Kapitánův poklad-1.část

Jan Alexandr Janíček

1. Poslední sklenka Kapitána Harpera

    Loď Harpie  se stále více houpala na divokých křivých vlnách Hlubokého oceánu, který zaléval propast mezi kontinentem a malými ostrovy Bílého moře. V dálce na nekonečném obzoru byla vidět bouře, jejíž hřmot doléhal až sem. Klikaté blesky sjíždějící od pásu hustých tmavých mračen až do moře, deroucí se na vodní hladinu, rozzařovali mírně kulatý horizont. Celá posádka včetně mě doufala, že se k ostrovu Lithera dostaneme ještě dříve, než jsem bouře dorazí, než naruší naši poklidnou plavbu...

    Plachty z tvrzené bavlny se napínaly a prohýbaly ve větru, který plavidlo hnal do průlivu mezi  skalnaté břehy až do rozlehlé zátoky. Byli jsme tu v cíli naší plavby na ostrově Lithera. Městu zabírajícímu téměř polovinu pobřeží zátoky dominovala katedrála svatého Krištofa s klášterem stojícím na skále nad obytnou čtvrtí a přístavem. Křivé uličky sbíhající se do jediného bodu, náměstí kolonizátorů, byly při soumraku chabě osvětleny ze starých omšelých domů  vystavěných za kolonizace. Začalo pršet. Harpie pomalu zakotvila v přístavním  molu. Nebylo tu moc lidí. Jen pár nadšenců plavby a obchodníků, čekajících na zboží z pevniny. Kapitán Harper v nepromokavém plášti pomalu přešel po dřevěném můstku na pevné kamenné molo za obchodníky, aby si s nimi promluvil ohledně zásilek. Já jsem ho však už dávno prohlédl. Byla to jen záminka, aby ho mohli po krátkém přemlouváním z dobroty srdce, pozvat na skleničku do hostince U hrdlořezů. Nebylo divu, kapitán byl hodně často v “hrdle vyschlý“ a nebylo žádnou novinkou, že jeho nejoblíbenějším nápojem byl rum. Mrholení pozvolna sílilo a přecházelo  místy až v ostrý prudký déšť. Nevyčkal jsem a následoval kapitána s obchodníky do hostince ležícího na nábřeží, abych posilnil svůj žaludek, který už dlouho kručel hlady.

Plášť jsem měl už hodně promočený. Přehodil jsem ho přes židli u krbu. V chabě osvětlené místnosti hostince zaplněné jen hrstkou návštěvníků se vůbec nedalo poznat, že venku prší.

„Tak co to bude dnes?“ zeptal se  hostinský kapitána. Bylo to zbytečné jelikož pan Harper si objednával pořád to stejné: „Hoďte nám sem jednu láhev vodky a sedm skleniček.“

„Jenom šest, pane vrchní, protože já nepiji.“odsekl jsem.

„Ale copak, Marku? Vždyť normálně piješ, tak proč ne dnes?“naléhal kapitán.

„Dnes nemám chuť a navíc musím jít domů střízlivý.“ Odpověděl jsem. Kapitánovi spadlo obočí: „No tak dobře, nebudu tě nutit.“ Doopravdy jsem neřekl ne jen kvůli tomu, že je mi špatně, ale proto, že jak znám kapitána budou pít až do noci a kdo ho pak bude muset dopravit domů? Já.

„Opravdu jsi mě zklamal, Marku.“ Řekl smutně pan Harper po tom co zadal objednávku hospodskému.

„Věřte mi, že budete rád, pane,“ Dodal jsem potichu.

    Celý večer se hodovalo a pilo velice rušně. Kapitán do sebe lil jednu deci za druhou, až mi z toho přecházel zrak. A pak došlo na to nejhorší. Soutěž v pití, která se konala jako každý večer u krojového stolu uprostřed celé místnosti. Kapitán se jako obvykle přihlásil mezi prvními účastníky a já cítil, že bude zle. Proti němu totiž stanul nejtěžší soupeř, muž, kterému se přezdívalo, tmavý jestřáb. Byl to pirát, největší buran ve městě, který se nedokázal smířit s porážkou. Naštěstí kapitán vždy nevydržel tolik, co on. Dnes jsem měl však pochybnosti. Hostinský pomalu stavěl před oba  soutěžící malé štamprle s rumem. Ti je za velkého jásotu diváků vypili a mořský jed, jak tady rumu říkali, pomalu vklouzl dovnitř. Počet vypitých skleniček stále naskakoval a já se začal o kapitána strachovat. Ještě nikdy jsem se o něj nebál jako teď, protože jsem mu vždy viděl na očích úctu k soupeři, která tam dnes nebyla. Hostinský začal umývat prázdné skleničky. Mu se to obvykle líbilo, jelikož přišel k penězům a jeho hosté měli o zábavu postaráno. Mě však jeho chování připadalo poněkud pošetilé. Výkřiky a povzbuzování začaly pomalu sílit. Oba muži sedící naproti se už blížili ke konci. Kapitán byl vyčerpaný. Chtěl jsem za ním jít, zadržet ho. Dav, který obstoupil stůl mě však k němu nepustil.

„Kapitáne!“ pokusil jsem se překřičet diváky, kteří začali hlasitě skandovat. Muž v námořnické vestě s dlouhým bílým plnovousem mě však neslyšel. Nemohl jsem se na to dívat. Dívat, jak  se oba dva pomalu obírají o roky života. Jednou to však skončit musí, opakoval vždy při mé myšlence kapitán. Byl to dobrý člověk stoprocentně smířený s osudem a právě proto jsem s ním zůstal. Měl jsem ho rád jako otce, ale i jako velkého pána, který mi velí na své lodi. Měl jsem už hodně pracovních nabídek na jiných lodích, ale když jsem si vzpomněl na něj a na posádku, která byla jedna velká parta, a na ty dobrodružství, které jsme spolu prožili na cestách musel jsem odmítnout a můžu vám říct, nikdy jsem nelitoval mého rozhodnutí…

Z myšlenek mě do reality přivedl velký aplaus rozléhající se po celém hostinci. Přiběhl jsem blíže k davu a spatřil vítěze. Tmavého jestřába. Okamžitě jsem se vrhl ke kapitánovi, který bezmocně ležel na dřevené desce stolu.

„Kapitáne!“ zatřásl jsem s ním. V  očích nebyla vidět nic ani špetka života, kterým obvykle překypoval. Nahmatal jsem krkavici. Strnule jsem stál nad jeho tělem a brečel. Bylo to jako bych přišel o otce, nemohl jsem uvěřit, že je pryč, že je mrtvý…

2. Závěť

„…nechť jeho tělo spočine na věčnost. Ať ho moře opatruje,“ dořekl Franc. Opřel jsem se spolu s Bobem do rakve, která pomalu sjela z paluby Harpie do moře, a pak pod tíhou těla klesla dolů na písečné dno Litherské zátoky.

