Zácpa

Miluji zácpu. Musím má slova uvést na správnou míru. Mám na mysli samozřejmě zácpu dopravní. Dřív, ale to je již řádka měsíců, jsem se při dopravních potížích rozčiloval, klepal si na hlavu a křičel na okolo stojící řidiče. Nutno podotknout, že mnohdy velice neslušná slova. Pak se to stalo. Přišlo to náhle jako osvícení. Ani si to nedovedu vysvětlit, ale všechna nervozita ze mne spadla, veškerý hněv, který jsem dával jaksepatří najevo, byl tu tam. Uvědomil jsem si, že dopravní zácpa je jedna z nejspravedlnějších věcí v této společnosti.

Nyní trpělivě čekám ve své obstarožní škodovce vedle nablýskaného merdcedesa alespoň za dva miliony a zvědavě si prohlížím nafoukaného majitele, jehož prsty nervózně bubnují na volantu a rty pronášejí slova, která sice nemohu slyšet, ale jejichž obsah si dovedu představit. Stojíme zde vedle sebe a čekáme jako rovný s rovným na možnost popojet alespoň o metr vpřed.

Přede mnou stojící krásný červený kabriolet si nervózně ufoukl z výfuků. Inu kamaráde, musíš krotit koně pod kapotou a vystát tu nekonečnou frontu. Dáma v malém fiátku těsně za mnou se zřejmě z dlouhé chvíle, rozhodla přepudrovat rozkošný nosík. Vypadá to, že času na to bude mít dost.

Pozoruji chodce chvátající po chodníku okolo a udivuje mě rychlost, s jakou mizí za vzdáleným rohem. Přemýšlím, kam asi tak spěchají? Někdo do práce, do obchodu nebo třeba jen tak na procházku. Udivují mě svou odhodlaností, se kterou se prodírají mezi sebou. Ten pestrý had, složený z lidských těl je skutečně fascinující. Brr! To však není nic pro mě. Mám rád pohodlí a samotu. A hlavně – spěchám.

Vozidla se pohnula asi o pět metrů vpřed a lehce promíchala. Dáma s přepudrovaným nosíkem se nacpala vedle mě a rozhodla se pokračovat v úpravě svého exteriéru. Nyní přišly na řadu oči.

Za mě se dostal sotva dvacetiletý mladík, který zřejmě často vozem nejezdí. Usoudil jsem to podle jeho výrazu ve tváři. Navíc nepochopil, že neustálým troubením stejně frontu vozů nepopožene.

A opět o metr vpřed. Pokládám na volant noviny. Oči letí po titulcích. Nic zvláštního však nenacházím. Navíc - nechci si přečíst noviny cestou do práce. Uvědomuji si, že knihu, kterou mi půjčil známý, jsem dočetl včera a v kanceláři musím zůstat až do 15 hodin. Ale dnes to asi zkrátím. Ano. Jsem si jistý, že domů odejdu o něco dřív.

Zjišťuji, že napudrovaný nosík je o tři auta přede mnou. Nemám přejet do vedlejšího pruhu?

Pozoruji muže sedícího v terénním voze vedle mne. Svalovce, se kterým bych se nechtěl dostat do křížku. Nyní však demokraticky stojí a způsobně čeká. Ušklíbl jsem se – nic jiného mu ani nezbývá.

Obvyklou atmosféru naruší jekot sirény. Nervózně sleduji zpětné zrcátko a odhaduji kudy se uječené vozidlo bude prodírat. Ale ještě je daleko a zbývá mi chvilka času na uvažování. Bude to asi sanitka s těžce nemocným pacientem nebo policisté, kteří jistě jedou zmařit bankovní přepadení. Možná hasiči pospíchající k požáru.

Auta za mnou se k sobě počínají tisknout jako nedočkaví milenci. Pomalu, opatrně, ale odhodlaně a těsně. Tak těsně, že vzniká prostor pro průjezd vozidla se sirénou. A už mě míjí. Vládní stříbrné audi důstojně projíždí kolem mne.

Auta se opět vracejí na svá místa. Má vize demokratické zácpy je otřesena. Ale ne. Vždyť i vládní úředníci jistě plní důležité úkoly, ve kterých se jedná kolikrát i o bezpečnost našeho státu.

Spokojen s vysvětlením, které jsem nalezl, pouštím rádio. „Dobrý den, vážení posluchači. Za několik okamžiků začne slavnostní recepce u příležitosti dn….“ . Vypínám rádio.

Zítra jdu pěšky.