Ty mně nezabiješ koťátko

Vyznívá ve mně píseň alkoholika,

který utekl.

Já piju tak málo,

že prohlásit se za alkoholika je útěk

před vyjádřením symptomů

a parasymptomů.

Ty nezabiješ moje koťátko, holčičko

na to mám příliš rezavé geny,

chtěl jsem si stěžovat,

nebude, blé, nebudu

he, stejně spolu budeme mít děti.

Mé rty jsou okrasnou růží

a zebou-li tvé rty pak nemáš sny,

čímž by vyzněla má píseň alkoholika

naprázdno a přece by měla důvod,

jenže není tak snadné utéct tvému ohni,

který nevím proč tak plane.

Možná roztrousíš podivně sestavené mašle ve svých vlasech

do myších děr.

Mívám pocit,

že mě musíš potřebovat protože vidíš,

že potřebuju potřebovat, že potřebuješ potřebovat

zauzlovat se do fiktivních potřeb,

které nám nalhaly cizí veličiny,

chci tě vůbec?

Dokopal jsem se až k hliněné díře,

v které zeje asfaltový střed.

Na něm sedí kanibal s páskou přes vlasy

a vydírá poslední duše sušené na sítě

společně s houbami a bylinkami,

takže duše načichla

nejen lidožerstvím.

Já něco protrpím,

protože vím jak se směješ,

proto žiju,

já vím jaká je to zkurvená fráze

jakou frází jsou sprostý slova,

jenže já bych se klidně zabil,

je strašně krásné si vyhrožovat,

sám sobě,

abych miloval.