„Tohle si vždycky přál, být pochován na moři.“ Řekl smutně se slzami v očích Franc.

„Co teď s námi bude?“ zeptal se smutně Bob. Franc vytáhl z kapsy pomačkaný papír: „To nevím, ale mám něco, co by nám mohlo odpovědět,“ řekl smutně a rozevřel list, začal číst:

„Moji nejdražší, byli jste mými přátelé a budete až na věky. Pokud čtete tento list, jsem už dávno mrtví a pochovaný na dně mořském. Nepíše se mi to lehko, ale už se nikdy neuvidíme. Nebyl jsem nikdy řečník, jak ostatně všichni víte a nikdy jsem si nepotrpěl na dojemný chvilky takže bych se rád dostal k tomu nejdůležitějšímu…,“Franc pomalu polkl, „…k mému majetku, který chci teď rozdělit mezi vás. Řekl jsem Francovi, jako mému prvnímu důstojníkovi, že se mu jednou za jeho velké skutky odvděčím, a tato chvíle právě nastala. I tobě Bobe, který jsi  na mé lodi poněkud nováčkem, chci něco dát. A nesmím zapomenout ani na tebe Marku, který jsi mi byl jako syn. Všem co jste mi byli tou nejlepší posádkou, jakou si kapitán na své lodi může přát chci dát to málo co vlastním.

   Tak například tobě Bobe odkazuji všechno, co najdeš v mé kajutě včetně zbraní, střeliva a mapy k pokladu, která patří vám všem.“

„Cože, pokladu?“ vyprskl jsem spolu s Bobem a vyrušil tak France ze čtení. Ten se na nás trochu zamračeně podíval a pokračoval: „Nechci vám radit, ale byl bych rád kdybyste ho našli společně a rozdělili si ho rovným dílem. To samé chci, abyste udělali s Harpií. Ale neberte to tak, že by jste ji měli rozebrat. Celá je vaše od přídi až ke kormidlu. Posunu se dál, k tobě, Franci, chci ti dát ten pokoj, co mám v hostinci U paviánů, můžeš ho prodat a za peníze si koupit co chceš. Doufám, že ti to bude stačit do té doby než objevíte poklad, který z vás udělá velké boháče. Nemluvme, ale teď o pokladu, ale o tobě, Marku, ty můj nejdražší. Tobě chci dát pozemek, na kterém je poklad ukryt. Stojí tam dům. Je to až na druhé straně ostrova, kde můžeš žít. Nebo ho můžeš prodat a s penězi udělat to, co bude za potřebí. Nakonec bych chtěl všem říct, že cesta za pokladem nebude lehká. Bude nebezpečná hodně nebezpečná. Doufám ale, že ji zvládnete a vrátíte se zpět živí a zdraví. Řekl jsem vše co jsem chtěl a teď vás opouštím. Mějte se tu dobře a vzpomínejte na mě jen v dobrém.

                                                                                           Kapitán Lukáš Harper

Slzy mi stékaly po tváři. Nemohl jsem se ubránit pocitu dojetí.

„Tenhle dopis, jsem našel v jeho kabátu, podle všeho tušil, co se stane,“ řekl klidně Franc zahleděn na obzor oceánu.

„Pojďte, zvedneme plachty a vrátíme se do města, kde to v klidu probereme,“ navrhl Bob.

Zvedl se vítr, který napnul hlavní plachtu. Bob u kormidla důstojně naváděl Harpii zpátky do přístavu. Zakotvili jsme s lodí v doku. Prošli po molu na nábřeží a zamířili k hostinci U paviánů, který stál na náměstí kolonizátorů. Omšelé dlážděné uličky zaplněné domorodci i cizinci se pomalu svažovali do mírného kopce. Nahoře se rozprostíralo náměstí. Mohutná kašna uprostřed stříkající křišťálově čistou vodu potichu šuměla. Obchody v podloubí po obvodu žili docela silným ruchem obchodu, který se ve městě docela rychle rozvíjel. Hostinec U paviánů byla druhá největší budova na náměstí. Třípatrová stavba s výzdobou nezastřela akorát radnici s vysokou věží a zlatými hodinami stojící nejblíže kostelu Ukřižovaných. Vstoupili jsme dovnitř. Od krčmy dole v přístavu, to tu bylo hodně odlišné. Místnost, která sloužila zřejmě jako hospoda byla bohatě osvětlená slunečním světlem, které zde svítilo přes široká okna.  Posadili jsme se okolo jednoho ze stolů a objednali si pivo.

„ To jsem teda zvědavej, jak ten pokoj bude vypadat,“ řekl Franc a napil se plným douškem piva.

„To víš, kapitán nebyl nijaký boháč, aby si mohl dovolit něco nóbl.“ Odpověděl Bob. Já jsem se raději odmlčel. Chtěl jsem se zeptat na mapu pokladu, ale když jsem se rozhlédl okolo, raději jsem zůstal ticho. Byl jsem přesvědčen, že i kamarádi nechtějí aby si zpráva o pokladu rozšířila ven. Po osvěžení lahodným kvašeným nápojem jsme se všichni vydali nahoru k pokojům. Pomalu jsme procházeli potemnělou chodbou, zastavili jsme se u dveří s  číslem šest.

„Tak tady to je,“vydechl Franc. Pomalu strčil mosazný klíč do klíčové dírky, kde skvěle zapadl. Horší to bylo s odemčením.

„Sakra, nějak se to tam seklo,“bojoval se zámkem vytočený Franc.

„To není možné!“ rozkřikl se Bob stojící opodál. Vytrhl rozzuřenému kamarádovi klíč z rukou a pustil se do otvírání sám, bohužel bezvýsledně. Po chvíli jsem už ani já nevydržel. Požádal jsem oba ať přestanou: „ Bobe, Franci, vy snad chcete ten klíč zlomit. Dejte ho prosím sem,“ ukázal jsem na volnou dlaň. Franc mi ho podal s malým úšklebkem: „Tady ho máš a otevři, když si tak chytrej.“ Vzal jsem ho. Pozorně jsem si prohlédl štítek visící na malém železném kroužku. Vypadal normálně. Napadla mě ještě jedna myšlenka, kterou jsem kamarádům hodlal vysvětlit až za chvíli. Pustil jsem se klidnou chůzí dál chodbou.

„Kam zase jdeš, ještě jsme tu neskončili?“ ptal se nechápavě Bob. Neodpověděl jsem. Jen je pobídl, aby mě následovali. Kamarádi uposlechli. Zastavil jsem se u dveří, na kterých bohužel nebyl štítek. Vypadaly o dost více ošuntěle než ty předchozí.

„Můžeš mi konečně už vysvětlit, proč si nás sem zavedl?“ otázal se netrpělivě Franc.

„Je to jednoduché…,“ začal jsem. „…,spletli jsme se. Na štítku není číslo šest ale devět.

