Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seÚplněk
Autor
basnikalex
Úplněk
Představme si chladné ráno v malé horské vesničce, ukryté ve stínu velikánů Karpat, kam turistova noha sotva kdy zabloudí. Na takovém místě se mohou odehrávat i ty nejpodivnější příběhy, jaké se k lidskému slechu dostanou. Nuže, vykročme na jedinou kamennou cestu ve vesnici, kde náš příběh začíná.
Starosta, tedy nejvzdělanější člověk ve vesnici, který vystudoval ve městě dokonce až do konce střední školu, přešlapoval nerozhodně na cestě před hostincem. Toužebně si přál být alespoň v neděli se svou ženou, ale dnes, ostatně jako každý měsíc, musel pomáhat a organizovat ruch ve vesnici. Těch pár domků se muselo zabezpečit pro dnešní noc.
„Pane! Pane starosto!“ volal hostinský. Podsaditý, neholený muž běžel v ústrety volanému. Ještě ani pořádně nezastavil a už hučel: „Pane starosto, co bude s mými sudy?“
Prošedivělý muž na cestě se s nepředstíranou zamyšleností obrátil k hostinskému. „Cože, co? Á sudy. Nechte je tam kde jsou. Přece si nemyslíte, že ty stvoření jedí i prázdné dřevěné sudy.“
„Ne to ne,“ připustil hostinský. „Ale můžou je těma svýma drápama poničit… Vždyť jsou skoro nový.“
„No tak je ukliďte do hospody a jestli to nezvládnete sám, tak řekněte tomu vašemu pomocníkovi nebo někomu jinému.“
Hostinský se s poděkováním rozloučil a odešel hledat svého poskoka. „Milý chlap, ale někdy hrozně natvrdlý. Jsem zvědav, kolik takových pitomostí budu muset dneska ještě řešit,“ pomyslel si starosta. „Kdyby včera alespoň tolik nepršelo, šlo by všechno rychleji. Tohle bahno je hrozné. To, ve městě, tam jsou panečku cesty a elektrika,…“ Starosta Dievlič se s úsměvem ponořil do vzpomínek na svá studentská léta. Věděl, že jej za krátko přeruší další, nepochybně „důležitý“ problém, přesto si ten slastný okamžik dopřál.
Viktor držel v jedné ruce kladivo a ve druhé bytelné prkno. Po zjizveném obličeji mu stékal pot. Ustoupil o dva kroky dozadu, jako malíř, který si chce prohlédnout své dílo z větší dálky. Upřeně se díval na temnou stranu místnosti tam, kde ještě před hodinou pronikaly sluneční paprsky. Částečně jej uklidnilo, že už zvládl zatlouci všechny okna. Zpytavě se zahleděl na dveře.
Na Viktorovo rameno dopadla jemná dlaň. „Myslím, že ta závora bude stačit,“ řekla Viktorova žena rozhodně. „Měla bych zavolat děti. Brzy se začne stmívat. Bojím se pomyslet, co by se mohlo stát, kdyby zůstaly venku přes noc.“
Viktor svou ženu objal. Snažil se ji uklidnit, ale sám měl stejné obavy. „Zavolám je já.“
Dřevorubec vyšel před dům a rozhlédl se. Trochu doufal, že budou děti na dohled a že je nebude muset hledat.
Sourozenci byli ještě příliš malí na to, aby si každý měsíc uvědomovali, který den je úplněk. Honili skupinku slepic okolo hostince tak zuřivě, že jednou málem porazili starostu.
Viktor oba chlapce odchytil a odvedl je domů. Zavřel za sebou dveře a zaklapl mohutnou závoru.
„Snad se nic nestane.“
Starosta stál na cestě, unavený po náročném dni, a sledoval zapadající slunce. Kdekoli jinde by na člověka působil takový pohled uklidňujícím a příjemným dojmem, ale ne zde, ne dnes. Dievlič vyčkal ještě pár minut, a pak se sám odebral za svou ženou do bezpečí domova.
Stmívalo se rychle. Vítr, který si celý den s větvemi stromů jen pohrával, teď nabíral na síle. Vesnici konečně pohltila tmavá a tajemná noc. Právě taková, při které se probouzejí k životu noční můry a nestvůry ze strašidelných vyprávění.
Burácení větru náhle přehluší daleké zavytí. Ozývají se další a další v odpověď. Smečka se dává dohromady a vyráží do vesnice. Tajně doufají, že najdou něco k snědku. Jejich hlad je žene rychle kupředu.
