V moci spisovatelově

Potemnělým vestibulem zaduněly tři silné výstřely z pumpovací brokovnice a agent Stark se jen tak tak stačil skrýt za tlustý betonový pilíř. Několik broků si to namířilo přímo do mramorových obkládaček, zbytek zatraceně rychlých kuliček prosvištěl našemu hrdinovi těsně kolem pravého ušního boltce. Tohle Starka maximálně vyburcovalo a v jeho žilách se rázem pozvedla hladina adrenalinu na maximální přípustnou hodnotu. Což o to, že se mu do cesty za spravedlností a světovým mírem postavila mnohonásobná přesila po zuby ozbrojených balkánských teroristů – toto jej nemohlo za žádných okolností zaskočit, v řešení podobných situací měl totiž mnohaletou, skoro rutinní zkušenost.

Ve Starkovi to vřelo jedna báseň a jeho kontr na sebe nenechal dlouho čekat. Ihned na to, co stačil své soky zastrašit hlasitě ventilovanou hláškou „Svou kůži neprodám lacino!“, odraziv se baletím výskokem do vzduchu, provedl známý let plavmo, svíraje při tom v rukou dva lehké samopaly ráže 9 mm.

Protivníkovy řady v mžiku prořídly – dva mrtví. Po tomto skoro matrixovském kousku se agent Stark snesl k zemi, a jelikož se při dopadu nevyhnul vlivu setrvačnosti, hned vzápětí navázal mistrně provedeným kotoulem vpřed. Této menší prodlevy ze strany agenta jejího Veličenstva využili k protiútoku Tlusťochovi lidé a na Starkovo tělo se rázem vyřítila celá eskadra pozlacených kulek.

Třicetiletý špión byl však na tyhle rádoby nebezpečné akce náležitě připraven a několikaletý výcvik u speciálních jednotek RVH (Rozbijeme Vám Hubu) se v tomto případě nezapřel. Leže na zemi, převalil se Stark nejprve na pravý bok a hned vzápětí na druhý. Krom jedné jediné kulky všechny ostatní setřásl, ta jediná se mu lehce otřela o rukáv jeho nového ovčího svetru.

„Zatraceně!“ neskrýval své rozhořčení zjevně naškrobený Stark. Jeho křik a reakce na celou situaci přiměla teroristy pozastavit ohlušující palbu. Přeci jen, střílet v té chvíli na špióna 0.07 by bylo velice neetické – muž jeho zkušeností a jména si zasluhoval smrt v přímém souboji a především z očí do očí.

„Do prčic!“ pokračoval Stark dále: „Tohle snad ne!“

Ač se mu samotného nic vážnějšího nestalo - těch několik oděrek lze opomenout – krásný bílý svetr, do jehož koupi investoval celkem solidní balík peněz, byl zralý na export do popeláku.

Vestibulem se rozhostilo ticho a Tlusťochovi lidé, patřičně obeznámeni s bývalými Starkovými lstmi, zůstali raději v pozoru a s ukazováčky pevně přivařenými ke spouštím.

„Zasraná práce,“ vykřikl Stark snad už po sté a sotva to dořekl, zabořil svou pravačku do zadní kapsy od kalhot.

„Tady ji máme,“ zamumlal si poté pod nosem a nepřetržitě se mrače, ponořil svůj zrak do enormně zmuchlaného cáru papíru. Starkovy oční panenky se pak rozkmitaly jako ručičky v poblázněných tlakoměrech a i ten terorista s nejmenším IQ si brzy odvodil, že se budou dít věci ne moc typické pro tenhle typ literatury.

Na desátém řádku se Starkovy panenky zastavily, neboť našly to, co tak sveřepě hledaly. „Já to věděl,“ vyhekl náš hrdina a dále jen ventiloval to, co bylo na papíře ustanoveno poměrně tučným fontem. „Za jeden pracovní den jsou přípustné pouze jedny zničené kalhoty, jedna košile, jeden pár bot a jeden svetr. Vůči vícenásobnému poškození uvedených textilií je hrdina oprávněn protestovat …“

To, že se z davu teroristů záhy ozvalo něco ve smyslu „Nechápu“, nebylo vzhledem k okolnostem ničím překvapivým.