„A, jak jsi na to přišel, Marku?“

„Kdyby ses pořádně podíval na štítek, Bobe, poznal bys, že je tečka překreslená,“ vysvětlil jsem a podal mu klíč.

„No jo, máš pravdu, tak to jsem přehlédl.“uznal znalecky Bob. Franc netrpělivě pobízel přítele, aby odemkl, a tím odhalil tajemství, kde kapitán Harper bydlel.

Zámek povolil a dveře se otevřely. To, co se nám odkrylo bylo opravdu zarážející. Strnule jsme nahlíželi do poloprázdné místnosti plné prachu, který jsme otevřením dveří rozvířili tak, že se málem nedalo dohlédnou na druhou stranu pokoje. Stará skříň se vzniklým průvanem otevřela s hlasitým vrzáním div se nerozpadla pod tíhou prachového nánosu na ní. Franc stál skoro stejně strnule jako my. Nakonec se přece jen zmohl na pár slov:

„ A do prdele,“ vystihl svoje pocity.

„To snad není možné, kapitán žil v tomhle? Uznávám čekal jsem něco hrozného, ale ne až tak moc,“ pokračoval zklamaně Bob.

„ Naprosto s vámi souhlasím, ale nebylo by rozumnější vejít dovnitř?“ otázal jsem se trochu zaražen, jejich postojem. Mě pokoj nepřipadal zase tak špatný. Bylo tam hodně prachu, to jsem uznával. Něco však ve mně vyvolávalo smíšené pocity. Bylo to asi zapříčiněno tím, že jsem v podobném prostředí vyrůstal.

    Zbytek odpoledne jsme strávili pracným přebíráním věcí nalezených ve skříních. Staré kabáty nás až tak nezajímali a tak jsme prohrabávali truhlu postavenou hned vedle rozvrzané postele.

„To snad není pravda? Šálí mě zrak?“ zvolal radostně Bob držící sloupec knih.

„Co je, co jsi našel,“ přiběhl k němu Franc.

„To mi nebudeš věřit, ale nalezl jsem deníky z jeho výprav,“ křičel vzrušeně.

Sesedli jsme se dohromady a začali předčítat staré vázané knihy. Stály tam neuvěřitelné příběhy obestřené tajemstvím a dobrodružstvím, neuvěřitelné cesty za bájnými poklady.

„Dnes jsem zase nespal, musel jsem stále přemýšlet, zda jsme naše bohatství dostatečně ukryl…i,“četl jsem nahlas. „…nebude lehké uchránit ho před zvědavci a lovci pokladů, kterých je na Litheře víc ne dost. Pořídil jsem si mapu, abych ho po době odloučení opět našel. Nebude to lehké, protože po něm touží i jiní. Členové posádky Korzáru, oloupení boháči i další moji odpůrci,“  dočetl jsem krátký odstavec. Už jsem se nadechoval na další čtení, když mě Franc zastavil: „Kapitán sloužil na Korzáru? To je teda hodně divné“

„Franci, ty tu loď znáš?“ zeptal jsem po krátké odmlce.

„Kdo nezná Korzár. Největší a nejznámější Litherskou pirátskou loď.“odpověděl spěšně trochu zaražený mojí otázkou.

„Takže ta chceš říct, že kapitán Harper byl pirát?“ ptal se Bob.

„Je to docela dost možné. Vysvětlilo by se , jak přišel k tomu bájnému pokladu a věděl kolik tam je. Tak třeba tady se píše:“Franc se nadechl ke čtení: „Dneska jsem do skrýše přidal dalších osm kilo zlata, které se dočista náhodou ztratilo z pokladnice na Korzáru. Musím se teď trochu odklidit stranou, abych vzbuzoval podezření. Jednou by se mi to mohlo vymstít. Nejsem si jist, ale možná něco tuší o mém pokladu,…“Ještě ani nedočetl myšlenku a už začal další: „Takže jste to slyšeli, kapitán Harper byl pirát, který své druhy okrádal o nakradenou kořist. A to je ten poklad.“

„A kolik tam asi tak může být?“

„Možná všechno co tu píše a možná taky nic, Bobe.“

„Jak to myslíš, Franci?“zeptal jsem se trochu váhavě.

„Jak jsem říkal. Tyto deníky už jsou hodně staré a není vyloučeno, že to někdo za tu dobu už odnesl. Každopádně zítra vyrazíme podle mapy na sever k Svaté Marii, k malé vesnici v horách, co je zaznačena na kapitánově mapě.“

„Bude to nebezpečné?“

„Bude, ale pokud chceme zjistit pravdu o pokladu musíme podstoupit vše.“

„A co ti piráti, co když ho taky hledají,“ řekl vystrašeně Bob

„S tím bych si hlavu nedělal, jelikož kdyby ten poklad hledali, bez mapy nemají šanci.“ Vysvětlil mu Franc. S touhle myšlenkou jsme se rozloučili s deníky a uschovali je zpátky do truhly…

3. Výprava začíná

    Zítřejšího rána za rozbřesku jsem se s kamarády sešel v přístavním doku u Harpie, která se majestátně houpala na vlnách. Museli jsme totiž část cesty urazit lodí, abychom nebyli tak vyčerpaní až vyrazíme do hor. Sbalil jsem si jen ty nejpotřebnější věci, abych toho nemusel tolik nést. Moji kamarádi však nedali na mou radu, jejich batohy doslova praskaly ve švech.

„Co sakra sebou nesete, že to máte takový plný,“ ptám se jich před odjezdem. Oba krčí rameny a vyhýbavě naznačují, že jen to nejpotřebnější.

    Harpie se konečně dává do pohybu. Bob, pevně držící kormidlo, bezpečně navádí loď průsmykem na širý oceán.

„Dneska máme štěstí, fouká celkem silný vítr a vypadá to, že bouřka se taky žádná neblíží,“ křičel jsem na můstek, při tom hledící na krásu probouzejícího se města za námi. Nechtěl jsem si připustit myšlenku, že bych se tu už nikdy nevrátil.

    Vítr stále sílí a Harpie začíná zrychlovat. Napjaté plachty na třech vysokých stěžních ji dodávají rychlost k plavbě kolem ostrovu do přístavu Larais, který se má stát prvním mezníkem našeho dlouhého putování. Dlouhé chvíle, jsi spolu s Francem krátíme přebíráním a uklízením útrob lodi, které získaly za kapitána Harpera sice krásnou ale i nemoderní zašlost.

„Už se blížíme do přístavu,“ zavolal na do podpalubí Bob a tím nás vrátil zpět do reality.

„A co bude s lodí,“ ptal jsem se obou kamarádů, když jsme se vrátili na hlavní palubu.