Obyvatelé vesnice se ve svých domech přimknou ještě více k sobě. Vytí smečky se stále přibližuje.
Konečně, po několika dlouhých minutách, smečka doráží do vesnice. Její vůdce je, mírně řečeno, zklamán poctivou přípravou těch ubohých lidí, kteří jsou na potravním řetězci přece níž než vlkodlaci.
Viktor, který sedí se svou ženou v kuchyni, by klidně mohl odpřísáhnout, že slyší ty potvory dýchat. Má takové nejasné tušení, že se dnes něco semele. Jen mimoděk se podívá na své spící syny a přitom jim závidí ten klid.
Starosta nervózně přešlapuje po pokoji. Jeho žena se ho sice snaží uklidnit, ale její snaha vychází na prázdno. Dievlič se dnes v noci nevyspí, stejně jako většina vesnice.
Vítr již stihl přihnat nad vesnici těžká dešťová mračna. Zatímco se smečka shromáždila před hospodou, spustil se déšť.
Bubnování deště do zad rozladí vlkodlačí smečku ještě více. Na povel svého vůdce se rozběhnou mezi domy, aby našli nějaké jídlo. Vůdce sám pak zůstává schován před průtrží mračen pod střechou na verandě místní hospody.
I když je to zvláštní i vlkodlak na verandě se dnes cítí nejistý. Něco visí ve vzduchu.
Nejmladší člen smečky hlásí mohutným zavitím šťastný nález. Ostatní vlkodlaci včetně vůdce se k němu seběhnou. Právě byly nalezeny zatoulané slepice. Jaký je jejich osud, není nutno líčit.
Vlkodlaci se stále ještě nenasycení shromáždí na návsi. Z kožichů jim skapávají kapky deště, ale od tlam jim odkapávají kapky krve.
V dálce se zahřmí. Nejstarší vlkodlak se otráveně ohlédne směrem k lesu. Napadne ho, že je asi čas vrátit se do lesa, protože tam budou před bouřkou lépe chráněni.
Náhle protne temnou oblohu blesk. V záři jeho svitu se objeví temná postava. Stojí na přímé cestě do vesnice. Smečka ustrne v přešlapování. Každý z vlkodlaků se teď snaží zvětřit pach příchozí. Kdo to jen může být? Proč se nebojí? Proč neprchá? Proč se proboha naopak přibližuje? Zdá se, že míří přímo na náves.
V okamžiku, kdy se neznámý vydává po cestě, všechno ztichne. Jakoby i vítr přestal vát. Bouře v dálce se také ztratila, stejně jako déšť, aniž by po sobě zanechala jakoukoli stopu kromě kaluží. Na obloze se objeví měsíc ve své nesmírné kráse a zrůdnosti.
Každému ve vesnici včetně vlkodlaků přejede v tom nečekané, strašném tichu mráz po zádech. Blíží se něco, z čeho má i celá smečka hrůzu.
Neznámý se blíží stále stejným, vyrovnaným tempem. Když se konečně dostane až na bližší dohled nestvůr na návsi, do jeho tváře pod kápí jasně zazáří měsíc.
Tak smrtelně bílou a děsivou tvář už vůdce smečky někdy viděl. Bylo to hodně dávno a neměl na ni zrovna příjemné vzpomínky.
Trillen se zastavil jen pár metrů od vlkodlaků. Povýšeně si je prohlédl a afektovaně oslovil vůdce. „Ztrácíš úroveň Kranku. Divím se, že se místní té tvé smečky ještě bojí. Stačilo by jim málo, aby vás odtud vyhnali. Nedívej se na mě tak… naštvaně. Copak jsi mi ještě neodpustil, to co se stalo minule? Honili vás asi dlouho, že?“
Krank vycenil zuby a udělal několik výhružných kroků směrem k Trillenovi. Jeho drzost ho popuzovala. Samozřejmě, že nezapomněl. Nejraději by se mu zakousl do krku, tak jak to dělá on, ale to nepřicházelo v úvahu. Věděl, že je teď proti té smrtelné tváři v nevýhodě.
