Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVarle
Autor
Vaud
Všimli jste si kolik literátů, umělců a filmařů se věnuje tématům z gynekologické ordinace? Co jen vtipů koluje o vyšetřeních ženských intimních partií? A jak málo se na druhé straně píše o záležitostech urologických? Tedy do jisté míry ryze mužských. A to i přesto, že lékaři se neoficiálně dělí na urology a neurology. I my muži chceme rovnoprávnost! Proto se zde hodlám vypsat ze svých zážitků, abych vyrovnal pomyslné misky vah.
„Ženy si prý myslí, že největší bolestí je porod." "To proto, že je nikdy nikdo nekopl do koulí.“ Toliko citát z prepubertálního období dobře dokumentující citlivost tématu. Moje první vzpomínka na tuto problematiku se váže k turnaji v karate někdy v osmé třídě. Na závodech jsem zjistil, že musím mít suspenzor. Jinak nemohu nastoupit. Byl bych diskvalifikován bez plastové ochrany v rozkroku. To kdyby mne někdo kopnul omylem TAM, tak aby nebyly následky. Však víte.. Poslal jsem svého otce, aby ve městě sehnal potřebnou pomůcku. Suspenzor skutečně sehnal. Jenže.. atletický, čili látkový. Ten slouží k tomu, aby při skoku do výšky TO nevykukovalo. Prý: „Dej si tam kapesník, ten tě ochrání!“ John Lenon měl pravdu – nevěř nikomu přes třicet!
Základní poučka tedy zní: kapesník NIKDY NIKOHO při bojových sportech neochrání! To už vím bezpečně.
Druhá vzpomínka se váže k praktickým cvičením z urologie. Měli jsme jako medici cévkovat pacienta. Asistent si vybral spolužačku Sabinu, aby zavedla jednomu pacientovi močovou cévku. „Kolegyně, musíte penis napnout a očistit Jodisolem“, zavelel asistent. Poté přišla sestra, že má pan doktor naléhavý telefonní hovor. Sabina se vždycky moc snažila. Možná měla i trochu nereálnou představu o tom, kam až se dá něco takového napnout. A pacient byl patřičně napnut. Trochu to začínalo připomínat známou cvičební polohu „most“. „Horko, že?“, snažil jsem se prolomit ledy. „To jo“, řekl vděčně. Zase jsme mlčeli. A minuty ubíhaly. Asistent nikde a Sabina pořád držela. „Ssss, ssss, pusť HO!“, šeptali jsme sborem. Sabina neslyšela, tak si nakročila směrem k nám. Potažmo i s pacientem… (na tomto místě si laskavě povšimněte kreativního užití slova „potažmo“). Trvalo asi čtvrt hodinu než se asistent vrátil. Pro Sabinu i pacienta to bylo asi nejdelší veřejné vystoupení v této disciplíně. Když už už vcházel lékař do dveří, tak TO Sabina pustila. Možná že TO vyklouzlo... „Kolegyně, vy jste mu HO znesterilnila!“ „Víte co, běžte raději od toho!“ „Nováková, vemte si rukavice a očistěte pacienta Jodisolem!“ „Snad už mi nikdo nebude telefonovat.“
Poučení: Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. A když už je vrabec v hrsti, tak držet!
A pak jednoho dne došlo i na mne. My lékaři se pořád prohlížíme. Čteme si tak dlouho o příznacích až je nakonec najdeme sami na sobě. Při studiu menstruačního cyklu se mi dokonce jednou spustila krev z nosu. Jde jistě o pozoruhodný případ empatie. Teď mne bolelo varle. Jen tak trochu. Přesněji se tomu říká bolest tahavá a může být příznakem nemoci. Okamžitě jsem volal známému – primáři urologie. „Ještě tady něco řešíme s přednostou po semináři.“ „Ale přijď hned!“ „Varle není prdel, kolego!“, dostalo se mi poučení.
Na urologii jsem zapsán dobře. Primář je otcův spolužák, synovi zdejšího přednosty jsem sehnal podklady pro seminární práci a také šéf ambulancí na mne má dobré vzpomínky. Ty nejlepší. Jednou jsem mu poslal na vyšetření nymfomanku s konkrementem v močovodu u solitární ledviny. Přeloženo do češtiny – kamínek ucpal močové cesty a paní měla jen jednu ledvinu, u které hrozilo, že přestane fungovat. Na nadstandardním samostatném pokoji se souloží postupně s třemi pány zbavila močového kamene bez operace, čímž se nesmazatelně zapsala do dějin urologie. Byla z toho pěkná silvestrovská kasuistika.
Teď všichni tři seděli v posluchárně, pili kafe a jedli chlebíčky. Trochu příznačně na nich bylo vejce. S majonézou. „Promiňte.. ťuk ťuk.. dobrý den.“ „Už jsem tady!“ „V klidu dojezte, nenechte se rušit!“, krčil jsem se nesměle u dveří. „Pojď dál kolego!“, pokynul mi s plnou pusou primář. "Tak, co máš na srdci?" "Na srdci mám varle", odpověděl jsem zdvořile celou větou. „Tak ho ukaž!“ „Tady???“ Ještě z dob studií mám posvátnou hrůzu z akademické půdy. Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že budu odhalovat svůj genitál v posluchárně, kde jsem ještě nedávno psal testy. Je pravda, že jsem nějak neuvažoval nad tím, jak takové mužské vyšetření vlastně probíhá. „Na co myslíš, že jsme se doteď koukali?“, přerušil tok mých myšlenek primář. Pravda. Spustil jsem kalhoty ke kotníkům a odhalil se. Primář si utřel ruku od majonézy do pláště a stiskl mi varle. „Bolí?“ „UAAAAAAAAAAAA!!!“ Vyhrkly mi slzy. „Trochu jo!“ „Karle, tahá ho varle“, obrátil se na doktora vedle zřejmě s oblíbenou hláškou. „Koukne se na tebe ještě tady kolega“, ukázal bradou směrem k vedoucímu ambulancí. „Je to nevětší machr na varlata v kraji!“ „To musej bejt rodiče pyšný“, pomyslel jsem si, zatímco jsem snožmo skákal k odborníkovi. Ten zvolil jinou taktiku. Se šálkem kávy v jedné ruce, mi druhou rukou zatáhl za varle směrem k podlaze. „UAAAAAAAAAA!!!“ Skoro jsem mu hlavou vyrazil hrnek s kafem z ruky, jak rychle jsem se předklonil. „Mno, já nevím, možná by se na to měl ještě kouknout přednosta.“ „Už ne!“, žadonil jsem. Přednosta kliniky zvolil tah i tlak oběma rukama současně. UAAAAAAAAAAA!!! „Nález se mi zdá symetrický“. „Jo, teď jste mi je rozdrtil obě stejně!“, souhlasil jsem. No řekněte, zažije někdo tolik legrace při gynekologickém vyšetření? „Buď zdráv, doktore!“, loučil se primář pozdravem, kterému jsem nevěřil.