Volání světla

do ticha...

Plamínek na svícnu nadějí,
čistější než polibek francouzské včely
na okvětí jasmínu,
dohltal poslední kapku naléhavé vůně
a zmizel v souchotinách osik

Tvé jméno
šeptám do výstřihu skládanky duší,
založených do sebe,
přes marnosti hostýnských kopců

Zoufalým odíráním srdce
o vrcholy himalájských štítů,
tříštím strach Tvého přítele
v suti snů našich těl
všeptaných v sebe

Tvé jméno
krvácí mi ze rtů dutinami bezmoci
- Markétko...

Z pod víček mi tryskají
krůpěje starosti
bubnující na dno
tibetské mísy

---