skráně rosou barví se do hněda
pak černají až zblednu
jsem tak špinavý, že se
raděj z domu
nehnu
dál špendlit se budu
zrcadlu.
Přírodo ty
zrůdo
jak smíš ty tohle
dopustit
že atomy spadu ničí mě,
je mi to proti srsti
když mi padá poslední chlup.

---