V LISTOPADU POD MILEŠOVKOU

Podzim i déšť mají své kouzlo. Zvu Vás na další výlet do Středohoří...

PODZIM POD MILEŠOVKOU

Sobota, 23. listopadu 2002, se probouzí do deštivého rána. Vlak míří na sever. Nad krajinou se válejí cáry šedivých mraků, z nichž má Říp právě v této chvíli pěknou čepici. A již se z mlhy nesměle vynořuje Hazmburk a po dalších pěti minutách se vynoří šedá silueta tajemného vulkanického pohoří...

Naše cesta vede z Milešova zprvu po červené značce k úpatí Milešovky a pak pokračuje lesem již neznačená. Pozdní podzim se vepsal do tváře středohorského lesa, tvořeného převážně listnatými stromy a jen malými ostrůvky uměle vysazených smrků. Letošní časté deště zapříčiňují, že se voda již nestačí vsakovat a místy vytváří jezírka, v nichž se zrcadlí obnažené koruny stromů. I po cestě se žene voda zkalená jílem dolů a vytváří koryto. Obdivujeme království okrových, oranžových, červenavých a hnědých barev a grafiku větví. Barevnou paletu doplňují odstíny zelených mechů. Poezii podzimního lesa pak dotvářejí kapky vody, které se jako drobné perličky drží na zaschlých okoličnatých rostlinách. Les vstupuje do šedi nekonečné mlhy, v níž královna Středohoří skrývá svůj vrchol. Prší.

Stromy hrdě vypínají své koruny k nebi, ale ne všechny se mohou radovat ze života. Po nedávné těžbě tu zbyly po mnohých pařezy, které vypovídají o bohatém životě stromů. Zastavujeme se u pařezu asi osmdesáti až stoletého dubu. Letokruhy připomínající vrstevnice na mapě jsou svědectvím let suchých i vlhkých, teplých i studených. Kmeny stromů zpracované pilou teď slouží člověku. A jsou tu i malé stromečky... koloběh života.

Kráčíme a místy se boříme do bahna. Vzpomeneme si na motýly. Kde asi teď přezimují? Vždyť všechno je mokré - země, listí, kořeny i kůra stromů. Příroda je ale mocná a vynalézavá. Jistě zanechá těmto barevným létajícím skvostům místečka (snad někde mezi kameny, kam se voda nedostane), kde přečkají zimu nejen dospělí motýli, ale i jejich kukly.

Ozývá se vzdálené zakokrhání kohouta, které je neklamným znamením, že se alespoň trochu vyjasní.
Pomalu přestává pršet. Cestou potkáváme srnky, které zmizí v křoví, jakmile nás zpozorují. Tu a tam přelétne sýkorka a usedne na větev.

Tak jako na jiných poutích, i zde nás doprovází kamení, znělcové desky malé i větší, ale i velké balvany. Svahy Milešovky jsou tvořené většinou kamennými sutěmi. Naše cesta se stáčí doleva a přicházíme k asi 30 m vysokým Výřím skalám (na jižním svahu Milešovky), spadajícím kolmo dolů. Temně šedivé hnízdiště výra velkého (Bubo bubo). V duchu si představuji houkání tohoto ptačího krále noci.

Sestupujeme lesem k silnici, vedoucí zpět do Milešova. Z lesa je pěkný pohled na Lhotu (571 m) a Ostrý (532 m). Mraky se trochu protrhávají, objevuje se ostrůvek modré oblohy a na jihozápadě vykoukne sluníčko. Barevnost krajiny ožívá...
Vycházíme z lesa a po pravé strně silnice nás zaujme osamělá pískovcová socha svaté (ale které, se na kameni nedočteme). Není tak opuštěná, jak by se zdálo, kdosi jí dal k nohám vázu s květinami, které jsou ještě čerstvé.

Naše putování toho dne končí. Sluníčko zapadá a toskánské barvy se zvolna rozlévají v kopcích milovaného Středohoří.

---