Země 2083

Vyšel jsem ze své vily na čerstvý dusík. Šel jsem se podívat, jak vypadá můj majetek. Vlastním poslední strom na světě. Není to divné? Nemyslím to, že ho vlastním, ale to, že na tomto krásném světě ještě jakž takž přežívá ta ohavná rostlina, která se pokouší produkovat takový ten otravný plyn, kyslík tuším se tomu říká. Kupodivu má na sobě pořád ještě ty ohavně zelené placky. Právě míjím ceduli oznamující nebezpečí otravy kyslíkem, když tu ticho proťal výkřik. Běžím směrem odkud přišel a vidím, jak pod stromem leží maskovaný chlap v kaluži krve. Zřejmě další zloděj, který měl zálusk na ten placatý kus stromu. Zapomněl ale, že kyslík je jedovatý plyn, a nadechl se. Praskly mu plíce a krev mu vytékala nosem a ústy. Odporné, jak se ta příroda dovede ještě pořád bránit.

  Náhle začala blikat kontrolka na mém baru, to je takový minipočítač napojený až do našeho mozkového centra. Znamenitý nápad. Blikající kontrolka znamenala zvyšující se radiaci. Teď je radiace tak vysoká, že může člověku ublížit již po jedné hodině. Už se také rozezvučely sirény na mém ranči. Radiace je nejvyšší mezi polednem a čtyřmi hodinami. Je to prý dáno intenzitou slunečního záření. Odborníci tvrdí, že za nějakých 30 – 40 let bude na Zemi radiace tak vysoká, že na ní nebudeme moci žít.

  Zamířil jsem domů na oběd. Lednička dostala výrobní program, vila se hermetiky uzavřela. Syn byl doma, díval se na DPV (Domácí Přenašeč Vln). Na kanál historiků. Zrovna dávali ty žvásty o tom, jak bylo sladce do roku 2050.

  „Prosím tě, přepni to a dívej se na něco normálního. Ty těm žvástům věříš? Já sem tady byl před čtyřiceti lety, tak musím vědět, co tady bylo, ne?“

  „To ti ale byly jenom dva roky, takže to vědět opravdu nemusíš,“ odsekl naštvaně Robert. Tím mě dostal. Nevěděl jsem co na to říct. V kuchyni se ozvalo hlasité zapípání, které mi připomnělo, že mám prázdný žaludek.

„Jak to jen můžeš jíst s takovou chutí?“ řekl náhle Robert. „Vždyť to není ani kapku přírodní. Samé umělé živiny z naklonovaných a hned zabitých takzvaných zvířat. Bůh ví co do toho dávaj.“

„Ale chutná to dobře,“ odpověděl jsem klidně s plnou pusou. „Kromě toho, co jiného bych měl podle tebe jíst? Kde bych podle tebe měl sehnat přírodní stravu? A určitě není ani trochu zdravá.“

  „Hele, tati,“ změnil náhle Robert tón, „teď budou historici dávat jeden pořad. Dívej se prosím tě. Snad změníš názor, že tenhle svět je dobrej.“

  Celý týden se mi Robert zdál trochu divný - jako kdyby musel udělat něco co jemu samému příčí – ale teď  jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci, dokud jsem se nepodíval do jeho očí. Bylo v nich cosi, co jsem tam ještě neviděl. Něco jako výzva. Nakonec jsem tedy (s neskrývanou nechutí) svolil.

  Jmenovalo se to Minulost vs. Budoucnost. Představil se tam jeden z historiků a začal vykládat jaká je země nyní: Holé rudé pláně připomínající povrch Marsu, radioaktivní déšť, přirozená radiace stokrát vyšší, než tomu bylo před padesáti lety, kromě komárů, červů a podivných mutantních tvorů žádní živočichové, málokde oblast s trávou nebo dokonce stromem.

K mému údivu chodil mezi stromy, a dokonce bez skafandru či ochranné masky. „Zřejmě nás klamou, je to jen trik,“řekl jsem Robertovi. Ten mi na to odpověděl, že ten muž si nenechal předělat plíce (to jsem považoval za vtip) a že historikové začali pěstovat rostliny všude, kde se dá. „Je to nesnadné ale zatím se

jim docela daří,“řekl.