„Bodejť by jo,“ odfrkl Stark a ve svém dalším monologu pokračoval přesně v duchu nálady, jaká se jej zmocnila po nehodě se svetrem. „Pokud mě paměť neklame, dnes u bazénu mi ruští mafiáni zdevastovali nejenom tesilky, ale i můj modrý svetr. Umím-li počítat, tak bez ohledu na barvu a materiál mi byly poškozeny svetry dva. Norma udává pouze jeden za den a tohle jsou už dva! A to ještě není ani večer!“

Agentovo rozhořčení bylo jednoznačně kulminujícího charakteru a starostlivé otázky teroristů měly asi takový účinek, jako když do ohně lijete litry a litry oleje a čekáte, že jej tím uhasíte.

„Copak jsem nějaká loutka?!“ neustával Stark ve svých nervových výlevech. „Alojsi, už mám těch tvých nápadů plné zuby! … Slyšíš mě!? No tak!!!“

Pak se Stark na vteřinku odmlčel, ale aniž by stačil polknout slinu, hbitě pokračoval dále: „To je samé ra-ta-ta-ta, bum a prásk… Kam se hnu, tam mám v patách haldu namakaných týpků… kde vkročím, tam se na mou hlavu sypou stovky kulek… Už mám toho dost! Nonstop pracovní doba, prakticky žádná dovolená a teď… a teď už se mě snažíš zdeptat i tím, že mi redukuješ počty oblečení v mém šatníku?!“

Výraz ve Starkově tváři byl dosti výmluvný a předznamenával příchod něčeho radikálního a nekompromisního.

„Ale což,“ ozvalo se z jeho úst po další mini-pauze, „alespoň jsi mi dal důvod pro to, abych učinil to, co už takovou dobu zamýšlím… Porušuješ pravidla, na nichž jsme se před časem dohodli, takže jsem se rozhodl, že tě v tom nechám a v půli rozepsané knihy ti vesele zamávám. … Kdyby to bylo poprvé, co jsi mě takto namíchl, tak bych to i nějak zkousl, ale takhle… prostě… Končím! Najdi si na tuhle podělanou práci někoho jiného!“

„Agente Starku, děje se něco?“ zeptal se nechápavě jeden z teroristů. [Nutno však dodat, že oprávněně. Když před vámi stojí muž, který máchá rukama jako pominutý a vehementně přitom rozmlouvá s někým, kdo není vidět, je jistá forma údivu celkem pochopitelná.]

Tahle slova vyloudila na agentově tváři náznak šibalského úsměvu: „Chlapi… pokud jste to nepochopili, tak končím. Dávám výpověď. Tak či onak… kdybych pokračoval v boji, stejně byste zařvali. Asi to ještě netušíte – koneckonců, jak byste to taky mohli vědět, když vás autor neobdařil takovou minulostí a inteligencí jako mě – ale vy všichni jste nedůležitými postavičkami v pozadí, které jsou od prvopočátků literárního zrodu určené výhradně k smrti. Jste jen čísly a ve vašich zásobnících zejí slepé náboje. Copak vám nikdy nepřišlo divné, že mě nejste schopni trefit ani ze dvou metrů? … Jsem hrdina a takový typ člověka musí vydržet až do konce. … Notabene, v téhle chvíli se nacházíme někde na dvou sté stránce, a když přihlédneme k tomu, že tohle dílo by mělo mít - stejně jako ty ostatní - alespoň čtyři sta oboustranně popsaných listů, mé případné polapení a zabití by pro Alojse znamenalo kreativní past, neřkuli přímo hrobku. Tím, že vám tady říkám to, co vám tady říkám, vás vlastně zachraňuji! Utíkejte pryč. Běžte domů za manželkami a za dětmi… Nekomplikujte si to.“

Jakmile Stark dohovořil, v mžiku se kolem něj rozestoupila skupina neznámých bouchačů. A že byli ozbrojeni, to snad ani nemusím dodávat.

Jejich náhlé zjevení se z ničeho nic agenta jejího Veličenstva mírně zaskočilo. „A vy jste kdo?“ vylinulo z jeho úst.

„To není podstatné. Jsme tu proto, špióne Starku, abychom vás odvedli za naším šéfem. Je to příkaz a můžete si být jist, že v našich zásobnicích jsou náboje ostré.“

Jakékoli otázky byly v ten moment naprosto zbytečné. Stark totiž moc dobře věděl, kdo je šéf, a proč jej ten šéf shání zrovna v tuto chvíli, a tak nijak neoponoval a nechtěje se přesvědčit o pravosti hlášky o ostrosti kulek, zamířil společně s eskortou do chodby ústící do vedlejší přístupové haly.

