Monika

„Ahoj, jmenuji se Monika“. Ta věta mnou projela jako blesk. Monika. Krásné jméno. Neměl jsem však moc času na další uvažování, protože Monika v klidu pokračovala dál.
„Četla jsem inzerát, že hledáš ženu pro společnou cestu životem. Jsem asi trošku mladší než ty, ale určitě si budeme rozumět.“
V hlavě mám zmatek. Inzerát jsem podával asi před třemi dny a teď jsem trošku v šoku. Ani jsem nedoufal, že se někdo ozve a nyní se sen stává skutečností.
Monika. Jak sladce zní to jméno. Že je mladší? Pokud to nevadí jí, mně určitě ne. Ale co teď? Cítím, jak mi vysychá v krku a potí se mi ruce. Musím zakrýt svou nervozitu, aby si toho Monika nevšimla.
Ona však klidně pokračuje, jako by se nic nedělo.
„Už z inzerátu jsem poznala, že ty jsi ten pravý. Ty jsi ten, se kterým chci jít společně životem. Známe se chvilku, ale mně to připadá jako věčnost. Miláčku!“
Naprázdno polykám. Nejsem schopen zareagovat a Monika mi ani nedává čas a dále pokračuje.
„Bože, je mi takové horko. Sundám si blůzku. Vzala jsem si kvůli tobě novou krajkovanou podprsenku. Odlož si také. Prosím.“
Chabě protestuji: “Moniko, vzdyť se neznáme. Víš... . Já... .“
Monika však nerušeně pokračuje: „Blázínku, poznáme se. Bude nám báječně. Vím to. Cítím to. Aaach.“
Také to cítím. Je to ona. Čekal jsem dlouho. Už jsem nevěřil, že jí potkám. Vždy jsem si přál ženu, která bez okolků řekne o co jí jde. A nyní je zde. Monika.
„Miláčku, když myslíš, sundám si také tričko. Máš pravdu, je zde horko. Sundám si i kalhoty.“ Začíná se mě zmocňovat vzrušení. Cítím, jak mi tepe krev ve spáncích a zrychluje se mi dech. Monice se to evidentně líbí. „Ano, prosím. Rychle. Na co ještě čekat.“
Ten zvuk jako by zazníval odněkud z veliké dálky. Nejprve jsem se domníval, že u sousedů zvoní telefon. Až po chvilce mi došlo, že je to můj mobil ve vedlejší místnosti. Ne. Nepůjdu ho zvednout. Nechci být rušen. Teď ne. Musím se věnovat Monice! Zvonění však neustává. Monika musí chvilku počkat.
Letím do vedlejší místnosti a cestou si připravuji nadávky. Nápis na display říká, že volá můj spolupracovník Karel.
Musím ho rychle odbýt: „Karle, teď opravdu nemám čas“. Jeho slova se však na mne řítí jak lavina. Zpočátku si ani neuvědomuji co mi říká a dochází mi to velice pomalu.
„Ahoj. To je něco. Nabrknul jsem si na internetu na chatu nějakýho úchyla. Nakecal jsem mu, že se jmenuji Monika. On to sežral a už je v trenkách.“
Jeho další slova již neslyším, protože mobil se rozprsknul o zeď.
„Kreténe!!!“ řvu jako smyslů zbavený. Po tvářích mi stékají slzy. Čas jako by se zastavil. Vše ztratilo smysl. Trvalo několik minut, než jsem si uvědomil, že ležím na zemi vedle roztřískaného telefonu. Proboha! Řítím se zpět k počítači. Prsty tančí po klávesnici.
„Moniko, miláčku jsi tu ještě?. Promiň, už jsem opět zde. Prosím, ozvi se. MONIKO!!!“

---