Krkavci

Slunný letní den,

vzduch se tetelí.

Velké pole a stružka,

cestu hledá v jeteli.

Klid a ticho rozléhá se v okolí,

myši a ještěrky hledá letící zrak sokolí.

Na horizontu šikují se jezdci,

všichni v ocel zakutí,

chvějí se napětím,

za nimi krčí se panoši a mezci.

Dusot kopyt rozléhající se v okolí,

odradil pátrající oči sokolí.

Stará i mladá šlechta čeká na povel,

pobízí koně a vyráží vpřed.

V trysku sklání svá dlouhá kopí:

tříští se štíty, meče se lámou,

toť prvního útoku střet.

Kam oko dohlédne, bijí se muži.

V zápase o život a královskou zem,

žádný z nich neví, zda-li přežije den.

Ten končí zlým snem!

Mezi prsty proklouzává život.

Všude ticho, jen slabé sténání,

bolestná není smrt, ale umírání.

Lidská slabost – chamtivost,

připravila krkavcům hostinu.

Další slabost – marnivost,

o otce připravila rodinu.

A než skončí den,

zohavená těla zbudou jen.