Svoboda je,když...

Teda musím přiznat, že nevím jak začít, protože tohle slovo má tolik významů a ve všech těch významech je tak silné, že mám strach, že bych mohla jeho význam nějak špatně popsat nebo pochopit. Ale snažte se to brát tak nějak s odstupem a říkat si, že většinu z těch věcí, o kterých budu mluvit nepostrádám, takže nikdy nemůžu správně popsat jejich podstatu, protože je to jako v tom citátu: „Hodnotu lásky zná jen ten koho nikdo nemiluje.“ A se svobodou je to stejné. Já její hodnotu nikdy nemůžu správně ocenit dokud o ní nepřijdu…

Začneme hezky od začátku – První význam slova „Svoboda“ je méně důležitá, ale možná by se našlo spoustu lidí, kteří by se mnou nesouhlasili. Myslím, že abyste správně pochopili jaký význam mám namysli neuškodí malá ukázka. Vždyť ve škole nám pořád dávají nějaké příklady, abychom lépe pochopili.

Takže… Význam první:

Simona procházela po ulici a snažila se vzpomenout si na seznam, který jí dala mamka na nákup, ale nějak jí to nešlo dohromady. Věděla, že musí koupit deset rohlíku a jedno máslo, ale zbytek věcí se jí úplně vypařil z hlavy. Doufala, že když přijde do krámu a tam všechno uvidí vzpomene si a doma pak nebude muset vyslechnout přednášku o tom jak je nezodpovědná. A skutečně hned jak vešla do obchodu a viděla mléko, bylo jí jasné, že to bylo taky jednou z položek seznamu. Vyrazila k regálu, kde bylo mléko umístěné, ale těsně před ním se najednou vedle ní vyřítil košík, který narazil do toho jejího a podařilo se mu srazit všechny pečlivě vystavené čokolády. Simoně chvíli trvalo než se vzpamatovala a hned jak znovu začala vnímat všimla si asi dvacetiletého kluka, který sbíral ze země čokolády. Sehnula se a přidala se k němu. On se na ní usmál a omluvil se jí za tu nehodu a pak jí nabídl, že jí alespoň pozve na kafe, když už způsobil takovou katastrofu… Úsměv mu vrátila a nechala nákup nákupem.

Asi po dvou hodinách se vrátila domů. Bez chleba i másla ba dokonce mléka a ještě navíc totálně zasněná. Což pro ní bylo štěstí, protože takhle alespoň nevnímala matčinu přednášku. Druhý den se s ním znovu sešla a tak to pokračovalo skoro celý rok. Stala se z nich nerozlučná dvojice. Simona a Petr. Plánovali si budoucnost - Svatbu, děti, důchod, dovolené a samozřejmě společnou smrt v jeden den. Všechno bylo krásně nalinkované.

Simona zrovna složila maturitu a běžela za Petrem, aby spolu vyrazili na oslavu, která byla plánovaná téměř měsíc dopředu. Ale když přišla k Petrovi domů, nikde neviděla žádné transparenty, vlaječky ani balónky a už vůbec ne hosty. Seděl tu jen Petr a tvářil se jako by mu zrovna někdo umřel. Simona k němu hned běžela a se strachem se ptala, co stalo. On se jen pokusil o úsměv a řekl, že je všechno v pořádku jenom s ní chtěl být sám. Simona si oddechla a sedla i vedle něj.