Poté “komentátor“ oznámil, že vše, co teď bude vyprávět a o čem poskytne dokumentaci a fotografie, je pravda a ví to z vlastní zkušenosti.

„Začalo to roku 2040, kdy rostoucí napětí většinu států nutilo připravit se na válku.Těžba vzrostla a na mnoha místech také brzy skončila vytěžením zdrojů. Již toho roku Rusko a přilehlé státy uzavřely pakt a oficiálně se připravovali na válku, ale ve skutečnosti pracovali na projektu známém jako Projekt Sigma. Stavěli z posledních zdrojů vesmírné lodě, které mohli pojmout až po dvou milionech lidí a cestovat s nimi – zmraženými – až několik milionů světelných let. Roku 2050 byl projekt úspěšně dokončen a lodě odstartovaly. Pojaly (podle odhadů) 30 milionů lidí. Krátce po startu, nevíme zda nedopatřením či schválně, vybuchlo na území Ruska 15 atomových bomb. Vědci se domnívají, že v důsledku toho se dráha země trochu změnila a přiblížila ke Slunci. Okamžitě začaly tát ledovce a hladina oceánů se zvedla téměř o 5 metrů. Možná se to nezdá moc, ale většina přímořských států, skoro celá Austrálie a většina ostrovů byla zaplavena. Rok poté Čína pohltila všechny zbývající státy v Evropě a Asii a USA státy v Americe. Stromy, které zbyly už nestačily produkovat dostatek kyslíku, a proto museli v některých oblastech lidé nosit dýchací přístroje a kyslík si kupovat v bombách. Na to chudší obyvatelé neměli dostatek peněz a udusili se. O pět let později byla všem lidem v USA, kteří měli dostatek peněz, provedena genetická mutace plic.

  Bezohledné gigantické firmy, ale i malí obchodníci dále plenili zbývající lesy. Už jsme je (podle nich) nepotřebovali. Nejdříve vymřeli býložravci a v důsledku toho postupně i masožravci. Bylo nutné začít vyrábět umělou stravu. V té byly všechny vitamíny, které tělo člověka potřebovalo. Nikdo se však nikdy nezmínil o vedlejších účincích této stravy. Lidem postupně degeneroval mozek.“

  Komentátor ukázal dva plakáty. Průměrný lidský mozek byl nyní skoro dvakrát menší! Podíval jsem se na talíř před sebou. Představa, jak ta bílá kaše žere můj mozek, mi připadala jako nesmysl.

  „Vláda o tom věděla a nic neřekla,“pokračoval historik. „Zmenšení mozku vzalo lidem schopnost plánovat a “dívat se do budoucnosti“. Nikdo si neuvědomil, co bude za rok, za dva. V Číně si uvědomili nebezpečí již roku 2058 a začali sázet nové lesy a vytvářet podmínky pro chov zvířat. USA zatím schraňuje všechny zbraně, které ještě jsou funkční a připravuje se na válku s Čínou, která válčit nechce. Zemi je však stále ještě možno zachránit. Čína nemá lodě schopné převézt atomové bomby na ostrov, který zůstal na místě Antarktidy po roztání ledovců. USA je má, ale nemíní spolupracovat. Kdyby se podařilo odpálit atomové bomby na tom ostrově tak, jak vědci vypočítali, dráha Země se změní zpět na původní. Pak je potřeba sázet stromy a chovat zvěř, vrátit se k přírodnímu způsobu života, jaký zde prý byl před mnoha tisíci lety. Podle knihy zvané Bible byla kdysi Země zatopená, ale lidstvo přežilo. Přežijeme i nyní!

  Tento pořad je jediný, který se po dlouhé době podařilo odvysílat, ale hlavně: JE PRAVDIVÝ!

  Každý, kdo chce, se k nám – historikům – může přidat. Ale pro ostatní pozor! Řídíme se heslem: Kdo není s námi, je proti nám. Je to bohužel nutné. A vy (pokračoval historik zlostným hlasem), kdo jste vlastnili nebo stále vlastníte jakýkoli podnik, který má co do činění s kácením stromů, si vychutnejte své poslední vteřiny života, protože už nikdy“…DPV se vypnul.