„Asi ji pronajmeme nějakému obchodníkovi, nebo ji můžeme prodat?“

„Blázníš, Franci, loď přece nemůžeme prodat. Je to dědictví po kapitánovi,“ štěkl na něj Bob

„To sice je, ale pokud legenda o pokladu nelže můžeme si koupit celou flotilu fregat.“

„Bob, má  pravdu, žádná loď nám už nikdy nepřipomene kapitána Harpera, jako právě Harpie,“ podpořil jsem kamaráda. Franc se tedy s námi dohodnul na pronájmu, který byl asi tím nejrozumnějším řešením z celé hádky, která skončila mnohem dříve něž vůbec začala.

Zakotvili jsme v přístavu Laris a pronajali loď zdejšímu velekupci. Ten nám na oplátku zase propůjčil nosiče  a koně, které nás mají doprovázet až ke Svaté Marii a pak se vrátit zpět. Balíme si věci a odcházíme z lodi. Postupujeme do strmého kopce nad městem.

„Tak a máme to tady, těžkou výpravu,“ funí unaveně Franc.

„Já jsem ti říkal ať si bereš jen to nejpodstatnější.“

„Dej to nosičům, snad ještě něco unesou,“ ukazuji rukou na muže jdoucí za námi.

„Proč nám vůbec ten kupec, dal ty pušky?“

„Protože jsem si je vyžádal,“odpovídá mu zaraženě Franc.

„Vůbec nechápu, jak můžeš nepřemýšlet o nebezpečí, Bobe, když číhá na každém kroku!“

„Já žádné nevidím,“rozhlížím se kolem.

„Teď samozřejmě ne, ale až vyjdeme, tam mezi ty skaliska, bude o nebezpečí postaráno,“zaráží mě a ukazuje na špičaté pahorky hor.

„Co tím sleduješ, proč se nás snažíš vyděsit,“ zlobí se na France Bob.

„Nic tím nesleduji. Jen si myslím, že bude lepší připravit vás už teď na tu hrůzu, co nás nahoře čeká.“  Franc zcela jistě nemluvil jen tak do větru, jelikož to byl nejzkušenější dobrodruh, kterého jsem znal. Neměl však na denním pořádku prožívat nebezpečí a proto i z jeho hlasu se dal poznat nádech strachu.

    Za soumraku jsme dorazili na kraj rozlehlého pralesa. Rozbalujeme stany a rozděláváme oheň, když v tom nás znenadání vystraší podivný zvuk vycházející z hustého lesního porostu.

„Co to bylo?“ ptá se tenkým hlasem Bob. Franc mu na to klidně odpovídá: „Ale nic, jen pár prágrů se usídlilo v naší oblasti nic víc.“

„Kdo to jsou ti prágrové?“

„Mrchožrouti, kteří občas posvačí i něco živého. Buďte ale bez starostí k člověku se nepřiblíží a k ohni už vůbec ne,“ vysvětloval s přehledem Franc, lezoucí do koženého spacího pytle. „Zařídil jsem, aby nosiči raději pravidelně udržovali přes noc oheň,“ odsekl Bob, který se nikdy nemohl moc chlubit tím, že by byl odvážný. Usnuli jsme za tichého cvrlikání z džungle, které se táhlo až do rána.

4. Smrtelné nebezpečí

Probuzení nebylo nijak zvlášť příjemné. Franc totiž dbal na přesný časový plán, který nám přikazoval vstávat o půl sedmé, abychom k dalšímu místu pro táboření dorazili v čas.  Bylo to s ním někdy až k nevydržení, když pobíhal jak splašený sem a tam, abychom přesně vyrazili.

„Studoval jsi na vojenské škole, nebo co?!“ rozčilil jsem se na něj, když jsem musel ospalý spolu s ostatními jít po úzké blátivé pěšině do nekonečného pralesa.

„Tak trochu,“ odpovídá po chvíli vedle mě.

„Byl jsem v Karsantu. Pomáhal jsem na vojenské nemocnici. Ani si nedovedeš představit, jaká to tam byla fuška,“ doplňuje předchozí odpověď.

„Abych pravdu řek, tak dovedu, jestli tví velitelé byli stejní jako ty.“

„Co tím chceš říct?“ usmál se chápavě Franc. Moc dobře totiž věděl, že nám není příjemné vstávat tak brzy. Neměli jsme mu to ale za zlé. Byl to přeci jen člověk, bez kterého bychom se už dávno ztratili, nebo při nejhorším, bychom už byli mrtví.  Bažiny se objevují stále častěji. Musíme dávat pozor abychom do nich nezapadli. Sundávám kožený vak ze zad a vytahuji svačinu. Mám pořádný hlad, protože jsem ještě dnes nic nejedl. S chutí se zakoušívám do krajíce chleba.

„A to budeš jíst jenom tak?“ ptá se Bob.

„Jo, musíme šetřit s jídlem,“ odpovídám s plnou pusou.

„To je možné, Marku, ale jen do té doby než se naše zásoby v těchto vedrech zkazí. Pak už nám totiž k ničemu nebudou.“ Mlčky přikyvuji a vybírám z batohu dozrálé rajče. Franc vedle mě pevně svírá mapu. Něco mumlá.

„Co se děje,“ ptám se zamlklého přítele.

„Nic vážného, akorát jsem ztratil orientaci. Nemůžu přesně určit, kde právě jsme.“

„Ale víš zhruba, kde jsme?“

„To jo, ale opravdu zhruba, plus mínus jednu míli.“ Odpověď mě uklidnila. Začal jsem se pomalu strachovat, že jsme se ztratili.

   Džungle stále houstla. Sekyrkami si razíme cestu, když v tom slyšíme výkřik.

„Co se děje?“ ptám se jednoho z nosičů jdoucích vepředu.

„Karmela bodl nějaký hmyz!“ křičí na mě odpověď. Franc pospíchá dopředu ke zraněnému. Nám dává pokyn, abychom zůstali na místě. Přesto to však nevydržím a běžím dopředu, zeptat se ho, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Nosič, svírající se v křeči, ležící na blátivé zemi v sevření přítele, dělal evidentně Francovi potíže.

„Držte ho prosím vás pevně, abych mu mohl píchnout to sérum!“ křičí na muže ležícího nad zraněným.

„Co se stalo, Franci?“ dívám se na raněného.

„Teď mě prosím tě nevyrušuj. Vidíš, že mám problémy.“

„Právě proto se tě chci zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct.“ Odpovídám a klekám si na kolena, abych bodnutému nosiči přidržel nohy.

„Díky,“ otáčí se na mě zpocený Franc. Konečně našel tu správnou injekční stříkačku. Nahmatal na ruce žílu a jehlou provedl vpich.  Nosič se vzápětí uklidnil.

„Co ho to bodlo?“ ptám se přítele desinfikujícího ránu.

„To ještě přesně nevíme, ale asi Acintodea.“

„A co to je?“  ozývá se hlas za mými zády. To už i Bob neudržel svou zvědavost a vydal se k oběma kamarádům.

