Přišlo jaro

Přišlo jaro. Šedivé mraky odtáhly a ve vzduchu bylo cítit cosi, co všechny živé bytosti naplňovalo zvláštním nadšením. Tu a tam se v mrazy zmučené hlíně zelenaly první lístky, tu a tam bylo slyšet nesmělou ptačí píseň. Ano, zima je konečně pryč, a byla to dlouhá zima. Na několik dlouhých měsíců vše přikryl sníh a když se sněhová pokrývka zvedla, zem byla k nepoznání. Tam, kde byla úrodná pole, jež rodila třikrát i čtyřikrát do roka teď byla šedivá hlína bez života. Kde halil krajinu les zbyly jen nejmohutnější stromy, ostatní se změnily v pokřivené pahýly. Zima odešla, ale život se zapomněl vrátit.

Vesnice téměř zmizela. Domy, které stály na svých místech po staletí za zimu zpustly. Mnohé krovy se zřítily a sebou vzaly i část zdí. Mráz rozdrolil staleté kameny na prach, odnikud se objevivší mech začal mazat i poslední zbytky práce. Těžko by někdo uvěřil, jak krásné místo to kdysi bylo. Těžko by hledal slova, jimiž by popsal tu neskutečnou proměnu, ale nebylo nikoho takového a když se zvedl vítr, nezbylo ze zašlé slávy zhola nic...

"Poslední zima byla zvláštní," pomyslel si. "Znám tahle místa, jako kluk jsem si tu hrával, ale nemohu to tu poznat." Mlčky sledoval krajinu a v duchu si sobě sám byl společníkem. Jeho kůň jen pomalu kráčel pustinou, jako by stále doufal, že jezdec pokyne k návratu. Věděl, že není dobré zůstávat tam, kde přebírá vládu zapomnění, ale koně nemluví. Oddaně následují člověka a jen občas se v posmutnělých očích zaleskne poznání. "Nezabloudil jsem?" Zastavil koně. Vzpříčil se v sedle a upřel svůj zrak do dálky. "Vůbec to tu nepoznávám, kdepak to jsme koníčku? Taky netušíš, viď?" Cítil se tak sám. Vlastní společnost v duchu již nestačí.

Vysoko na obloze přeletěl orel. Majestátně se vznášel ve výšinách nebeské klenby a cítil stejnou prázdnotu. Kam až jeho oko dohlédlo, rozprostírala se studená, mrtvá prázdnota. Rozhlížel se po kořisti, ale neměl hlad. Spíš než jídlo hledal něco, co by poznával. Alespoň něco, co by bylo jako dřív, ale šedá země k němu nehybně vzhlížela. Hluboko pod sebou spatřil jezdce na koni. Lhostejně si jej prohlížel - je nezastaví nic. Jsou všude a kdo ví, jestli i za tou proměnou nestojí oni... Pak jeho pohled upoutal malý hnědý bod, kousek od jezdce. To by mohl být zajíc." Pomyslel si a opsal po nebi široký kruh. "Ano, určitě to je zajíc, není o tom pochyb!" Zaradoval se. V mysli mu vyvstal obraz lesa a vysoké trávy, zurčícího potoku a s radostí v srdci se jako střela vrhl dolů z oblohy.

Zajíc si všiml stínu na nebi. Instinktivně se přitiskl k zemi, ale moc dobře věděl, že mu to nepomůže. Co má dělat? Utíkat? Ale kam? Kousek dál jede člověk na koni a pak - široko daleko se není kde schovat. Orel jej z výšky uvidí, nemá šanci. Slyšel vnitřní hlas, jak mu velí běžet, utíkat... Spasit se a nebo se o to alespoň pokusit, ale na druhou stranu mu cosi říkalo, že je to zbytečné. Druhý hlas sílil a spolu s ním i pocit klidu a míru.

Jezdec dojel až k znetvořenému lesu. Zkroucené větve trčely k nebesům jako prosící ruce, ruce trpící, ruce nevyslyšené. Ucítil zvláštní mráz v zádech, když je míjel a zcela zastavil, když zahlédl jeden zelený strom. "Co to... To přece není možné! Uprostřed mrtvé krajiny, živý strom? Ale, tenhle strom znám..." Sesedl z koně a svižným, přesto však opatrným krokem šel blíž. Tiše si jej prohlížel, ale nebylo na něm nic neobvyklého, tedy krom toho, že tu byl. Dotkl se kůry. Jemně po ní klouzal prsty a pak se z ničeho nic vymrštil vzhůru do koruny. Obratně se proplétal mezi větvemi a zdálo se, že něco hledá... Pak se zastavil a upřeně pozoroval kůru, nevěřícně se jí dotkl - byla to skutečnost... V kůře bylo nožem vyryto jméno. Znal je, sám jej jako chlapec ryl. Bylo to jeho jméno.

"Nezabloudil jsem," pomyslel si "Jsem tu správně, ale co se tu stalo? Co proměnilo zemi plnou života v tuhle pustinu? Co proměnilo les plný zvuků, měkkého mechu a vonící trávy v tuhle zahradu smrti a proč přežily jen některé stromy? Tohle nemohla způsobit jen obyčejná zima..." Zamyšleně se rozhlédl. "Tady někde přeci byla elfí vesnice... měl bych... musím ji najít!" Nasedl na koně a pobídl jej do klusu.

Cesta, jak si ji pamatoval, se v ničem nepodobala tomu, co viděl. Kůň pomalu zvolnil a na oba padla dříve nepoznaná úzkost. Pak jeho pohled upoutala hromada kamenů, opět pobídl koně a ptal se sám sebe, zda chce, aby to byl pozůstatek té vesnice, či nikoliv. Seskočil z koně a utíkal. Pak klesl na kolena a rukou hladil kámen. Ano, tenhle kámen opracovaly něčí ruce... Něžně se jej dotýkal, byl chladný. Mrtvý. Pak zabořil prsty do sypké hlíny a zprvu samovolně, ale po chvíli již o poznání urputněji začal hrabat. Rozhrnoval suchou zeminu, hledal. Sám nevěděl co hledá, snad důkaz, snad nic, ale po chvíli cosi ucítil mezi prsty. Zvedl drobný kroužek z hlíny, očistil jej trochu o oděv - prsten. Sevřel jej pevně v dlani a zavřel oči. V duchu spatřil elfí domky, úhledné a čisté, plné slunce. Skotačící děti - chlapce běhající cestami, děvčátka sedící v trávě... Nikdy tu nebyl, jen málokterého člověka vpustili do elfí vesnice, ale věděl, že je na místě a že zde zůstane.

Toho dne do vesnice přišlo jaro.