Petr se ale pořád tvářil stejně zasmušile a Simona věděla, že tohle nebude romantický večer jaký si představovala. Pokusila se, ale dělat jako by nic a začala mu líčit jak byla zkouška těžká, ale že jí udělala, protože věděla, že rodiče by jí jinak nedovolili se k němu nastěhovat jak měli v plánu. A tím pádem by ani nemohla být za měsíc svatba a nic dalšího. On jí ale najednou zastavil… „Svatba nebude.“ Řekl pouze a čekal, že Simona se rozbrečí a uteče, ale ona se jen zasmála: „ Tak ty ses rozhodl, že se vezmeme až později. To je dobrý nápad, alespoň se budeme mít na co těšit. A teď spolu můžeme žít jen tak… Miluju tě!“ pak se k němu naklonila a chtěla ho políbit, ale Petr se odtáhl. „Ty mi nerozumíš! Nemyslel jsem, že nebude teď, ale že nebude nikdy! Já si tě nechci vzít.“ Simona se na něj jen dívala a chtěla se jí plakat, ale na to byla asi moc šokovaná. „Co to povídáš?“ ptala se a pokoušela se ho obejmout. On jí ale odstrčil, zvedl se a začal pochodovat po místnosti: „Já už tohle nesnesu! Nechci svatbu za měsíc a za rok děti! Jí chci žít! Potřebuju SVOBODU!“ To poslední slovo zvlášť zvýraznil a pak jí ještě řekl, že už je čas aby odešla. Simona se zvedla, naposledy se na něj podívala a pak rychle utekla pryč.

Nechtěla jít domů, ale zároveň nechtěla být sama. Kdyby to bylo něco jiného hned by běžela za Petrem. O to horší bylo jeho odmítnutí. Domů přišla skoro až v deset večer. Rodiče na ní čekali s blahopřáním k maturitě a obrovským dortem. Ona se jim však jenom omluvila, že jí není dobře a zamkla se ve svém pokoji. Tam dlouho do noci plakala do polštáře a jediné na, co dokázala myslet byla ty jeho poslední slova „Potřebuju SVOBODU!“ Co myslel tou svobodou? Proč nemohl být s ní a zároveň svobodný. Vždyť ona mu v tom nějak nebránila…

Chcete znát odpověď na Simoninu otázku? Vlastně musíte, protože teprve potom pochopíte ten „můj“ první význam slova. Simona se ptala co myslel tou svobodou. A já jí mohu odpovědět. On nemyslel svobodu jako stav napsaný v občanském průkazu, ale tu svobodu, kterou člověk cítí sám v sobě. Ten pocit, že můžete volně dýchat a nikdo vás nedusí. Ale můžete namítnout, že Simona ho přece nedusila. Naopak vždyť ona ho milovala. Bohužel láska, která je z jedné strany silnější než z té druhé dokáže hodně svazovat a rušit příjem kyslíku. I když to toho dotyčného v našem případě Simon bolelo bylo to lepší než kdyby se Petr rozhodl zůstat s ní a vyplnit všechny její plány, i přesto že by jí nemilovat. Dal ten obrovský dar svobody jim oběma, i když Simona to teď jako dar asi brát nebude brzy pochopí…

A co vy? Porozuměli jste mi? Doufám, že ano, protože přichází význam druhý a s ním i druhý příběh na ukázku.

Všude se rozkládá hluboká tma a Tamara spolu s ještě asi dvanácti lidmi sedí vystrašeně v dodávce. Najednou auto zastaví a ozvou se nějaké hlasy. Asi už jsou tady. Možná se jim to povede! Ale když slyší jak se k zadnímu prostoru auta, kde jsou všichni schováni blíží kroky je všem jasné, že dál nedojedou. A skutečně ozve se křik, rána a po chvíli se v jejich dohledu objeví mladý celník, který všem naznačuje, aby vystoupili z auta.

Tamara tomu nechce uvěřit. Prožila tak dlouhou cestu. Namačkaná mezi dalšími uprchlíky. Pořádně nejedla. Nechala doma rodiče i kamarády jen proto, aby se dostala pryč. Jenže teď všechno skončilo. Pošlou jí zpátky domů a ona bude muset znovu žít v té bídě a nespravedlnosti. To přece není možné, aby celá její útrpná cesta skončila na hraničním přechodu…

