Podrobný průvodce vraždou

aneb 7 rad jak vraždit a společensky se neznemožnit

Následné pojednání vychází z potřeby uchazečů o vraždu získat ucelený přehled o jednotlivých klíčových momentech při současném hodnocení jejich dopadu na společenskou prestiž. „místo činu“ - je velmi důležité dobře si vybrat místo k provedení svého úmyslu. Jednak se na něj budete často vracet (známá to poučka) - do ošklivých míst vzbuzujících nepříjemné pocity se vám rozhodně nebude chtít vracet, a navíc, začátečníkům ve vraždománii se bude v odlehlejších částech krajiny lépe pracovat i s dosud nevyzkoušenými technikami. Příznivě přijímány jsou parky, romantické zříceniny a vlaky metra. Tam ovšem, pokud si dobře nezapamatujete číslo vozu a příslušný kilometrovník, můžete narazit právě na problematický návrat na místo činu. Na druhou stranu, variantu vraždy efektně provedené na fotbalovém stadionu plném šílících fanoušků rovněž nemůžeme zcela odmítnout. Také faktor dosažitelnosti místa je velmi důležitý a z velké části i podmiňující. Příkladmo, vraždy lokalizované na nejvyšší horu světa či do srdce pouště Kalahari mohou být jistě romantické, ale nebývají zpravidla úspěšné. - Pravidlo č.1: místo činu by mělo být dobře dostupné. „oběť“ - je dobré vybírat místo činu s ohledem na nutnou přítomnost vybrané oběti. Nechceme nikomu vnucovat myšlenku, že obět je přednější a má proto na výběr místa rozhodující vliv. Uvědomte si však, že místo činu, které se vám může jevit velmi příhodné, může vzbudit nevoli až dokonce odpor u oběti. Chcete-li být „in“ nemůžete vléci obět na místo činu proti její vůli. Naopak, při nalezení ideálního místa pro vraždu se obvykle najde i nějaká obět pro zdárné dokonání úmyslu. Slabším povahám a začátečníkům doporučujeme dopředu se připravit na citové výlevy pozůstalých, které mnohdy sklouznou až k naprosto neopodstatnělým pohrůžkám fyzického aktu násilí vůči pachateli. Navštivte dobrého psychoanalytika a proberte to s ním. Společensky nepřípustné je na základě tohoto nesmyslného nátlaku začít činu litovat a hledat úkryt před odplatou za zdmi vězení. - Pravidlo č.2: oběť musí být vždy přítomna při činu. „modus operandi“ - je na zvážení každého adepta umění vraždománie jakou zvolí smrtící zbraň a způsob jejího použití. Doporučujeme ovšem důkladně nastudovat všechny jemné finesy, které ta která zbraň nabízí protože důmyslné použití zvyšuje vaši společenskou prestiž v očích oběti a následně i policejního aparátu. Možností jak obět připravit o možnost dožít se vysokého věku je skutečně nepřeberné. Mějte však na paměti, že leckterá oběť vám může vše pokazit a místo po pěti prudkých úderech tupým předmětem vedených značnou silou proti levé kosti spánkové, na které jste se dlouho těšili, vám vypustí duši poněkud dříve. Je záhodno ověřit si předpokládaný (a hlavně žádaný) účinek zbraně na oběť. Nevhodná volba vám může naprosto pokazit jinak celkově příznivý dojem z vraždy. Například po přímém zásahu brokovnicí z bezprostřední blízkosti do obličejové části hlavy již není možno sledovat smrtelné záškuby ve tváři. To je naprosto „out“. - Pravidlo č.3: každá zbraň má úzce vymezené možnosti požití a všechny už někdo ověřil. - Podpravidlo č.3A: každá zbraň má minimálně ještě jeden způsob použití, kterým se můžete průkopnicky proslavit. „stopy, důkazy“ - nebojte se stop. Klidně jich všude zanechte co nejvíce a pokud možno i otisků prstů nebo celých dlaní. Při notoricky známých postupech policie vám tyto detaily zcela neškodně prodlouží momenty vzrušení z dobře provedené vraždy. Pro pokročilejší doporučujeme na vhodných místech, například v křečovitě sevřené pěsti oběti nebo pod jejím bezduchým tělem, zanechat nějaký důkaz jako potvrzení autorství. Například svou vizitku. Pro méně pokročilé vizitku manželky. Protože pohled na tápající policejní složky bývá tristní, ba přímo trapný, je společensky žádoucí zanechat značné množství