Koho chleba jíš, toho píseň zpívej

Byl jsem nařknut, že pařím do nějaké sekty, ale je to jen pisálkův trik))

Lidé se stali součástí planety a nikdy se planeta nestane součástí lidstva. Halíme se do šatů a schováváme tělo, ač tělo skýtá duši, která často je viděna gesty. Před tím se klaní, protože k němu chovají úctu, protože je prý vážený. Když bychom naše nadřízené, ať už jsou jacíkoliv, obměnovali kanadskými žertíky při každém setkání a připomínali jejich neduhy a něco navíc ještě přidávali k těm neduhům. No, nedej bože stát před tebou nahý. Pro spokojený život je výhodou přitakávat. Kdo by si ničil pocit bezpečí, který si budoval tolika přetvářkami? Nebo je snad lepší se celý život schovávat v zemjamce a nebrat ohled na režimy? Je snad lepší živořit?
Má píseň, kterou budu pět je veselá. Je v ní cítit naděje v krásné zítřky a vyslyšených přáních lidu, ale co když zpívám jen vesele smutnou píseň. O tom jak lid si přeje a umírá mu naděje, jak musí živořit a sní o minulosti, kdy nebylo tak pusto. Ke každé písni patří i barvy. Je snad špatně vidět svět v barvách, mylně si myslet, že lze podle pohledu rozeznat zlo? Jak snadno se nechá člověk svésti ozubenými koly mašinérie, kterou dávno někdo předpověděl. Dá se snad tomu ubránit?
Svůj nesouhlas jen těžko lze říci písničkostrůjci. Mám nesouhlas pět, ale co když si špatně přebere mlynářovu píseň a povšimne si černého praporu anarchie, který vlaje nad zemjamkou. Mám se klanět, když můj hřbet nelze prohnout holí? Mám rovně stát, když na mě váha pravdy sedá? Jak zůstat nezkřiven? Nikdo neuznává když jsou sóla pěna více jedinci, většinou jen jedním, a to pozadí?, to křoví? Zkusme být vším napůl, otvírejme ústa jen tak na oko a on už nevidí zdali z nás nějaké ty tóny srší. Nejsme slyšet, ale vidět a na obě strany máme blízko než kdykoli předtím. Nikdo neví kdo bude o chlebu notovat a kdo chlebem zpívat.

---