Vteřinu sedím jako přimrazený. Kdysi jsem vlastnil pilu – proto jsem teď (na dnešní poměry) tak bohatý. Asi to mělo jen nahnat strach. Ale, co když ne? V žádném případě se nedám bez boje. Židle se převrhla. Rychle do kuchyně. Kontroluji, zda je budova uzavřena a je-li někdo uvnitř. Úleva, jen já a Robert. Vzpomněl jsem si na jednu starou pušku ve sklepě, ale je asi zbytečná. Náhle mi něco problesklo hlavou. Znovu se dívám na “termokamery“ a vidím, jak se ke mně Robert pomalu zezadu blíží. Něco chladného drží v ruce. Nenápadně se rozhlížím. Pohled mi padne na odložené desky s ocelovými okraji (s papírem a tužkou! Vlastnil jsem totiž tu pilu, a tak mám malé soukromé zásoby! Často jsem se tím chlubil. Bude jich škoda)Rychle je popadnu a otočím se. V témže okamžiku Robert bodne. Nůž (kde ho vzal?) uvízne v deskách a já mu ho vytrhnu z ruky. Tvář se mu zkřivila překvapením. Už nikdy mu nebudu moct věřit. Vytrhávám nůž z desek. Robert odbíhá do obýváku. Opatrně jdu za ním. Ven určitě nepůjde. Nechce přece zemřít? Z této chvilkové úvahy mě vyrušil pohyb nalevo. Otočím se a vidím, jak na mě letí DPV. Srazilo mě na zem. Mám vyražený dech a před očima mi tančí barevné kruhy. Snažím se probrat a vstát ale nejde to. V ruce mám pořád nůž, ale nemůžu s ním pohnout. Rána do obličeje. Cítím, jak mi z nosu začíná téct krev. Robert se snaží vyrvat mi nůž z ruky, ale já ho držím pevně. Náhle jsem si uvědomil jaké dobrodiní jsem mu neustále prokazoval. A on mě za to chce zabít. Nával zlosti mě dodal sílu. Probral jsem se. Shazuji ze sebe DPV a dávám Robertovi ránu pěstí do obličeje. Uslyšel jsem křupnutí. Robert zaskučel bolestí, ale nůž mi vytrhl z ruky. „Nevděčnej bastarde,“zařval jsem. Robert seděl v rohu místnosti, jednou rukou si držel nos a druhou nůž. Nenávistně se na mě díval. „Proč mě chceš zabít!? Odpověz! Adoptoval jsem tě a měl tě rád jako vlastního syna, než ses začal dívat na ty věci. Neměl jsem ani ponětí, o tom, co se stalo.“

  „Ale říkal si, že o tom víš všechno a já ti věřil! Kdyby si neměl předtím tu pitomou pilu, tak se tohle nemuselo vůbec stát! Dostal jsem rozkaz. Musím tě zabít, nebo se nedostanu k historikům.“

  Vyvalil jsem na něj oči. Záleželo mu víc na tom, aby se dostal k historikům, než na lidském životě. Tomu jsem nemohl uvěřit.

  „Když tě nezabiju já, zabije tě někdo jiný. A nemysli si, že jim unikneš. Jsou všude. Jsou jich statisíce a pád USA je již blízko.“

  Robert vstal a šel pomalu ke mně. Odhodil nůž. Rozpřáhl ruce na znamení smíru a obejmul mne. Neměl jsem sílu se bránit. Napadlo mě, že opravdu chci zemřít. Najednou mě Robert bodl. Ten bastard měl ještě jeden nůž! Chytil jsem ho pod krkem a začal ho škrtit. Robert zpanikařil a začal mě bodat zuřivěji. Ozvalo se silné křupnutí. Robert přestal bodat. Pustil jsem ho a on spadl bezvládně na zem. Nic jsem necítil. Vůbec nic. Byl slyšet nějaký tichý zpěv. Uvědomil jsem si, že ležím na zemi a umírám, ale bylo mi to už jedno. Zpěv se přibližoval … a přibližoval …