„Acintodea, neboli Olejnice je bodavý hmyz, vypadá asi jako štír křížený s vážkou,“ odříkával Franc, skoro jako z učebnice.

„A co budeme dělat teď?“ Ptám se obou kamarádů. Franc se smutně otočil: „Jelikož Acintodea má velice jedovaté a smrtelné bodnutí, musíme počkat, jak se situace vyvine. Z jistotou však můžu už teď říct, že to nepřežije. Pokud ho však přece jen chceme zachránit, musíme rozložit tábor a nechat ho v klidu,“

Bob mu rychle skočil do řeči: „Prosím tě, Franci, kde chceš v téhle džungli rozložit tábor!“

Rozhlížím se kolem. Hustý porost lián stojící v cestě o kousek dál jako stěna, nám nedává moc možností k postavení stanů. Blízká vegetace však není tak hustá abychom to mohli tak rychle zavrhnout.

„Bude to sice komplikované ale pro jeho život velice důležité.“ Osopil se na něj Franc. Překvapil mě jeho názor, jelikož jsme měli už půl hodny zpoždění. Vždy když se něco zvrtlo museli jsme dohánět ztracený čas. Přemýšlím, že kdybych se vžil do jeho role, dával bych přednost nosiči než pokladu, snu, který na nás může počkat. Asi pět minut nám trvalo hledání vhodného místa, ke stanování. Zbylí nosiči postavili stany.

„Neřekl jsem vám něco důležitého, což momentálně nebudu dlouho rozebírat,“šeptl na nás Franc, klečící u raněného a pokračoval: „Naše denní etapa, nevím jinak jak bych to měl nazvat, měla končit na kraji džungle u Svaté Marie. Mi máme zpoždění asi hodinu, kterou už v žádném případě nedoženeme. Určitě se zdržíme ještě mnohem déle, takže se nedá vyloučit, že v džungli přenocujeme.“

„Cože! To snad nemyslíš vážně, Franci!“ rozkřikl se Bob. Hbitě mu dávám ruku přes pusu. Očima ukazuji na nosiče. Jdou sem.

„Tak, šéfe, stany už stojí. Mi Dominika teď uložíme, aby si odpočinul.“ Říká hlubokým hlasem jeden z nosičů. Franc přikyvuje a odstupuje od raněného, kterého se  rázem chopí svalovci. Odnášejí ho pryč.

„Doufám, že chápeš nebezpečnost této situace!“ zdůrazňoval přísně Franc kráčející do lesa pro dřevo.

    Ani jsme se nenadáli a soumrak byl tu. Na obloze se objevily červánky, zapálili jsme oheň. Přikládám dříví. Pozoruji oblohu, která pomalu ale jistě fialoví. Franc nabíjí pušky a opírá je o napnutou plachtu našeho stanu. Džungle kolem vypadá tiše, až strašidelně tiše. Nikdo nic neříká. Všichni naslouchají praskání ohně.
 „Všude kolem budou nejspíš šelmy,“ šeptá Bob.
 „A podle čeho tak usuzuješ?“ odpovídám mu otázkou.
 „Ty to snad neslyšíš?“
 „A co?“ptám se ho nechápavě.
 „No přece to ticho,“ šeptá stále vystrašeněji.
 „Moc to prožíváš, Přiznej se, ty se bojíš, Bobe.“
 „Já, ale vůbec ne.“ Říká nahlas. Jen pokyvuji hlavou. Moc dobře vím, že to není pravda, že je k smrti vystrašený.  Vzhlížím k tmavému nebi bez mráčku. Začínají se objevovat srpky měsíců. Nejjasnějšího ze všech Andromedy, potom Ilachia, tvořeného zamrzlým mořem, a nakonec Epidaura,  nejmenšího ze tří satelitů planety.

     Oheň hází světlo na okolní krajinu. Plameny šlehající až ke kotlíku s vodou ohromně žhnou. Pomalu ulehám do nízké trávy mezi keře trnovníků. Nikdo mě zde hledat nemůže. Dostat se mezi  ně bylo těžké. Nádhera uvnitř spletitých větví však stála za to. Zavřené květy voněly líbeznou vůní, která ve mně probouzela nejrůznější pocity. Strach, euforie, radost. Byl jsem unesen jejich krásou a těšil se až opět otevřou a nastaví pestrobarevné lístky slunci. Nevím ani jak se to stalo. Možná to bylo tou vůní, která mě uspala.
     Ráno mě probudilo ostré slunce. Trhl jsem sebou a postavil se. Prodral jsem se keři a zamířil ke stanům. Plachta jednoho z nich byla roztržená. Hbitě jsem do něj nahlédl. Byl prázdný. I pušky opřené o napnutou plachtu byly pryč. Doběhl jsem ke druhému stanu stojícímu opodál. Už jsem se přibližoval, když z něj vyběhl vystrašený Bob s puškou. Trochu nevěřícně na mě koukal: „Kde jsi byl, báli jsme se, že se ti něco stalo,“ pravil tichým avšak radostným hlasem. Ukázal jsem na trnovník za ohništěm. Bob zavolal ostatní. „Franci, Auguste, vylezte ven ze stanu, Mark se vrátil.“ Muži vyběhli ven.
 „Kde je Norbert a ten raněný,“ ptám se kamarádů. Franc popotáhl hleny v krku: „No víš, Marku asi tomu nebudeš věřit, ale jsou mrtví.“
 „Cože?!“ vyprskl jsem ze sebe vystrašeně. Dostávám výčitky.
 To ten stan, já to věděl, určitě je něco zabilo. Je to jenom moje vina, já ležel v trnovníku a spal, když umírali, já jsem je neochránil, myslel jsem jen na sebe a na tu blbou vůní, vyčítal jsem si. Franc ke mně přistoupil. Dal mi ruku kolem ramen. Asi vytušil, že si to vyčítám.
 „Je to moje vina,“ řekl jsem ze slzami v očích. Měl jsem vztek sám na sebe.
 „Ne není,“ zadržel mě rázně. „I kdybys tu s námi byl nijak bys tomu nezabránil. Přepadla nás smečka potulných vlkodlaků a bylo štěstí, že z toho někdo vyvázl živý.“
 „Ale mohl jsem přece s nimi bojovat!“ křičel jsem.
 „Bojovat s nimi? To je nemožné. Říkal jsem to i Norbertovi, který na mou radu nedal a zemřel.“
 Co se stalo tomu raněnému, to jsem si nedokázal představit. Truchlili jsme za ně celý den. Nejvíce však mlčel Bob, který cestou nepronesl ani jednu hlášku, jimiž nás vždy dokázal rozesmát a rozveselit. Pochod mi začala připadat až moc stereotypní a nudný.
   Na okraj horského města Svatá Marie jsme dorazili za setmění. Rozloučili jsme se se zbylými nosiči, kteří svůj úkol již splnili. Nás však ještě čekala strastiplná cesta.
    Všichni mi stále připadali zamlklý a proto jsem se nesnažil obtěžovat otázkou, kde budeme přenocovat. Pomalu jsme postupovali úzkými uličkami mezi starými a starobylými domy, které při své výšce odhalovali jen úzký proužek setmělé oblohy. Zastavili jsme se na malém náměstíčku. Trojlodní bazilika, monumentální dominanta města, na nás shlížela s malé pahorku obstavěného domy, a z jedné strany rozsáhlým náměstím, uprostřed s kašnou. Franc, který nás vedl suverénně zamířil k jedné ze staveb.
 „Tak tady budeme spát?“ tvářil jsme se kysele při pohledu na omšelou budovu. Franc mě zřejmě vůbec neposlouchal. Soustředil se, aby nezkazil první dojem na hostinského. Pokud jsme totiž chtěli dobře spát nebylo lehké přesvědčit někoho, aby nás pustil dovnitř jen tak bez peněz. Hlasité Francovo klepání se rozlehlo po ztichlém náměstí. V okně nad dveřmi se rozsvítili. S vrzáním se dubové dveře otevřely. „Co chcete a kdo jste,“ začal přísně hostinský.
 „Jmenuji se Franc a tohle jsou mí přátelé. Jsme na dlouhé cestě. Potřebovali bychom nocleh,“ představil se Franc. Brunátný muž za dveřmi nedůvěřivě pravil: „A máte čím zaplatit?“
Bob vytáhl na Francův příkaz malý kožený měšec. Hostinský promnul kožený váček mezi prsty.
 „No, moc toho není, ale pojďte něco vám najdu.“ Dveře se otevírají. Vstupujeme do předsíně. Naproti s mohutným schodištěm, které osvětluje skleněný stropní lust. Dáváme se na hostinského pokyn  doprava.
 „Je tu jenom jedno místo, kde byste za tak málo peněz mohli přespat, a to je můj hostinec. Nenabídnu vám však žádný přepych. Vyspíte se tady,“ ukázal na kůže na podlaze. „Jenom kůže? Za pět zlatých?“ rozčiloval se Bob.
 „Nic lepšího vám nenabídnu,“ odpověděl vstřícně hostinský. Bob se nadechoval k další poznámce, když ho Franc zastavil. Otočil se s úsměvem k hostinskému.
 „Tady je vašich pět zlatých. Mockrát děkujeme, že zde můžeme přespat.“
 „Za málo, cestovatelům rád pomohu.“ Oplatil mu úsměv brunátný muž. Otočil se a zadními dveřmi světnice vyšel ven.
 „To je mi teda pohostinnost!“ štěkl do prázdna, když mu spadla Francova ruka od úst.
 „Buď rád, že máme kde spát. A příště si nech nemístné poznámky na potom!“ upozornil ho důrazně přítel a ulehl na jednu z rozestlaných kůží. Všichni jsme usnuli velice brzo. Byli jsme vyčerpaní z cesty a proto nebyl čas na večerní rozpravu, kterou jsme obvykle probíraly věci, které se staly končícího dne…

