Váhavé štěstí

Před hotelem byl dost nesourodý hlouček lidí. Právě přijížděla sanitka. Taková ta žlutá, jak je na ní napsáno "Rychlá záchranná služba". Dva chlápci v červených mundůrech vytáhli nosítka a zdravotnickou brašnu. Zmizeli někde v hotelu.

Poznala jsem ho dneska odpoledne. Byl roztomilej a měl nádherný oči. Podával mi peněženku, kterou jsem zapoměla v restauraci na stole. "Promiňte slečno, nechala jste tam peněženku." Pozvala jsem ho do hotelové restaurace. Chtěla jsem se mu jen nějak odvděčit, poděkovat. To už se dneska nevidí, aby někdo vracel peněženku plnou peněz. Doklady a tak... a navíc jsem tam měla to, proč jsem sem vlastně přijela. Jediný snímek filmu a kolik nadělá problémů. Snad Petr ještě žije. Snad ho stihnu předat včas.

Bytem v sedmém patře se rozlehlo zvonění telefonu. Petr seděl v křesle naproti holé zdi a vypadal úplně bez života. Seděl tak už několik dní a začínal trochu páchnout. U jeho nohou ležel rozbitý talíř se zbytky jídla. Vedle něj na stolku stála poloprázdná lahev vodky. Petr se naklonil a než zvedl telefon, trochu upil.

"hmm"

"Mam to. Letadlo mi letí v devět."

"našeho?"

"Ne, Pražskýho."

"hmm"

"Ještě se ozvu. Zatim pa."

"pa"

Dva chlápci ze sanitky vynášely z hotelu nosítka. Vlastně spíš jeden šel vpředu s brašnou a druhý za ním tlačil kolečková nosítka. Vypadal tak trochu jako někdo, kdo talčí nákupní vozík v supermarketu. Na nosítkách leželo tělo přikryté od hlavy k patě šedivou dekou. Tam kde se dal tušit hrudník byla malá červená skvrna. Kolečka tiše cvakla přes obrubník a zpod deky vypadla bledá ruka. Na zápěstí měla stříbrný náramek s iniciálem.

"Máte vybráno?"Zeptal jsem se ten den už asi po sté a v duchu jsem už byl doma. Zbývalo mi už jen půl hodiny do konce směny.

"Dám si jen něco malého," usmála se ta slečna  "co doporučíte?"

"Máme výtečnou palačinku se zmrzlinou, madam." Nevím, jestli bzla tak výtečná, ale ještě si nikdo nestěžoval. Navíc jsem jí servíroval už několikrát, takže mě pochopitelně napadla jako první...

"To by šlo."

"Já si dám to samé." Odtušil její společník.

Letadlo mělo v Dundee přistát v 17:30. Petr stál pod tabulí "Přílety", jak byl s Jitkou domluvený. Měl na sobě nový oblek. V poledne se umyl, učesal a oholil. Dokonce se trochu navoněl parfémem, který od Jitky dostal týden předtím, než odletěla. Bylo skoro 17:45, když ohlásili letadlo z Londýna. Právě přistávala.

"Jste pěkná ženská" promluvil konečně ten chlap naproti mě "odkud jste?" Měl příjemný hlas.

"Jsem Češka, ale manžela mám v Dundee ve Skotsku. Promiňte, ale stále ještě nevím, jak vám mám říkat." Omluvně jsem se na něj usmála a trochu pokrčila rameny.

"Ach, promiňte. Jakub, Kuba, nebo jakkoli chcete." Podával mi ruku. "Jitka. jsem ráda, že vás poznávám." Stiskla jsem pevně a podívala se mu do očí. Měl nádherné oči.

"Klidně mi tykejte."

"Nic o vás nevím. Řekněte mi něco o sobě. pak vám budu tykat." Trochu jsem se zasmála, ale znělo to spíš jako když se ohýbá plech. Zasmál se taky.

"Neuvěříte mi."

"Zkuste mě."

"Jsem vrah. Ne násilník, nebo zloděj. To ne, to se mi hnusí."

"Hihi, jste něko jako nájemný vrah?"

"NE. To vůbec ne. Zabíjím čistě pro zábavu."

Smála jsem se. Upřímně. Říkal mi to tak klidně, s úsměvem, a díval se mi přitom přímo do očí... bylo mi s ním dobře. Bylo mi po dvou týdnech samoty a beznadějného hledání dobře.

"Tomu nevěřím." Někdo kdo má takové oči přece nemůže být vrah.

"Dokážu vám to."

"Jestli jo, tak na vás dosmrti nezapomenu."

"Tím jsem si jistý." Usmál se na mě a otočil se na přicházejícího číšníka."

Bylo půl sedmé. Petr stál stále pod tabulí s přílety. Potil se a trochu se mu podlamovaly kolena. Prohrábl si vlasy, rozhlédl se, udělal pár kroků, trochu malátně se otočil...

"Nepřiletěla, že?"

Stál proti němu Frank. Petr věděl, že se tak nejmenuje, ale všichni mu tak říkali.

"Ona přijde" Sám tomu nevěřil

"Nepřijde. Prošli jsme seynam cestujících."

"To není možné..."

"Víte, co to znamená."

Číšník před nás položil dva talíře a popřál nám dobrou chuť. Otočil se a šel obsloužit další hosty. Byla jsem vážně zvědavá, co se z téhle situace vyvine.

"Chcete abych vám to dokázal před jídlem, nebo až po něm?" Zeptal se Jakub, když byl číšník z doslechu.

"Jsem dost náročná. dokažte mi to hned."

"Dobrá," Jakub vstal ze židle a pomalu obcháyel stůl dívaje se někam za má záda. "Když se otočíte, uvidíte pána v šedivém saku s brýlemi."

Otočila jsem se. "Ten s tím knírkem?"

"Ano ten."

"Zabijete ho?" Špitla jsem a uslyšela u ucha kovové cvaknutí.

"Ne."

Dívala jsem se zas do těch nádherných očí. Muselo to být kouzlo. Měla jsem pocit, že ho miluji. A nejspíš jsem ho i milovala.

Linku mezi našima očima přerušovala hlaveň revolveru. Bubínek se pootočil.

Dveře sanitky se zavřeli a ta bez sirény pomalu odjížděla od hotelu. Slyšel jsem, ajk se baví lidé kolem.

"Chuděra. Tak mladá byla."

"A co ten chlap, chytli ho?"

"Nikdo za ním neběžel. Úplně vklidu odešel, jako by se nic nestalo"

"To je smutné"

Divadlo potemělo a na jevišti se objevil herec. Petr nevnímal, co říká. Nevěděl ani co se hraje, přestože mu to Frank říkal. Nezajímalo ho to.

"Asi byste rád věděl, co se stalo Jitce."

"Ano"

"V Praze ji zabil nějaký maniak asi hodinu potom, co vám naposledy volala."

Petr mlčel. Frank mlčel. Byla to dlouhá chvíle ticha.

"Vím, že za to nemůžete, ale to nic nemění na tom, že ten film nemáme."

Petr se na Franka podíval. Po tváři mu tekla slza, ale usmíval se. Upřímně.

"Chcete ještě něco říct?"

Petr jenom odmítavě zakroutil hlavou. "Děkuji"

"Nemáte zač - Podívejte se do programu ať alespoň víte, co se hraje."

Petr pomalu zvedl program a rozložil ho. Na první straně bylo velkými červenými písmeny napsáno

"VÁHAVÉ ŠTĚSTÍ"

Na lesklém papíře programu se objevila červená skvrna. Petr se pomalu sesunul ze židle.