Rande?

Rande?

Byly to už čtyři hodiny. Pořád se z toho nemohl vzpamatovat. Nekonečné vteřiny ubíhaly ve svém jarním tempu. Každý den bezduché opíjení s „přáteli“. Ráno spaní v lavici, odpoledne trocha brigády, brčko a večer zase kalit. I přes veškeré THC v krvi ho začaly sžírat strašné výčitky svědomí, že to co udělal byla zatím jeho největší chyba. Snažil se to brát s humorem, ale nešlo to. „Proč to nehodit za hlavu?“ říkal si.

„Už je ráno?“ probral se ze z hlubokého bezesného spánku. „Sakra, zase přijdu pozdě!“ pomyslel si koukajíce na hodiny a už upaloval do koupelny. „Zuby, jíst, záchod, kalhoty, škola, to je zase den. Proč někdy nevstanu včas?“ Jančil po bytě. Vyrazil jak střela a seběhl schody. Velmi rychlou chůzí mířil na nejbližší autobusovou zastávku. Spatřil autobus a tak se rozběhl a udýchaný vrazil do předních dveří autobusu. „Dík,“ prohodil na řidiče a zasedl sedadlo hned za jeho kabinou. Zase už asi po sté si četl přepravní podmínky: „Ty už si budu skoro pamatovat,“ pousmál se. Měl to vypočítané, za cestu do školy je přečte přesně jeden a půlkrát. „Písečná!“ ozvalo se z přechraptělého reproduktoru uvnitř autobusu.

První hodina byla již v plném proudu. „Katko, můžeš odnést třídnici do druhé půlky?“ Rozhlédla se paní profesorka. Katka vstala a usmála se. „Konečně se projdu.“ Pomyslela si v duchu. Vzala ohmatanou třídnici z katedry a šla směrem ke dveřím. Chytla za kliku a prudce otevřela dveře. „Dík!“ ozvalo se vzápětí. „Příště prosím tě přitlač!“ Zavrtěl hlavou nechápavě Roman. „Promiň, já tě neviděla“ a šla dál. „To je taková kráva!“ pomyslel si.

„Dobrý den paní profesorko, já jsem zaspal.“

„Honzo ticho, Roman umí mluvit sám.“

„Dobrý den, já, mě ujel autobus,“ vykoktal ze se sebe celý rudý Roman.

„Romane, to si vyřiď s třídní a jdi si sednout. Už jsem tě zapsala.“

„Jo? To nevadí, mě zapsali už dole,“ lhostejně hodil tašku na stůl. Stará lavice zapraskala. Sesunul se do židle. A očima začal hypnotizovat nápis „I hate school!“. Zřejmě památka minulých dnů. „Kolik idiotů učí na týhle škole?“ ptal se sám sebe.

„Cože tebe nepřipuštěj k maturitě? To si snad děláš srandu? Ven, táhni! Už tě nechci ani vidět. Můj syn je debilní lempl, mámo, co mám dělat?“

„Je to snad tvůj život? Si budu dělat co chci!“

„Dokud budeš bydlet tady, tak budeš poslouchat mě!“

„Tak mi polib prdel! Já du!“ Bouchnul v afektu dveřmi a vyběhl před dům. „Seru na toho idiota, ať jde do hajzlu!“ pomyslel si.

Pozoroval líně se plazící pěnu po stěně půllitru. Po čase jeho oči našli nový cíl, reklamní ubrus od Gambrinusu, kde cihlově červenou protínalo zlaté Gé. Zlatá byla sice místy hnědá či bílá a slepeně se leskla, ale jemu to nevadilo. Byl přeci na Základně. Jeho svatyni. Místu všech míst… ubohém a smradlavém místu. Podepřel si těžkou hlavu, kterou právě prolétla vzpomínka na dnešní páteční školní den. „Romane, dnes za tebe budu bojovat.“ Nálada se blížila bodu mrazu. „Hele, chlape dáme špeka, ne?“ Někdo ho praštil po zádech. „Cože!“ vyjekl. „Fakt dík, ale dneska ne! Nemám náladu!“ naštvaně se ponořil zpátky do svých temných myšlenek. „Tvůj boj!“ Otočil se. „Kucí, kašlem na něj, neska je nějákej přejetej.“

„Ahoj,“ přiklonila se neznámá kráska, „proč jseš tak smutnej?“

„Nic mi není.“ Marně se snažil vykouzlit úsměv na tváři.

„To neberu.“ Posadila se vedle něj.

„Znáš, ne?“ Vážně jí pohlédl do tváře. „I muži mají své dny.“

„Á, pán je zřejmě vtipálek.“ pousmála se.

„Pondělní ráno,“ otevřel oči, „je se sedm, přijdu včas,“ zašklebil se, jako když koně přes koule praštíš. Cesta do koupelny. Ledová sprcha. Zuby. Oblečení. Snídaně. Běh na autobus. Hlavou se mu honili miliony věcí. Deset minut před zvoněním se mu rozsvítila sms na jeho mobilu: „Achoj milasku, at se ti dnes splni tve sny.“

„To taky doufám, Mišulko.“ zašeptal a posadil se do své lavice.

„Romane to čumim, co tak brzo?“ povídajíce vstoupil do třídy Honza.

„To víš, alespoň naposled.“ odvětil Roman.

„Vole, můžeš si za to sám!“ zabrumlal si pro sebe Honza.

První hodina byla nekonečná. Pak o přestávce si nechala zavolat třídní profesorka Romana do kabinetu. Celý skleslý a smířený se svým osudem otevřel dveře. „Dobrý den,“ řekl tiše, „tak jsem tady.“

„Romane, Romane, děláš mi starosti, ale věřím, že si z toho vezmeš ponaučení.“ řekla suše.

„Takže tady končím?“ Sklesl ještě víc.

„Ne, nakonec jsem přemluvila pana profesora Kotýnka, aby tě nechal jít, když už z té matematiky nematuruješ…“

Když otevřel dveře kabinetu, nevěděl co má dělat dřív. Plakat štěstím, nebo skákat radostí. Ale jedno bylo jisté. Teď už to nenechá náhodě a zítra se začne učit. Na dnešek už má program…