5.Bouře
Kamenitá cesta, zítřejšího odpoledne, nás vedla do hor. Vrcholy vysokých kuželů pohoří
Luan-te byly pod mraky. Z nebe se snášely sněhové vločky. Zahalil jsem se jako ostatní do kožichu, který mě jen velice málo chránil před mrazy. Proměnlivé padání sněžných vloček začalo nabírat na síle.
 „Nevím jak chceme přečkat tuhle bouři,“ ukazoval Bob směrem k blížícím se hustým bílým mračnům. Vítr sílil. Okolní porost tvořený převážně jehličnany se začal s šuměním chvět.
 „Musíme se někam schovat.“ Snažil se překřičet vítr Franc.
“Ale kam?“ otázal jsem se ho s namrzlou tváří. Stejně jako ostatní jsem chtěl někam zmizet, někde se schovat. Franc jdoucí v čele skupiny začal klusat. Bob trochu vyplašeně zakřičel: „Hej! Proč klušeš?“ Franc se otočil. „No, běžeckou formu si nezlepšuju, ale chci se zahřát. No, však klusejte taky,“ pobídl ostatní, kteří ho svorně následovali. I když nás to hodně vyčerpávalo, zahřálo nás to tak, že jsme se málem neudrželi a začali mezi sebou závodit. Jako malí kluci jsme měřili síly, až nás nejmoudřejší Franc zarazil. Ukázal na úzkou pěšinu vedoucí do lesa. Vítr už jím otřásal s mnohem větší razancí. Naštěstí nám foukal do zad a tak nám nedělal překážku v postupu. Brzy po odbočení na lesní stezku jsme našli vchod do jeskyně. Uvnitř plápolal oheň. Nedůvěřivě jsem hleděl na France, který se neostýchal vstoupit. Jeho hlas se hlasitě rozezněl: „Halo? Je tu někdo?“
Netrvalo to ani vteřinu a zpoza kamenného sloupu vzniklého zřejmě při krasové činností vystoupila postava starého bělovlasého muže. Pohledem směřoval ke vchodu kde jsme se všichni tísnili.
 „Dobrý den, příteli, jmenuji se Franc Lincord a toto jsou mí věrní společníci, Bob Harvy a Mark Tekerd“ promluvil do ticha usměvavě mladík s bradkou. Muž se zachmuřil: „My se známe?“
 „Dosud jsem neměl tu čest,“ pokračoval zdvořile.
 „Tak tedy, kdo vás posílá? Je mi jasné, že jste na mou jeskyni nenarazili náhodou.“
 „Máte pravdu, nenarazili,“ odsekl Franc, otáčející se na nedočkavé tváře přátel a pokračoval:   „O této jeskyni nám pověděl Edward, hostinský ze Svaté Marie.“
 „ Ach ták…,“ odfrkl si stařec. „…to vám ale jistě řekl, že jsem samotář.“ Franc přikývl: „I když víme, že často nemíváte společnost, potřebujeme vaši pomoc, venku sílí vánice a mi se potřebujeme dostat přes hory,“
 „A proč putujete zrovna ve vánici?“ kličkoval stařec. Po krátkém přemlouvání však svolil, abychom zůstali přes noc.  Bylo to dost nepohodlné,spát na kamenné podlaze, ale lepší než přenocovat kdesi zapadlý sněhem ve vánici.
    Dešťové kapky pomalu kapaly z krápníků u vchodu, kterým se dovnitř dostával sluneční svit. Zasáhl mě do očí a probudil. Mnu si oči. Všichni kolem ještě spí.  Hledám starce, který večer usnul nejdříve ze všech. Nikde není. Probouzím ostatní, kteří potvrzují moje obavy.
 „Ten stařec je opravdu pryč, Franci,“ odpovídám příteli na otázku, co se děje. „Cože?!“ otáčí se okolo.
 „Jeho věci, tu ale pořád jsou,“ přitakal Bob při Francovu zkyslém šklebu. Když v tom vchod do jeskyně zastřela silueta postavy. Byl to on, samotář. Díval se na naše vystrašené obličeje s jistým zaujetím.
 „Vy už jste vzhůru? Byl jsem na lovu a ulovil nám snídani,“ ukázal na usmrceného králíka v jeho levé ruce. Zírali jsme jako ještě nikdy. Jak mohl takový stařec něco ulovit? K tomu rychlého zajíce.
 „Promiňte mi, ale nechápu to,“ ptám se starého muži při rozdělávání ohně.
 „Co nechápete, pane Marku. Aha už vím chcete se zeptat na toho zajíce, že?“
 „Jak to víte?“
 „Všichni kromě vás se mě už ptaly, a všem jsem odpověděl, že jsem ho ulovil do své pasti,“ odsekl rychle zapalující kousek pergamenu, který se v okamžiku vzňal. Bělovlasý stařec s ním zažehl oheň. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl v takové rychlosti zapálit oheň, jen pomocí kousku pergamenu. Stařec mě však vyvedl z omylu. Nebyly to žádné kouzla, jak jsem s domníval, nýbrž papír napuštěný hořlavou bylinnou směsí…
    Dobře jsme se najedli a rozloučili s našim hostitelem s příslibem, že mu někdy jeho štědrost oplatíme…

