SOBOTA BYL ŠÍLENEJ DEN

Sobota byl šílenej den, fakt. Slunce ponejprv jemně pohladilo paprsky rozestupující se mraky…Ale no tak dobře žádnej Sapkowski, něco ze mě, něco syrového, prostě raw meat.

Byl to fakt šílenej den. Jen jednu zkoušku hotovou a já sem se (velice ochotně)nechal přemluvit k jízdě na hory. Neměl sem skoro žádné peníze. Dokonce sem si koupil lístek v autobusu jen do půli cesty a už večer předtím si, jako správná socka, nechal zaplatit tři piva od ostatních. Ovšem svého kamaráda nikdy nepřekonám. („Tak jsem  byl minulej týden v Hodoníně v zoo a neměl sem ani korunu, za to fakt velikej hlad. No a pozoroval jsem koníky, jak žerou z hromady mrkve. Filutové jedni! No a co naděláš? Nakonec sem tu ohradu přelez a pravda cítil jsem se trochu blbě, jak na mě tak nenávistně koukali, ale co? Víš jak chutnala!)

             Pozval sem i kamaráda, kterej byl až z Brna  a tak sem musel večer prositi svou nesmlouvavou financezpravující  maminku, abych mohl odvésti kamaráda na vlak. Řídím strašně málo a proto si to hodně užívám. Bezpečné to asi není, ale řídit bez hudby je pro mě nepředstavitelný. Odvezl sem kamaráda do Svitav a rozloučil se, melancholická nálada opět propukla v plném proudu. Den odreagování na prkně skončil. Člověk jen přemýšlel jak chytit efektně prkno ve vzduchu a „nezrakvit“ se u toho, ale teď byly chmury zkouškového období zpátky v plné síle. Byla noc, přesněji 20:40, a já se neučil. V pondělí zkouška, no znáte to ne?

Nastartoval sem auto, zapnul Pearl Jam: No Code.

Tohle album, ač je to megaklasika, nemám moc naposlouchaný. Konečně sem měl čas to  pořádně poslechnout. Měl sem čas sám pro sebe. „I am mine“, jak by  řekl Eddie Vedder, zpěvák  Pearl Jamu. Jeho hlas se rozezvučel. Já mám od nich radši ty rychlé písně, teď však byla  správná doba na to, abych poznal kouzlo i těch pomalých. Rozjel sem se neznámo kam. Pravda, chvíli sem ještě mířil na  Třebovou, ale hned za hlavní křižovatkou sem udělal šílenej obrat, vjel v protisměru na benzinku a chtěl jí projet. Postavil se mi ale do cesty kamion, kterej jel tím správným směrem.Správným? Spravným alespoň podle zákona, protože já cítil, že teď jedu tím správným směrem já. No ne!? Fakt, prostě sem cítil, že mě teď vede boží ruka, nebo něco takovýho. Ale samozrejmě sem to rychle zabrzdil a zmizel zpět na silnici (za šíleného troubení naštvaného řidiče ) , kde sem se otočil a vydal se vstříc svitavským ulicím. Bez řidičáku, v teplákách, ale střízlivej. Chtěl sem se podívat někam, kde sem ve Svitavech nikdy nebyl. Za autobusákem je takový místo. Je to veliká oblast, různé obytné čtvrti a tam  mě to lákalo. Jel sem pomalu, asi čtyřicítkou a poslouchal.

Dostávaly se ke mně jen útržky z textů v podání meditujícího ječáku Eddieho. Tvořil sem si vlastní smysl písniček. To je asi to nejcennější, co může hudba přinést. Tohle  už mi toto album nikdy nepřinese, i kdyby byl zrovna No Code textově naprosto úžasnej, nikdy už nebude takovej, jako teď. Ano, teď si jeho význam tvořím výhradně já a nedělám kompromisy s autorem. Řídím se podle toho, co mi sděluje melodie a celková „duše“ písně. Jedu a všude je tma. Pomalu, ulicí. Nikde nikdo. Je sobota pozdě večer. Jedu těma nejtemnějšíma uličkama. Rovně, pak doleva, pak třeba doprava. Řídí mě někdo jinej než já, nějakej divněj cit. Něco (co) musím vidět.

Za rohem se vynořila postava a stoupla si doprostřed silnice. Nemůžu ji objet, tak zastavím.  K mému překvapení si nastoupí za mnou do auta. Nevidím jí do tváře.

Povídá: „Celou dobu to hledáš?“

 „Co?“,ptám se.

„Tu ruku osudu, ten důkaz, že je něco víc nad tebou.Tady to máš, tenhle moment.

„Kdo si, Bůh?“

„A musím snad být? Pomohlo by to někomu, nebo něčemu?“

„Nevím, asi ne.“

„A co teda mám, co se děje?“

„Chtěl si pocit, nějakej absolutní, asi to nebude štěstí, že by nirvána, vnitřní smíření? Přemýšlej, já do tebe nevidím.“

„Já do sebe někdy taky ne. Cítil sem se melancholicky než si přišel, ale to stejně nevylučuje to štěstí. Vždycky sem si představoval absolutní štěstí jako jistou formu apatie. Má počáteční představa nepřetržitého smíchu byla příliš naivní. Ale může to být i nějaká nirvána, či satori, co já k čertu vím?“

„A není to jedno? Tak si to užij. Třeba už to nikdy nezažiješ.“

Neodcházej, ty vole, a co mi z toho zbude? Guláš.“

„A ty si myslíš, že ostatní v těch otázkách, co ty pořád tak skálopevně řešíš, nemaj guláš?    To přece snad jinak nejde! To bys byl minimálně omezenec.“

„Neřekneš kdo si, ale co ty? Co tvůj názor na tohle všechno? Co tvoje sny, obavy a touhy?

