Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemná kráska
Autor
pettik
Můj první pokus o fakt krátkou povídku...tak buďte shovívaví:)
„Dneska máš službu ty,“ zvedl Carter hlavu od popsaného listu papíru a podíval se na Rushe. Vincent Rush krátce kývl. Nepotřeboval, aby mu Carter připomínal, že je dnes na řadě. Myslel na to celý týden a nemohl se dočkat. Doufal, že JI dnes zas uvidí. Přitahovala ho, ale cítil před ní respekt a trochu i strach. Přál si, aby ji dnes konečně viděl do očí, dosud se musel spokojit s její postavou zahalenou do černé kůže a s vlasy temnými jako noc, z níž se náhle vynořovala. Ze zamyšlení ho vytrhl Carterův hlas: „Dej si bacha, Vinci. U starý továrny jsem včera zahlídl pár upírů, ale bylo jich na mě moc, tak jsem se radši neukazoval. Budem muset vzít pár chlapů a pustit se do nich. Ty svině se začínaj rozlejzat po celym městě.“
„Jasně, Miku,“ přikývl Rush nepřítomně a dál si brousil stříbrnou kudlu. O několik minut později se zvedl, za pasem měl pověšenou mimo kudly i moderní kovovou kuši a svazek stříbrných šipek. Pro jistotu si ve vnitřní kapse kabátu skovával starý dobrý, dřevěný kolík, který mu už několikrát zachránil život. Zahalil se do dlouhého kabátu a kývl na pozdrav svým parťákům, kteří se začali pomalu rozcházet do svých teplých domovů. Ani trochu jim nezáviděl, tušil že dnes večer se mu přihodí něco velkého, co všechny ostatní ohromí. Usmál se a vyšel do chladné noci.
Jako obvykle udělal obchůzku po několika uličkách, které se obvykle jen hemžily upíry, ale dnes tu bylo mrtvo. Zdálo se mu, jakoby celé město na něco čekalo. Začal být neklidný. Ukáže se?
Cítil, že ho někdo pozoruje, prudce se otočil ale nikoho neviděl. Nad ním se něco pohnulo. Vzhlédl a jen koutkem oka zahlédl mihnutí nějaké postavy. Rozhlédl se a spatřil požární žebřík. Vrhl se k němu a začal rychle šplhat. Za chvíli už stál na ploché střeše vysoké budovy. Měsíc zpod mraků lehce osvítal okolí a dodával mu tajemný až neskutečný ráz. Náhle ji spatřil. Stála přímo proti němu na druhém konci střechy. Dlouhé zacuchané vlasy jí povlávaly v lehkém větříku. Jen si ji stačil prohlédnout a znovu mu zmizela. Byla tak rychlá…nebo se mu jen zdála. Rozběhl se, aby ji dohnal a v tu chvíli…stará prkna pod ním praskla a on padal do děsivé a tmavé hloubky. Dopadl na všechny čtyři. Byl otřesený, ale nic vážného se mu nestalo. Pomalu se vzpamatovával a snažil se zjistit kde je, ale byla tu příliš velká tma.
„Vinci…“ zašeptal hebký, hluboký ženský hlas a kolem se rozsvítila světla. S hrůzou si uvědomil že stojí uprostřed kruhu utvořeného z několika desítek upírů a kousek vedle něj stojí ona. Útroby mu sevřela nepředstavitelná hrůza. Byla…nádherná a děsivá. Vlasy jí splývaly po zádech a zčásti zakrývaly i její bledý obličej. Na přivřenýma očima se jí jako dva oblouky klenulo černé obočí a rty měla smrtelně bledé, ale z jednoho koutku jí vytékal úzký pramínek červené krve. Bezděčně zapátral rukou u pasu, ale zjistil, že kuše se mu při pádu uvolnila a teď ležela několik metrů od něj. Popadl kudlu a prudce vstal, než ale stačil cokoliv udělat, vrhlo se k němu několik upírů a vyrvalo mu nůž z rukou. „Nezabíjejte ho,“ její hlas byl sotva slyšitelný, ale zdálo se, že ta slova panovačně vykřikla. Nezabili ho, ale dva z nich mu pořád drželi ruce. Přistoupila k němu a naklonila k němu hlavu. Její rty se lehce dotýkaly jeho ucha. Srdce se mu rozbušilo a on zjišťoval, že to není jen strachem, ale i chtíčem, v němž bylo něco zvířecího. „Víš proč jsi tu?“ zašeptala a on jen lehce zavrtěl hlavu. „Královna potřebuje novou krev a chce tvou. Zabil jsi příliš mnoho mých lidí. Musíš zemřít. Je mi to líto.“ Znělo to, jakoby jí to opravdu líto bylo. „Pusťte ho, přikázala a ruce, které ho držely, povolily. Rty mu přejela od ucha až k tepající žíle na krku. Pravou rukou se chytl za srdce, které mu teď bušilo tak hlasitě, až si myslel, že to ona musí slyšet. Její špičáky mu zajely do masa a on tlumeně vykřikl. Pila a ostatní upíři to dychtivě sledovali. Ale náhle se vzepjala s nehlasným výkřikem a jedním krokem od něj ustoupila. Ze srdce jí čněl dřevěný kolík. Vincent se zhroutil na zem. Královna ještě chvíli stála a nevěřícně zírala před sebe a pak se rozplynula. Upíři vypadali jako solné sloupy. Jejich královna byla mrtvá… Ani si nevšimli, že Vincent se znovu postavil. Byl ve tváři smrtelně bledý. Všichni sebou trhli, když promluvil tichým, ale zlověstným hlasem: „Teď jsem vaším králem já.“ Hlasitě se rozesmál a odhalil tím ostré špičáky…