6. Rytíři samoty
    Výšlap na velehoru Ling-va se trochu opozdil, jelikož jsme narazili na horskou vesnici. Nebyla na mapě, a proto nás lákala ještě více k prozkoumání. Polorozbořená stavení ohraničená spadlými dřevenými ploty byla zasypaná sněhem. Vybitá okna, spadlé střechy, zamrzlé neudržované cesty.
 „Myslíte, že tu někdo bydlí? Vypadá to tu až moc opuštěně,“ ptá se nás přes šálu kolem krku Franc. Krčím rameny, Bob taky neodpovídá. Mlčky docházíme k malé kapli. Kupodivu není tak zdevastovaná, jako vše okolo. Bouchám na zamrzlé dveře. Je to však bezpředmětné, protože nikdo neotevírá. Je nejspíš taky opuštěná, říkám si v duchu. Prohlížím klíčovou dírkou útroby kaple. Vytahuji drátek, snažím se, aby zámek povolil.
 „Počkej, co to děláš?“ ptají se mě kamarádí téměř synchronizovanou otázkou.
 „Otevírám dveře,“
 „Ale proč?“
 „Koukněte se dopředu na mračna, blíží se další bouře,“
 „To snad nemyslíš vážně, Marku, ty se tam chceš vloupat?“ ptá se mě rozlícený Franc, který na můj vtípek s bouří neskočil. Moc dobře věděl, že z tak malých mraků nemůže ani sněžit. Nadechoval se k další nemyslné otázce, když v tom zámek povolil. Dveře se s vrzáním otevřely. Nahlédl jsem dovnitř. Došel jsem k oltáři a zapálil zbytky svíček křesadlem.
 „Co to zase vymýšlíš za nesmysly, Marku!“ dotazoval se důrazně Franc. Mezitím venku zvedl vítr.
 „Sedněte si, vysvětlím vám to,“ pobídl jsem kamarády čekající na odpověď do lavic.
 „A zavřete dveře,“ dodal jsem spěšně.
 „Tak povídej. Jak nám to vysvětlíš.“ Začal již trochu klidněji Franc.
 „Už jste někdy slyšeli o rytířích samoty?“
 „Rytířích samoty? Ne, ale zní to hrozivě,“ narážel Bob.
 „Já si nedělám srandu, rytíři samoty existují.“
 „Jo? A jak jsi na to přišel, Marku?“ řekl zcela zaujatě Franc, s kterého už dávno vyprchala zlost z vniknutí do  kaple.
 „Jednoduše. Neříká vám to nic? Zničené domy, všude pusto bez jediného člověka?“
 „Víš kolik zničených domů už jsem viděl…?“
 „No jo, ale tady je to jiné!“ skočil jsem mu do řečí. Bob a Franc na sebe pohlédly. Zřejmě si mysleli, že jsem se zbláznil. Já jsem se však nenechal odradit: „Sakra, vždyť tu nejsou žádná těla, domy nejsou zničené nýbrž spadlé těmi léty, co se o ně nikdo nestaral!“
 „To je pravda,“ zamyslel se Franc. „Kdyby totiž někdo tuto vesnici vyvraždil těla by nechali shnít jen tak na ulicích.
 „Nebo je taky možné, že se vesničané odstěhovali do údolí,“ řekl Bob, nevěřící jejich myšlence. Oba se na něj zamračili.
 „No dobře, tak řekněme třeba, že nějací rytíři samoty existujou. Změní se tím něco?“    
 „Je vidět, že jsi nikdy nečetl staré Litherské pověsti, protože by jsi si uvědomoval vážnost situace, Bobe“ Franc mě rychle doplnil, jak měl ostatně ve zvyku: „Rytíři samoty, představují to největší nebezpečí v horách pro dobrodruhy. Vycházejí ze svých skrýší okolo poledne, aby vzali mezi sebe duše smrtelníků.“
 „No a?“
 „Je poledne!“ Můj hlas zahřměl po potemnělé místnosti. Plameny svíček se zachvěly až zhasly úplně. Dusot kopyt.
 „Co se děje?“
 „Já nevím!“ odsekl jsem Franci na otázku. Všichni jsme v tu ránu byli na nohou. Malými okny pozorujeme okolní zasněženou krajinu. Námraza nám rozmazává jezdce v sedlech černých koní. Na návsí se postavy staví do kruhu a pozorují ruiny kolem. Silný vítr cuchá jejich šat, pláště a hábity. Ani nedutáme. Mám nějaké tušení, že zde nejde o náhodu. Muži na koních mi připadají povědomí. Odkud však…, jen si vzpomeň, Marku..! Už to mám! Viděl jsem je na vyobrazení v knížce Litherských pověstí. To ale není možné. Jsou to oni? Rytíři samoty?
 Nevěřícně spolu s přáteli hledíme okny ven. Touha v nás, žene každého do dobrodružství, které se při pohledu na tyto bájné zlověstné hrdiny dostává jen při pouhém pohledu. Ale co to? Oni sesedají. Nevím, co si mám myslet. Jsem vystrašení a přátelé jistě taky.
 „Nejlepší by bylo, kdybychom se odtud klidili, nestojíme přece o návštěvu.“ Šeptám do ticha a ustupuji k oltáři, když v tom zakopávám o lahve mešního vína opřené o kamenný schod. Sklo se tříští. Přátelé , ještě stále stojící u oken, sebou vylekaně trhnou.