Proč by to mělo být jen o mně? Tak mluv, třeba pochopím.“

„Až jindy, jen by ti to ještě víc zamotalo hlavu.Až jidny…“

Nechoď…ach jo, doprdele….tak zdar…ale budu dumat, ještě se setkáme, věř mi

a jednou na pořád, teda pokud nejsi smrt! Doprdele, nejsi smrt?“

„A musím snad být? Aby to byla jen další parafráze toho tvého Sapkowského?“

„Každopádně do mě vidíš?“

„Třeba sem jen tvoje schizofrenní já v tobě, Aen Seidhe-Starší lid,Vědoucí. Ale to už nechám

na tobě, tak někdy….“

Muselo by se něco takovýho stát, aby tenhle příběh byl dost mystickej? Ani ne.             Nepotěším tě, o tomhle sem nepřemýšlel, když sem jezdil uličkama. Vlastně sem často nepřemýšlel o ničem, a o nikom. Ale stejně to může být důležitý.

Má to ale jednu nevýhodu-ta postava by byla důkaz.  Ale já se takhle musím smířit jen s tím vnitřním pocitem, co sem během toho zažíval. Ale to je asi málo. I když část mého já pořád věří i tomuhle pocitu, ale nevěřím mu z celých svých 100procent své mysli a to je pak asi zbytečný. Ale kdybych věřil, moh by se ze mě stát ten omezenec. Omezenec víry. Ach jo, už zase guláš…minimálně maďarskej.

                Místo toho sem  jezdil, čuměl do těch domů ,všude se svítilo, ale nikde ani noha.

Bylo to schválně. Zařídil snad někdo, abych v tuhle chvíli byl jen já-ego-supego…atd-svět-

vesmír-myšlenky, k čertu je to tak těžký tomu uvěřit? Byl to On? Dostal sem se na konec města, zakončovala jej vilová oblast. Měla mystické lampy, co mě strašně přitahovaly.

Nevím proč. Hnedle vedle těch vilek byl hokejovej stadion a já chtěl strašně nahlídnout, co se tam děje. Nehrálo se, to by byl slyšet hluk. Nemohl sem ale zastavit a jít se podívat. Nebylo mi to souzeno, nebo to bylo zakázáno, nebo to naopak nebylo podstatné. Kdo ví? Jel sem snad ještě pomaleji. Dál. Podél stále stejných lamp. Jako Kristus křížovou cestou. Nadsazeno?Možná. Všude vily. Ilu, mé stavařce, by se žádná nelíbila. Bylo to přesně těch pár typů A,B,C,D z katalogu. Snažily se vypadat co nejoriginálněji a přitom byly tak typický svou snahou o originalitu. Šílené tvary ze stejného systému. Jezdil sem tím blokem sem a tam. Viděl jen jednu živou(?)bytost(?). Všude se svítilo. Světlo, všude a Tma, všude.   Tak to má být ne?    Ze všeho sálala nadpřirozenost. Najednou sem projel okolo mini baráčku. Měl dokonce garáž, ale byl fakt mrňavej. Taky měl ten bizardní katalogovej tvar. Působil směšně vedle těch velkejch kraksen. Jako nějakej klučík mezi dospělými. Ale co? Tak to asi mělo být. Snad sem ani nezastavil. (3:56 ráno a z počítačové učebny odešla Slovenka, co se mě velmi příjemně dotknula a půjčila si ode mne mobilní telefon. Třeba čekala konverzaci, něco víc, nedočkala se. Některé věci jsou důležitější než  muži a ženy a jejich boj). Dostal sem se opět k panelákům. Eddie Vedder hypnotizoval dál. Chvílemi pomale, ještě pomaleji intonoval. Kouzelně. Chvílemi magicky rozjel rokec. Ovlivňovalo mě to. Naplňovalo mě to. Víc ty pomalý, ale ty rychlý sem si taky užíval. Jinak než jindy(to bych sešlápl plyn a řval u toho. Já ale vnímal tu změno rytmu nějak jinak , citem. Ale jinak sem furt držel tu čtyřicítku.

Na konci sídliště byla továrna, nebo něco takovýho. Vedla tam cesta s lampama a byla zřetelně osvětlená a přece temná, protože tam byl konec. Konec pouti. Dojel sem tam. Teď by se možná slušelo, aby hrdina zastavil. Aby vyšel z auta a pronesl pár patetických vět, že „TO“ pochopil a „TO“ uchopil, ale nic takovýho se samozřejmě nestalo. Ani sem moc dlouho nestál. Otočil sem to a jel zpět. Ale věděl sem, že sem na konci. A rozjel se domů. Domů, možná i zpátky na Zem.

                Co sem mohl vědět? Co můžeme vědět? Asi nic. Sakra. A Pearl Jam? Ten jen ví, že sme se narodili a umřeme. A ten zbytek mezi je náš. I AM MINE. V životě mi to možná nepomůže, ale sem svůj! Ne ani tak ve smyslu, že si na nic nehraju, ale že JÁ patřím jen  a jen sám sobě. Sobě. Rozdávám se denodenně svým blízkým, ale stejně neubývám. Sakra, nejsu já náhodou kouzelnej!?(Záchvat egoismu? Snad...)