Chodba

Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Horečně přemýšlím. Už si vzpomínám, ale na co vlastně? Zhroutil se pro mě celý svět, nevím proč, a já šel skleslý městem. Pak už jen žlutá záře a podivné skřípění.

Do očí mi svítí světlo z rozhoupaných lamp. Jsem v úzké chodbě táhnoucí se do nedohledna. Něco slyším, je to však jen nepříjemné vrzání lamp, co mi vniklo do uší. Pomalu jdu vpřed. Kroky se rozléhají a vracejí se ke mně ozvěnou. Dveře. Vidím dveře. Jsou dřevěné s červenými skvrnami od krve. Je na nich cedulka s nerozluštitelným nápisem.

Beru za kliku. Ta se kroutí a sténá v mé ruce, ale já přesto otevírám. Ocitám se v malé místnůstce. Je tu tma. Natahuji ruku směrem k vypínači, když v tom mě za ni cosi chňapne. Ruka mi reflexivně “vystřelí“ směrem na útočníka, avšak máchne do prázdna. Cosi mě za ni ale stále drží. Rozsvítím světlo a můj výkřik se nese chodbou zpět. Křečovitě se mě drží kus klepající se ruky. Odtrhnu ji a hodím na zem.

Hnán náhlým popudem, nebo snad šílenstvím se vrhám na druhé dveře v místnosti. Nejdou otevřít. Buším do nich pěstmi a ony povolují. Přede mnou je další chodba. Tichý křik mi vniká do uší. Běžím. Běžím, jak nejrychleji můžu ale můj pohyb jako by byl něčím bržděn. Něco mi sevřelo krk. Začínám se dusit. Silně se odrážím od země a náhle jsem lehký jako pírko. Útočník zůstává dole a já prolétám skrz díru ve stropu do podivné místnosti. Místnost je velice malá, ale zároveň jaksi nekonečná. Pořád se rozšiřuje a zároveň smršťuje. Je v ní  pár beden politých nějakou rudou tekutinou, zřejmě krví. Už mě to ani nepřekvapuje. Až teď jsem si všiml, že nad nimi visí ke stropu přivázaní dva oběšenci, z nichž kape krev. Strašně se mi roztřásly ruce. Náhlý, velmi silný poryv větru, který s sebou přinesl nesnesitelný, kvílivý zvuk, mě málem porazil. Chodbou vedoucí z této místnosti začala téci k mým nohám krev. V mé hlavě se ozval znovu onen nesnesitelný, jaksi obviňující, kvílivý zvuk. Nemůžu se ho zbavit. Svírám si uši, ale on se stále prodírá skrz mou hlavu. Poráží mě na kolena. Už ani nevnímám bolest. Po tvářích mi teče krev. Náhle cítím jak mě cosi obrovskou silou odhodilo na stěnu. Nevnímám popraskané kosti a zvedám se. Vše ustalo, jako když utne.Ztěžka dýchám. Někdo na mě mluví! Jsou to přátelská, či nepřátelská slova? Přes krev v mých uších skoro nic neslyším. Vyklepávám ji ale moc to nejde. Přesto je mi náhle jasné odkud slova pocházejí. To na mě mluví ti oběšenci. Monotóně něco mumlají. Běšššš. Nessassglavujjjj, bugleeme míttt daglšššího sssspoglečččníka. Bezhlavě se vrhám do chodby. Z podlahy, stěn i stropu se neustále vysunují a zasunují bodce ostré jako břitvy. Na nich jsou nabodány desítky koster. Sem tam někde vyšlehne plamen. Neustále se tady směje skřípavý hlas. Zezadu slyším hlasy oběšenců: „Nebuglď bglázen, nechgoď  tammm, buglď tagdy sss náma.“

To byla poslední kapka. „To radši umřu!“, zařval jsem a vrhl se do chodby. Očekávaná bolest se nedostavila. Otevřel jsem křečovitě zavřené oči a pohled mi padl na rovnou černou chodbu přede mnou. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem za sebou zeď. Náhlý ohlušující rachot mě porazil na kolena. Chodba se pomalu sklápěla směrem, jakým vlastně? Padám. Stále zrychluji, vzduch mi sviští kolem uší. Když se chci dotknout stěny, ta se prohne, jakoby se vetřelce štítila. Padám. Pořád padám…

Trvá to už tak dlouho, Existuje vlastně vůbec čas? Co je to? Kam vlastně padám? Bylo někdy nějaké nahoru nebo dolů? Náhle se pode mnou (možná nahoře, možná dole) rozprostřelo ohromující prázdno. A já stále padám. Rozhlížím se přitom kolem sebe a vidím další lidi(?). Křičím bezmocí ale přes nekonečný kvil v mých uších nic neslyším. Tak takové je nebe…či peklo?