stop pánské vycházkové obuvi č.42 v kaluži zasychající krve. Vzhledem ke směšnému promile objasněných případů, které se dále navíc snižuje o případy osvobozujících rozsudků u soudů, nemusíte mít opravdu žádné obavy o své stopy. V těch ojedinělých případech, kdy vzájemná interakce neschopnosti policie a soudů uzavře vyšetřování rozhodnutím o vině vstupuje zpravidla do hry se svými amnestiovými ambicemi hlava státu nejvyšší. Opravdu není se čeho bát. - Pravidlo č.4: nemyslete na blbosti, užijte si vraždy naplno! „motiv“ - v čí prospěch? ptali se již staří latiníci, ale dnes již se to tak nebere. Za prospěchem jednotlivce je třeba vidět někoho vlivného, který se ze svých činů zpovídá skupině vlivnějších. Ta je ovšem nenápadně řízena z národní úrovně a pevně podporována mezinárodním syndikátem. Je „in“ vraždit bez motivu; rozhodně motiv není povinnou součástí. Nedoporučujeme proto dlouze hledat vazby a příčinné souvislosti, které by snad mohly uvést jednu konkrétní osobu do souvislostí s osobou jinou. Policejní vyšetřovatel tyto vazby spolehlivě najde za vás a určitě během vyšetřování uvede do spleti souvislostí mnoho nekonkrétních osob s jinými ještě méně konkrétními osobami. Ve světových análech vraždománie není zaznamenán jediný případ, kdy případné nalezení toho skutečně správného motivu posloužilo k jakémukoliv smysluplnému policejnímu postupu. - Pravidlo č.5: nechte hledání motivu odborníkům (ať mají motivaci). „alibi“ - původně sloužilo jako poměrně úspěšný nástroj zastrašování podezřelých ze strany policie. Prapůvodně se jím asi mělo prokazovat, že člověk někde byl, na konkrétním místě a má na to svědka. Z logické vazby ale vyplývá, že tomu svědkovi ovšem nějaký jiný svědek musel také potvrdit že tam skutečně také byl. Řetězec vzájemných potvrzení o účasti se však nutně omezoval jen na dostupné obyvatelstvo naší planety a poslední svědek v řadě už žádného dalšího svědka nedoložil, stal se tak sám nedoloženým a tedy nevěrohodným. To ale znamenalo, že svědek před ním, který se na něj odkazoval, najednou neměl stoprocentní svědectví a také on se stal pro potřeby policie nepoužitelným a tak dále a tak dále. V lepším případě došlo na tzv. kruhové alibi, kdy se počet omezil nějakou lokalitou se zvýšeným výskytem těchto svědků, např. střední Evropa nebo Patagonie - prvnímu dosvědčoval účast druhý, druhému třetí, třetímu čtvrtý, čtvrtému pátý …… poslednímu opět první. Proto dnes použití alibi poněkud ustupuje do pozadí a používá se ho pouze jako informace pro pobavení vyšetřovatelů a jejich známých. V dnešní moderní době mít „tutové“ alibi je ta nejpodezřelejší věc. Z hlediska dosažení určitého společenského uznání doporučujeme všem adeptům dobře si promyslet jak nemít alibi skoro žádné. - Pravidlo č.6: nebojte se někde nebýt. „svědkové“ - případní svědkové úzce souvisí s předcházejícími body Průvodce, takže jen krátce. Problém většiny svědků, 107,452 % podle posledního průzkumu agentury Faktum, spočívá ne v tom, co opravdu viděli, nebo v domněnce, že něco vůbec viděli, ale v tom, co vidět chtěli. Proto si své svědky musíme vybírat podle jejich naturelu. Ozřejmíme to na příkladu výše zmíněné vraždy na fotbalovém stadionu. Domácí fanoušci, po proměněné penaltě nespravedlivě proti domácím nařízené, pachatele všichni shodně popisují jako malého mužíka v černých trenýrkách, v černém triku, s bříškem a pleší. Význačné poznávací znamení - na krku má píšťalku a je totálně slepý. Takže, jestliže jste výrazně atletický typ s dlouhým bloud vlasem, nesmíte si to příliš brát k srdci ve smyslu upírání autorství. Svědek zásadně tím víc ví, čím déle je vyslýchán. Jeho popis je stále určitější a přesvědčivější a zahrnuje stále větší část z celkové populace. Je společensky přijatelné, aby svědkové podávali popisů několik. V tom případě se doporučuje aby si popisy navzájem odporovaly. - Pravidlo č.7 (pro svědky): veni, vidi, vici.

---