Sjezd abiturientů

Sjezd abiturientů numero uno.

Zase se cítím moc dobře. Dobře to určitě je, protože mohu zavzpomínat na třídní sraz, který se odehrál před necelým týdnem.

Stalo se to přesně v sobotu 11. října 2003 a přípravy na tuto akci zabraly pouhých 14 dnů. Chystání asi 2 roky a nutno dodat, že v závěru se vše odehrálo jaksi samospádem: o věci se tak dlouho mluvilo, až se nakonec zázrakem jakési neviditelné moci stala zhmotněným bytím.

Samozřejmě že prvohybatelem byla Anička. Vymyslela datum, hodinu, hospodu i lidi, kteří to budou organizovat. Zuzka T., Jitka K. a já jsme Aniččino datum přijaly a zamítly, protože pátek 10. nám připadal jaksi lepší. Po marném obíhání hospod jsme s povděkem repatriovaly Ančin návrh, což ona komentoavala se samolibým: „No vidíte. Proč jste mě neposlechly hned, když jsem Vám to říkala?“

Taky jsme si se Zuzkou rozdělily lidi, aby snad u někoho kontaktáž neproběhla dvakrát (což by mohlo dokonce být i horší než nekontaktovat vůbec), vymyslely hromadné sms a pozvánky a něco z toho i rozeslaly, aniž by mnoho lidí odpovědělo záporně. Jenom Katka S. se na poslední chvíli vykroutila a Matěj pracoval. Petra nepřišla, neb se prý stala vysoce náladovou.

Takže nakonec nás tam bylo asi 19 a družnou zábavu vylouskla z nepřístupného oříšku trapnosti Janča P. veselým zvoláním, že nyní každý řekne, co má a jak se dělá. Z výpovědí tohoto rázu se však největší odezvy dostalo informacím týkající se partnerských vztahů, a aby těch nebylo málo, vyvolala Janča ještě kolečko speciálních pikanterií.

Anička vše fotografovala, což musím dostatečně hodnotit jako záslužnou činnost, protože co bychom jinak měli z Honzy K., který prohlásil, že fušuje do dovozu, vývozu a baráku pro blízkou budoucí manželku...čímž vzbudil haló nevídané a Dan D. řekl, že Honzík pěkně vyměk! Andulka se ve své trošce do mlýna pochlubila měsíc čerstvou pikanterií na oblíbené téma můj kluk spal s mojí kamarádkou. Konečně tedy bylo jasné , proč Míša H. nepřišla. Doufám, že jí Anička pošle všechny fotky. Jana C, Katka K. i Jana P. vedou dlouhodobě udržované vztahy, jejichž délka jim dovoluje nazývat své nejbližší operativně mladej/starej. V sérii pikanterií na sebe Jana P. neprozradila, že stihla potratit, ale možná se tak stalo záměrně (myslím úmyslnost opomenutí), a chtěla nás tím všechny konsternovat ve druhém kole nechuťárniček. Janiččina zpráva však zůstala nevyjevena a její veselé povykování „Nebojte, bude ještě druhé kolo!“ jen neškodně proplouvalo mezi odlesky sklenic s pivem a kokakolou, aniž by kohokoli uhranulo vzrušující otevřeností a přitažlivým zatajováním (nebo naopak). Večer byl příliš přátelský, než abychom mezi usměvavé (zatím ještě) Hledání ztraceného času vměstnali tragiku přítomnosti s celou její hrubou náruživostí.

(...)

Avšak než zabřednu do své oblíbené pseudofilosofie, než položím otázku, jakou cenu může mít potřeba jedinečnosti, je nutno dokončit tuto opožděnou reportáž ze SQUASHbaru, který se jmenuje Bazar, ale nikdo to neví. Jeho podstatná výhoda byla v běžící televizi-došlo-li téma rozhovoru, vždy se měl člověk kam podívat a cosi důležitě poznamenat.

Jan K. rozdával dámské cigarety vonící po skořici, objednal si lahvinku vína, aby věděl, co pije, pobýval v přítomnosti dam. Martin S. ochotně a rád hodnotil točené pivo. Luboš se chtěl fotit a Kamil se teskně smál a mluvil o zásnubách. Tereza Š. a Katka K. a Verča, Iva a Lenka kouřily a když kdo něměl či neměl se o čem bavit, bavil se o psech.

Luboš mi dal číslo na Ditu , abych jí mohla příště zavolat.

Taky jsme si slíbili spoustu věcí. Vyfotili jsme se před panelákama. Lena pak odjela domů. Kamil zjistil, že Lenka ještě stále nebydlí v Kralupech, doběhl jejich auto a taky se svezl domů, protože mu došly peníze.

Za pár let se zase uvidíme.