Asi za hodinu pro ní přijde celník, který jí odvede do vedlejší místnosti, kde sedí tlumočník. Ten jí poví, aby se posadila a neměla strach. Tamara si tedy sedne a trpělivě očekává, co se bude dít. Tlumočník počká než si celníci přinesou potřebné papíry a pak se začne Tamary ptát. Jeho první otázka je na její jméno. Ona chvíli neví zda udělá dobře, když mu ho poví a dokonce jí napadne, jestli by nebylo lepší vůbec nemluvit a nereagovat. Ale nakonec nevydrží: „Tamara Kuzněvová.“ Celník si vyplní kolonku a tlumočník pokračuje. Nakonec jim Tamara oznámí svou národnost, bydliště a rodné číslo. Tlumočníkova poslední otázka zní: „A váš věk?“ Tamařina odpověď oba muže překvapí, protože se dozví, že té dívce, která právě absolvovala dlouhou a jistě velice nepříjemnou cestu z Běloruska je teprve 18 let.

Tlumočník nevydrží a i když další otázku neplánoval má na Tamaru ještě jeden dotaz: „A proč jsi utekla?“ Tamara chviličku mlčí a pak se rozbrečí. Začne jim vyprávět o tom jak chtěla jít studovat, ale nedovolili jí to. O její rodině, která trpí bídou a o jejím bratrovi, který je ve vězení, protože nechtěl poslouchat příkazy. V tom jí celník přeruší: „Takže ty jsi vlastně utekla, protože v tvojí zemi bys byla pronásledovaná, že? To znamená, že máš politické důvody a tím pádem téměř jistý azyl.“ Tamara se usměje a nemůže uvěřit svým uším. „To myslíte vážně?“ ptá se, aby se ujistila, že to nebyl jen sen. Muž přikývne a označí jednu z kolonek v dotazníku.

Přibližně po dvou měsících se před Tamarou otevřou dveře uprchlického tábora. Slunce jí praští do očí a jí se chce tancovat. Je tady! Splnil se jí sen! Konečně může jít kam chce a nemusí se obávat, že by za její činy mohla pykat její rodina nebo ona sama. Může se zapsat její vysněnou školu. Začít vydělávat a pak posílat peníze rodičům… Z jejího snění jí vyruší sympatický hlas. Tamara zvedne oči a zahlédne mladou dívku s mikrofonem a za ní muže s kamerou: „Dobrý den. Můžeme na Vás mít několik otázek?“ Tamara musí samu sebe pochválit jak dobře větě porozuměla a její hodně vylepšená čeština jí dokonce dovolí na otázky skutečně odpovědět. Moderátorčina otázka zní jak se cítí v téhle zemi a proč se vlastně rozhodla odjet ze své rodné země. Tamara se usměje a znovu se zadívá na zářící sluníčko. „ Já jsem hledala místo, kde budu moci volně dýchat. U nás je to krásné, ale nemůžeme si té krásy užít, protože všechno je zakázáno a za porušení přicházejí kruté tresty. Já měla jediný ze třinácti uprchlíků, kteří jeli z Běloruska se mnou štěstí tu zůstat. Já toužila po jediné věci. Po SVOBODĚ! A tu tady dostanu!“ pak se otočila a vyrazila vstříc své budoucnosti. Bez zákazů a nařízení!

Tenhle význam slova je úplně jiný než ten předchozí. Mohli byste říct, že mnohem závažnější, ale jak jsem už řekla to je relativní. Kdyby se Petr setkal s Tamarou nejspíš by se vedle její touhy po svobodě zdála ta jeho nicotná. Ale jelikož tyhle dva se nikdy nesetkají budou pro oba jejich problémy pořád stejně důležité a jejich přání SVOBODY stejně silné.

Možná Vás teď napadlo, že předchozí věta by byla dobrý závěr mého zamyšlení, ale možná že někoho teď zklamu a možná naopak někoho potěším. Bude zde ještě jeden příklad. Třetího a podle mého posledního významu slova SVOBODA!