„Ale no tak, Kranku…,“ odfrkl si Trillen. „Nechcete raději odejít hned nebo si snad chcete počkat až vás zase poženou pryč jako prašivé psiska?“
Krank si musel přiznat, že bude lepší odejít. Společnost upíra, natož tohoto, mu nebyla příjemná ani trochu. Zavyl na odchod a smečka se spěšně rozběhla do lesa. Na půli cesty se Krank otočil a zavyl.
Trillen přišel do vesnice vyhládlý po dlouhém spánku. Měl ohromnou chuť na krev a ne ledajakou, ale na tu jedinečnou lidskou. Snad se mu poštěstí. Ti vlkodlaci vypadali přeci jenom hladově. Lid žijící pod Karpaty si zjevně ještě pamatuje jeho poslední návštěvu. Ale to už je trochu starší historie. Škoda, že ta dívka umřela. Mohla mu být skvělou společnicí, ale chutnala výborně. Inu, mladá krev se nezapře. A jemu se přece podařilo odejít včas, takže všechno odnesli vlkodlaci.
Teď stál nerozhodně před hostincem. S klidem nasával zdejší prostředí.
Chřípí v jeho nose se zachvělo. V tomhle se trochu podobal těm nízkým vlkodlakům. Při vzpomínce na ty odporné stvoření mu zaškubal horní ret. Na okamžik tak odhalil nepřirozeně dlouhý špičák.
Trillen se vydal po pachové stopě, kterou se mu podařilo zachytit. Cítil je…
Dva milenci spolu leželi v krytém seníku. Byli tak zaslepeni vzájemnou láskou, že naprosto zapomněli na úplněk. Nevnímali bouřku. Neslyšeli hromy. Neviděli blesky. Ani nepomysleli na vlkodlaky. Měli přece jeden druhého.
Dívka se přitulila blíž ke svému chlapci. Spíš než kvůli chladu to udělala proto, aby mohla ještě víc vnímat jeho blízkost. Cítila se v bezpečí.
Upír mířil s jistotou k seníku. Jediné, co jej nyní dělilo od vytoužené potravy a pochutiny v jednom, byl starý, rozvrzaný, dřevěný žebřík a tři metry chůze.
Dívka se posadila. Něco nepopsatelného narušilo její klid. Jakoby se blížilo cosi, co jí bude chtít ublížit. Chtěla svůj dojem říct chlapci vedle sebe. Ten však už také seděl díval se hypnoticky na žebřík.
Do absolutního ticha se ozvalo zavrzání korodujících šroubů. Vrcholek žebříku sebou nepatrně zaškubal.
Oba milenci přerývavě dýchali. Najednou se před nimi objevila zrůdná tvář se žhnoucíma očima, voskově bledá pleť a dva obrovské špičáky.
Trillen pocítil obrovskou radost, když spatřil hned dvě potenciální oběti. Zvlášť velké uspokojení nacházel ve vyděšeném pohledu té dívky.
Nečinnost na obou stranách trvala jen zlomek vteřiny. Chlapec se v tom okamžiku změnil v muže. Nezaváhal. Prudce vyrazil proti upírovi.
Trillen zmateně a zaskočeně zamžikal. Než však stačil udělat jakýkoli pohyb, vrazil do něj muž plnou silou. Padali spolu k zemi.
Dívka s hrůzou vykřikla. Její hlas zněl jako ozvěnou celou vesnicí. Dům od domu pronikal lidem do duší. Vesničané zapomněli na strach. Rozzuřeně vybíhali s pochodněmi na pomoc tomu hlasu.
Dívce se zdálo, že pád jejího přítele a té zrůdy trvá věčnost. Klečela u okraje seníku. Veškerou svou sílu vkládala do křiku. Po tvářích jí stékaly slzy. Bála se jako ještě nikdy. Bála se o toho statečného muže, který se teď řítil k zemi. Bála se o jeho život.
Muž dopadl na zem. Do okolí vytryskly těžké kapky vody s bahnem. Zůstal ležet. Jeho prsty se v křeči bořily do promočené půdy. Cítil obrovskou bolest. Na mysl mu přišla vzpomínka na jeho milou. Náhle ho zasáhla obrovská chuť žít. Otevřel oči a spatřil svou vílu. Pokusil se vstát, ale nepodařilo se. Klesl zpět k zemi, ale žil. Tvář mu začal zkrápět proud deště, který se znovu objevil.
