Další lehce Depresivní povídka

Muž nalezl svět, jehož součástí chtěl být. Už dávno, od dob dětství touží po těchto chvílích, které ho tak zvláštním způsobem naplňují. V tomto svém vysněném světě se cítí silný a nepřemožitelný, i když je tam s ním spousta svůdců, kteří ho od jeho cesty zrazují. Ať už je jeho cesta jakákoliv. Rychle se naučil s tím žít a překonat své dřívější obavy a strach.

Těžká bota se noří do blátěné cesty a muži to nedělá žádné problémy. Spíše naopak – těší ho to. Je sám se sebou spokojen i přes tvrzení ostatních svůdců. Jeho problém je ale něco jiného. Je to nejistota a samota. Samota dříve nepoznaná, uvězněná hluboko uvnitř jeho samotného a proti jeho vůli se příliš často dostává na svobodu. Pak muže v nestřežený okamžik přepadne jako vrah ukrytý v houští. Ale ještě horší je jeho nejistota. Podrazí člověku kolena vždy když se zastaví. Nejistoty se muž bojí víc než samoty.

A jako krok obrany proti nejistotě si stanovil milník, ke kterému se snaží dobojovat. Možná za každou cenu, ale i nejistota má své zbraně. Muž neví, proč se vlastně snaží k milníku dostat. Z hrdosti? Závisti? Či snad z lásky? Sám to neví a možná si to ani nepřeje vědět. Chce se jen k milníku dostat a pokořit ho.

I v tom svém světě se muž dokáže radovat i smutnit z malé bezvýznamné chvíle i užírat se steskem. Steskem po někom, kdo je sním a přec tak daleko. Připadá si podvedený, ale tentokrát jen sám sebou. Svými bláhovými sny a nadějemi. Ale nic netrvá věčně. Ani bouře a déšť. A právě na takový okamžik se naučil čekat, kdy se mračna roztáhnou a slunce upustí paprsky na jeho strhanou tvář.

 Až jednou slunce zasvítí, on bude vědět, že je zase sám sebou a nic ho už nemůže od toho okamžiku svést a svázat. Bude volný.