Sluneční(k)

Po pláži chladným větrem vyfoukané,

jen bílý písek sem tam vane.

A on tu stojí, zbylý stín

těch radovánek letních, klukovin...

Jak smutný pomník slunci, žáru, pohodě,

těm dnům, kdy děti, po kotníky ve vodě,

stavěly si tu z písku hrady důmyslné.

Ty hrady - malé, velké, honosné,

jak naše sny a touhy dávné, předávné.

Jak pevné zdály se, když jsme je budovali.

Jen závan větru a co zbylo z nich?

Po zrnkách odlétly, roztály jak v létě sníh...

A přesto, ač stokrát zklamaní a ztracení,

jak slunečník v tom chladu dní,

k novému létu znovu vzhlížíme.

K tomu létu jedinému,

po němž nezůstanem sami

a zapomenutí, jen se svými vzpomínkami.

Jak slunečník na pláži podzimní.