ostatní "já"

     Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, kterého všichni rádi vidí, žádná zábava mu není cizí a pro vtip nikdy nechodí daleko. Na druhou stranu - k těm, kteří jdou takříkajíc proti proudu, mám také dost daleko. Kráčím si po své úzké šedé cestě samoty a nedívám se ani vpravo, ani vlevo, ani za minulostí se neohlížím, ani do budoucnosti nehledím.

Jsem slepec, který se sám připravuje o zrak - zavírám totiž oči před největším kazem našeho světa - před lidmi. Je to tak, nesnáším lidi. Nezáleží na tom, jak jsou chytří, rostlí nebo barevní, výjimky nedělám, ukradení jsou mi všichni. Dokonce nemám rád ani sám sebe. Řeknete si, proč takový člověk ještě chodí mezi námi? Tak tuhle otázku si kladu každý den, vstávám s ní každého zbytečného rána a každého zoufalého večera s ní zase uléhám. Někdo mě lituje, jiný se posmívá nebo si klepe na čelo. Pravdou je, že jen čekám na den, kdy neúnosnost mojí další existence konečně převáží nad mým strachem ze smrti. Jsem nešťastný, nespokojený a navíc, což je vůbec to nejhorší, jsem moc velký zbabělec na to, abych se s tím pokusil něco udělat.