Komplex centrální ústředny CIA znal Stark do posledního detailu, do poslední dlažičky a pavučiny na stropě – a tak ho celkem překvapilo, když mu v půli tunelu poručil velitel jednotky zastavit.

„Jsme na místě,“ hlesl jeden z pomalovaných bouchačů.

Stark se okolo sebe rozhlédl a na boční stěně spatřil robustní a velmi pěkně opracované mahagonové dveře s tučným nápisem „Bůh“.

„Můžeš vstoupit, Starku,“ ozvalo se zpoza dveří a jindy neohrozitelný agent učinil přesně to, oč jej hlas požádal.

Náš hrdina se ocitl v místnosti, o jejíž existenci neměl ani potuchy. Byla velká, bílou barvou vymalovaná a především naprosto prázdná – jako by ji někdo vyraboval. Jen uprostřed stál masivní kancelářský stůl, před ním polstrovaná židle, za ním pohodlné kožené křesílko a v něm si hověl přibližně třicetiletý mladík se špinavými blonďatými vlasy, postavy štíhlé, vysoké a zjevu velice sympatického.

Byl jsem to já…

„Netušil jsem, že tady nějaká takováhle místnost vůbec je,“ řekl Stark zaskočeně.

„Já vím,“ pousmál jsem se, „právě jsem ji dopsal.“

Hrdina mých románů zakroutil nevěřícně hlavou a pak jsme se oba stali obětí takového toho trapného ticha. Důvod byl jasný - kdyby měl jeden z nás rychle přistoupit k řešení problematiky, aniž by se alespoň na oko netvářil, že hledá ta vhodná slova, působila by daná situace dosti nevěrohodně.

Po této nezbytné „němé vsuvce“ se Stark konečně chopil konce provazu: „Takhle to nejde… Vím, že mě chceš přemlouvat, ale na rovinu ti říkám, že mé rozhodnutí je konečné.“

Bylo to paradoxní… Agent Stark patřil k mým nejoblíbenějším postavičkám a jeho postupné tvorbě jsem zasvětil valnou část osobní kariéry. Vše, co se v mé mysli zrodilo, jsem dokázal plnohodnotně přenést na papír - prokreslil jsem jej do sebemenších detailů, dokázal jsem mu vtisknout osobitou tvář, vlastní styl a především jsem mu daroval něco, co jsem u svých ostatních hrdinů tak trochu opomněl. Minulost, inteligenci a řadu specifických lidských vlastností. V celém vesmíru svých krásných a mnohdy bujných představ jsem zplodil někoho, kdo se mému systému dokázal vzepřít. Někoho, komu se podařilo vymanit se z jeho spárů a kdo začal žít svůj vlastní život. Někoho až nebezpečně podobnému člověku…

Ten problém bylo třeba vyřešit, a přestože jsem se se Starkem setkal už nesčetněkrát, nyní bych se nebál vyhlásit pohotovostní stupeň nejvyšší naléhavosti. Hrozilo, že ztratím svého dlouholetého spojence a zároveň i chlebodárce. To jsem si nemohl dovolit.

„Starku, nedělej mi to a dej mi ještě jednu šanci,“ vyřkl jsem skoro prosebně. „Přiznávám se ke své chybě, porušil jsem naše pravidla a taktéž připouštím, že to není poprvé… Ale kdybys mě pochopil, věděl bys, že vše činím v zájmu svých čtenářů. Tohle je už desáté pokračování a pokračování v poklidném tempu prvních tří svazků by bylo dlouhým krokem vzad. Je mi jasné, že jsem se zachoval sobecky, ale zkus se na to podívat z druhé strany. Copak je ti lhostejná spokojenost čtenářů? O komerčních ziscích nemluvě…“

„Snažíš se mě zviklat…“

„Nesnažím,“ řekl jsem sebejistě a navázal na myšlenku z předpředchozího odstavce: „Takhle se věci mají. Moc, moc se omlouvám za to, co se ti přihodilo, ale věř mi, že to bylo potřeba. V rámci posledních dílů je celkové zvětšení všeho možného doslova nutné. Více padouchů, více prekérních situací, více explozí…“

Tímto jsem Starkovi tak trošku vyrazil dech.

„Poslední díl???“ otázal se mě nevěřícně.