Trillen byl takovým jednáním mírně zaskočen, ale co by neudělal pro získání té mladé a chutné krve. Odpor mládence a pád ze žebříku pro něj nepředstavovaly problém. Téměř okamžitě po dopadu se znovu postavil. Viděl vedle sebe ležel toho „hrdinu“. Nad ním však neustále křičela ta dívka. A to byl problém. Ještě aby přitáhla vesničany.
Jediným hmatem znovu postavil žebřík a chtěl umlčet tu vřískající dívku.
Jeho úmysl si uvědomil i její milý. Našel v sobě najednou ohromnou sílu. Vyskočil na nohy a ohnal se zaťatou pěstí proti upírovi, který už znovu stál na žebříku.
Prudkost a síla té rány opět poslala oba soky k zemi i s žebříkem. Žebřík však druhý pád nevydržel a rozlámal se.
Mladý muž sáhl po nejbližším kusu dřeva a ohnal se po Trillenovi. Udeřil ho do týla, čímž skolil k zemi vstávajícího upíra.
Trillen byl po dlouhém spánku slabší než si myslel. Mladík pro něj představoval vážnou hrozbu. Musí se mu dostat ke krku.
Křik dívky zburcoval vesnici. Viktor opustil svůj dům a vydal se před hospodu, kde se shromažďovali ostatní muži z vesnice. Na verandě už stál Dievlič a vedl krátký, ale plamenný projev k vesničanům. Na jeho povel se všichni vydali k seníku.
Muži byli provizorně vyzbrojeni svým nářadím. Viktor si nesl sekeru. Šel v čele a vedl ostatní rázným krokem.
Trillen se mezitím dostal oproti mladíkovi do výhody. Podařilo se mu ho dostat na záda. Celou svou vahou spočíval na jeho těle. Zeširoka rozevřel čelisti a odhalil tak své zuby.
Už, už se téměř dotýkal mladíkova krku, když se mladíkovi podařilo volnou rukou dosáhnout na zlomený kus žebříku. Znovu udeřil Trillena do zátylku, a pak do tváře. Vyrazil mu tak jeden ze špičáků.
Trillen opět zaskočeně odskočil mladíka. Nemohl uvěřit tomu, že přišel o zub. Zmocnila se ho strašná zuřivost.
Stáli teď naproti sobě. Hleděli si přímo do očí. Dívka, které chvílemi tuhla krev v žilách, teď uviděla naději. Vesničané už byli na dohled.
Mladík ani upír si jich však nevšimli. Oba sbírali síly pro další a pokud možno konečný útok.
Viktor i ostatní už viděli, co se děje. Byl trochu vyvedený z míry. Čekal, že uvidí vlkodlaky, ale místo toho viděl Trillena. Co je Trillen zač, věděl, protože se s ním již setkal, ale byl tehdy ještě velmi malý chlapec a málem na tu příhodu zapomněl.
Vesničané svorně vykřikli a rozběhli se proti upírovi.
Výkřik zarazil oba nepřátele, ale více Trillena. Mladík nečekal a udeřil.
Muži pomohli držet upíra, který teď sebou bezmocně trhal na rozbahněné zemi. Mladík pomohl své dívce na zem. Oba s odporem hleděli na tu nestvůru.
Ortel pro vraha byl jasný. Smrt!
Dievlič nechal narychlo vystavět hranici. Viktor svou sekerou udělal z kusu žebříku nesmírně ostrý kůl.
Trillen neměl šanci uniknout. Cítil, že přišel jeho konec. Když se nad ním rozmáchl Viktor s kůlem, zrcadlil se mu v očích, poprvé a naposledy, strach, strach ze smrti. Připadalo mu to paradoxní. Doposud žil smrtí a teď si přišla ona pro něj.
Viktor probodl upírovo staré a vyschlé srdce. Pocítil tak obrovské zadostiučinění. Konečně se mohl pomstít za smrt své sestry.
Trillena pak odnesli na hranici a tu zapálili. Ze všech ve vesnici tak konečně spadl strach a díky této příhodě byli odhodláni bojovat i s vlkodlaky.
Vlkodlaci se skrývali poblíž a sledovali hořící hranici. Krank se rozhodl dále nepokoušet své štěstí a pro příště se této vesnici vyhnout.
Když se začalo rozednívat, zbyl už z upíra jen popel. Už dávno nepršelo. Déšť jakoby ustoupil a udělal tak prostor pro plameny hranice. Ta právě definitivně dohasla.
Náhle se zvednul vítr a odnesl upírův popel neznámo kam.
Začínal nový den, nový život.