Podivné loučení

Podivné loučení

 

Co řek bych rád ti naposled?

Ač víš, že v mnohém jsem se splet,

tak jistý jsem si jednou z mých vět,

že jsi ten nejkrásnější květ.

 

Nač budu myslet až skončí sen

a kouzlo noci mi vezme den?

Na tvoje ústa sladká jak med,

ve kterých našel jsem něžný svět.

 

Proč ještě musím se na tebe podívat?

pro tvoje tělo, tu zahradu vnad.

Snad se ti to bude divné zdát,

však svůdná a štíhlá jsi jako had.

 

A moje ruce, kam zkusím je dát?

Možná, že budeš se tomu teď smát,

Však od srdce levou na tvá ňadra žhavá

a možná, že v klíně skončí ta pravá.

 

A znovu chci ochutnat tvojí šťávu,

tu horkou a omamnou z Vesuvu lávu.

Ať šimrají mě tvé voňavé vlásky!

Že podivně znějí ta má slova lásky?

 

Že jsem ti něžné vyznání slíbil?

Že jiný druh básně by víc se ti líbil?

Vždyť tohle je to, co naplní lásku

a proč bůh stvořil smyslnou krásku.

 

Tobě dnes zřejmě přijde to zvláštní,

že takhle vyprávím o svojí vášni.

Však věz, že dneska už je to běžné,

dávat i slovy si doteky něžné.

 

Že nesmím nahlas říkat ta slova?

Dobře, tak nikdy je nevyřknu znova!

A ty jako světice pravá se chovej

a ve své mysli si tajně je schovej.

---