„Ano… Desátý díl je poslední a já jej potřebuju nutně dopsat. Vydavatelství na mě tlačí, termín mám příští týden a ještě mi zbývá něco okolo sto padesáti stránek. Teď mě nemůžeš zradit… nemůžeš odejít a nechat mě ve štychu… prosím…“

Agent Stark v tu ránu slevil ze své naostřené nálady a závažnost celé situace, na níž zprvu nahlížel pouze z jedné strany, mu výrazně nahlodala jeho původní záměr. „Devět pokračování, 567 mrtvých a takřka nic, na co bych rád vzpomínal. Moc bych si přál říci, že jsi dobrý spisovatel, ale nemůžu. Obdařil jsi mě sice vzpomínkami, rozumem a jinými vlastnostmi, ale na to nejpodstatnější jsi zapomněl. Nikdy jsi mi neumožnil poznat krásu vašeho života. Lásku, starost o rodinu… tohle mi chybí… chybí mi ty vaše věci, bez nichž by byl váš život jen dvoubarevnou záležitostí.“

Slova mého hrdiny mě zarazila. Nikdy jsem netušil, že takhle může uvažovat někdo, jehož pracovní náplň tvoří především zabíjení a jemuž jsem se snažil vtisknout mix rysů nejslavnějších filmových hrdinů – kousek od Stallonea, ždibec od Willise a tak dále. „Chápu, co mi tím chceš naznačit,“ řekl jsem polohlasně, přemýšleje u toho nad rozumným východiskem.

„Možná jsem slaboch, možná jsem naivní, ale věřím, že když se vrátím a ty chlapy v tom vestibulu vystřílím, tak uděláš vše pro to, aby byl můj život veselejší. Jsi jediný, kdo mi může tohle umožnit a já tě o to teď… na tomhle místě… a ze těchto okolností… žádám. Výměnou za stažení mého rozhodnutí. Dokážeš mi to, prosím, dát?“

Starkův proslov mě donutil řádně se zamyslet. Celou sérii jsem vždy ladil v duchu akčnější zábavy a na romantiku a pohodu jsem takřka nikdy nehleděl – kdybych jeho přání zrealizoval, citelně bych tím naboural celou filosofii. Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že kdybych se pokusil vytvořit nového agenta Starka, byl by to zřetelný falsifikát a podvod vůči čtenářům. Na tohle jsem se dvakrát necítil, takže zhodnotit si všechna pro a proti mi nečinilo velký problém.

„A co přesně si přeješ?“ vyklouzlo záhy z mých úst.

„Nic moc… nic, na co by nestačila tvá bohatá představivost. Na stáří klid, velký bílý dům a nějakou hezkou slečnu po mém boku… Cindy Crawford nebo Claudii Shiffer… to je už jedno…“

Abych se přiznal, když jsem tohle zaslechl, málem mi vypadly oči z důlků. Své dojmy jsem si ovšem nechal pro sebe a snaže se nerozdmýchávat uhasínající oheň, zaťal jsem zuby a vyšel vstříc společnému kompromisu.

„Dobrá,“ řekl jsem po menší odmlce. „Řekněme, že jsem ochoten přistoupit na tvé požadavky, ale pak si musím být jistý tím, co tvrdíš… Další vzepření bych už asi neustál.“

Tenhle sentimentální dodatek rozesmál skoro i mě samotného a stejně tak zapůsobil i na agenta Starka: „Sice teď vypadám jako vůl, který si nedokáže stát za svým… ale jo… slibuju.“

Starkova slova vlila do mých žil novou naději: „Pak už zbývá jen jediné…“

„Já vím,“ vyřkl špión 0.07, „je třeba smazat vše předchozí a současné. Náš společný rozhovor, mé rozmlouvání s teroristy… Zkrátka vše, co je v rozporu s inteligentní linií klasické brakové literatury.“

„Nemusíš se ale bát. Vše, co jsme si tady slíbili, zachovám a vměstnám mezi řádky.“

Ač jsem se snažil Starka uklidnit a promlouval k němu s velmi osobním podtónem, skoro otcovským, bylo zřejmé, že se následujících událostí tak trošku obává. Jeho reakce byly toho zářným důkazem: „Takže vytrhneš list a já se vrátím zpět do vestibulu?“

„Asi tak…“

„A bude to bolet? Nezanechá to na mně nějaké šrámy?“

„Ne,“ odvětil jsem a lehce se pousmál. „Navážu velice umně…“

„V tom případě jsem připraven.“

„Dobrá.“

DELETE