Libor byl ještě před půl rokem perfektní žák a maminčin mazánek, ale od té doby, kdy se začal přátelit s Markem se všechno tohle změnilo. Večerní akce, cigarety, alkohol, drogy a ten nejhorší okruh kamarádu. Tedy pouze pokud je tak vůbec můžeme nazývat. Rodiče netušili, co se s jejich 18letým synek, který se ještě nedávno pilně učil děje. Najednou nebyl nikdy doma a jeho zájmy byly úplně jiné. Ale snažili se ho chápat. Vždyť v tomhle věku taky dělali spoustu hloupostí, za které dnes stydí, ale zažít a zkusit si to museli. Doufali tedy, že jejich syn to udělá stejně. Vybouří se a potom se zase uklidní vody a bude jako dřív.

Jenomže jejich naděje se nevyplnili, a když se doma začaly ztrácet matčiny šperky a později i peníze rodičům přetekly nervi a syna vyhodili. Vlastně to Liborovi ani tolik nevadilo. Nepotřeboval mít domov. Jediné, co teď potřeboval byly drogy a tím pádem i peníze, protože bez nich by nebyly. Jenomže jak měl sehnat peníze. Pracovat nechtěl a ani vlastně nemohl. Vždyť neměl ani dokončenou školu a se základkou by ho stejně nikam nevzali.          Bydlel ještě se třemi kamarády v jednou opuštěném domě, který se stal takovým místem setkání všech závisláků z okolí. Libor se rychle vpravil do party a snažil se držet s nimi krok. Oni měli k získání peněz jasnou strategii a podle toho se řídil i celý jejich den. Ráno vstát kolem desáté a jít ven, kde musí nějak sehnat peníze, aby si mohli koupit dávku. Samozřejmě, že shánění peněz neznamenalo nějakou brigádu nebo něco takového. Ale vlastně šlo taky o práci. Pokaždé se rozdělili a každý z nich vyrazil do jiného obchodu, kde jak se tak říká něco šlohli. Dnes byl Liborův první den, kdy měl sám něco ukrást. Vešel do obchodu s elektronikou a počkal dokud prodavač neodejde ke kase, aby zůstal u zadního regálu sám. Tam rychle popadl jednoho discmena a strčil si ho pod mikinu. Rozhlédl se okolo a zjistil, že si ho nikdo nevšiml. Rychle tedy vycouval a doufal, že všechno proběhlo v pořádku. Když už vycházel z obchodu a chtělo se mu zakřičet radostí přijelo před něj policejní auto a z něj vstoupili dva policisté. Libor chtěl začít utíkat, ale nedostal příležitost. Policisté ho hned chytili, zabavili discmena a posadili ho do auta. Odvezli ho na stanici, kde zjistili, že je plnoletý a tím pádem mu hrozí vězení a když u něj navíc našli připravenou dávku drog, kterou měl sebou jako rezervu na odpoledne rovnou ho dali do vězení.

Asi 14 dní na to stál Libor před soudcem, který vyhlašoval rozsudek: „Odsuzujete se k odnětí SVOBODY na délku jednoho roku.“ Pak bouchnutí kladívka a matčin pláč. Padla mu hlava k zemi a z očí se mu vynořila slzička. Teď už chápal, že to co udělal bylo špatné, ale SVOBODU mu to nevrátí.

Ve vězení strávil půl roku a pak byl za dobré chování propuštěn. Hned jak se dostal na SVOBODU přísahal, že se už nikdy sám nepřipraví a volnost a SVOBODU, která mu byla dána…

Tak a to je už opravdu konec. Všechny příběhy byly něčím jiné a něčím naopak stejné. První vyprávěl o touze po svobodě, kdy bude Petr moci volně žít a bavit se bez následků. Druhý mluvil o svobodě, která znamenala právo na základní věci jako vzdělání, náboženství a vlastní názor. A ten třetí poslední se týkal svobody, kdy se můžeme volně pohybovat bez dozoru a žít bez jakýchkoliv omezení.

A co z toho všeho plyne? No, přece že svoboda, ať už v jakékoliv formě pro člověka stejně důležitá jako láska, zdraví nebo rodina. Takže si jí važme!