„Sakra! Asi jdou sem!“ křičí Franc a táhne Boba za oltář. Krčíme se.
„Prásk!“ ozývá se náraz pěsti o dveře. Neodpovídáme ani sebemenším pohybem. Údery stále neustávají. Spíše bych řekl, že sílí. Začínají se ozývat i hlasy: „Otevřete, jestli tam někdo je,“ protnul údery hlas jako hrom. Čekáme, dokud klepot neustává. Vykláním se. Dusot kopyt. Jezdci odjíždějí.
„Co to k sakru bylo!“ říká ještě tiše Bob. Místo odpovědi jen kroutím hlavou…

7. Brána světů
    Z kaple jsme se vyhrabali, když už se slunce stáčelo pomalu k západu. Museli jsme si být stoprocentně jistí, že jsou jezdci opravdu tak daleko, jak jsme doufali. Pro zahřátí si nalévám horký čaj z čutory. Držím ho chvíli na patře a pak ho polykám. Neuvěřitelně mě posilňuje. Moc dobře vím, že sílu budu potřebovat, a proto rituál několikrát opakuji, dokud nejsem dostatečně zahřátý.
   Vysoké hřebeny hor se nad námi spojují do klenby. Odkrajují kousek po kousku oblohu, až nakonec celá mizí. Ocitáme se uprostřed skalní rozsedliny, které se v těchto krajích nemůže říci jinak než brána světů. Monumentální průchod ve tvaru lomeného oblouku, je zahalen do tmy. Nikomu z nás se nechce lézt dovnitř. I přes naši velikou odvahu, nemůžeme přehlížet pověry, které se o těchto místech tradují. Hladová monstra, dračí doupata, vesnice skřetů. Takové pohromy ukryté uvnitř skály si nikdo z nás nedovede ani představit. Jiná cesta však nevede. Odhodlání vstoupit do neznáma neznámou příčinnou roste. Těsně u tmavého bavlněného stínu nacházíme louče. Zapaluji křesadlem svůj a podávám jej Bobovi.
 „Nes ten louč ty, já půjdu za vámi,“ vrací mi jej odmítavě.
 „Jak myslíš!“ odpovídám znechuceně a podávám křesadlo Franci bojujícímu se zapálením smolové mazi. Na oplátku děkovně pokyvuje hlavou.
     Tma nás již zcela zahalila do černého hedvábí. Hořící pochodně vrhají dlouhé stíny na křivé kamenné stěny. Jemný průvan cirkuluje kolem nás.

„To je znamení, že tam někde je východ,“ přitakává Franc. Pečlivě zkoumám každý centimetr cesty, která nás stále více zavádí do nitra jeskyně. Z dálky slyším, jak kapky podzemní vody dopadají na vlhkou podlahu a tím podtrhují atmosféru tajemných zvuků všude kolem. Náhle se zastavujeme: „Co se děje?“ ptám se France krčícího nad nějakým kamenem. Přistupuji blíže. Teprve teď zjišťuji, že to je mrtvé tělo. Zápach mi to potvrzuje.
 „Mrtvá lama?Jak se mohla dostat až tak hluboko?“ Franc na mou otázku neodpovídá. Bedlivě pozoruje rány. Prsty projíždí po dlouhých řezných ranách na krku.

 „Ona zde nezemřela.“

 „Cože?“  Franc ukazuje na krvavé šrámy.
 „Podívej se na to. Někdo ji podřízl.“ Za sebou slyším, jak Bob zvrací.
 „Bobe, co je to s tebou!“ Přítel se odvrací od zvratků na podlaze. Zjišťuji, že je v obličeji celý zelený.
 „Říkal jsem vám už, že nesnáším mrtvoly a krev?“ Jeho odpověď nás s Francem uklidnila.
 „Jo, ták, já myslel, že je to něco vážného,“ říkám pobaveně a vracím rozhovor k původnímu tématu: „Franci, chceš říct, že ji sem někdo dotáhl?“ Přikyvuje.
V tom se ozývá strašlivý jekot neznámého tvora. Leknutím sebou trhnu. Dívám se na France. Vypadá, že všechno pochopil.
 „Ustupte! Je to krmení!“

     Neptám se zbytečně a poslouchám jeho důrazná slova. Strhávám sebou i Boba a utíkáme pryč následováni Francem. Úzké chodby se zaplňují hlasitým cvakáním našich kroků. Neznámá silueta příšery se objevuje těsně za námi.

„Utíkejte a neohlížejte se!“ křičí do strašlivého řevu Franc. Jsem unavený. Přesto v sobě nacházím skrytou sílu…  Příšera nás dohání. Je jen pár stop za námi. Strach, rychlost.  Když v tom nám zatarasí cestu další ještě větší a strašlivější netvor. On však na nás nezaútočil, nýbrž se vrhl na příšeru běžící za námi, která mu bezmocně vpadla do náručí. Ostrá drápy, krvavé šrámy, ohlušující hrozný řev…

Je po všem. Tělo dračí, topící se v krvi, spočívá na chladné podlaze. Mohutný ještěr, vítěz souboje, stojí opodál. Krčím se spolu s přáteli u zdi. Ohříváme se svými těly. Když v tom bílá záře vycházející z ještěří hrudi oslepila naše zraky. A co to, kde je ještěr. Pořádně zkoumám místo, kde ještě před chvílí stálo monumentální krvelačné zvíře. Objevuje se postava. Muž s bílým plnovousem v tyrkysovém hábitu ihned zamířil k nám.

„Dobrý den,“ obdařil nás s zářivým úsměvem. Z jeho vysoké fialové čapky a dlouhé hole s křišťálem se dalo poznat, že onen stařec je kouzelník.

    Franc se postavil jako první a přivítal muže zbrklou avšak očekávanou otázkou: „Kdo jste, a kde je ještěr,“

 „Jmenuji se Artur z Akamatry.“ Odpověděl stařec. Jeho bleděmodré oči se při tom rozzářily. Z velkým pozdvižením si nás všechny prohlížel.

„Omlouvám se, že na vás tak civím, ale musíte mě pochopit. Smrtelníci se tu zas tak často nezastaví na návštěvu.

„Sakra o jaký návštěvě mluvíš, kouzelníku,“ vysílal z úst jedovatá slova Bob.

„Myslel jsem, jako že se tu tak často nezatoulají,“ opravil se Artur.

Franc se očividně nesnažil stát v řeči, a proto se začal trocho víc zaujatě vyptávat. Abych pravdu řek, bylo to až k nevydržení, jak chrlil jednu otázku za druhou. Koneckonců výslechy byly vždycky jeho parketa.

„…a jak jste to vlastně dokázal, by..“

„To by už stačilo, nemůžeš nechat alespoň jednou našeho zachránce vydechnout,“ skočil jsem mu do řečí, když jsem uviděl Arturův znuděný výraz.

„Ještě jednou bychom vám chtěli poděkovat za záchranu, ani nevíte, jak jsme vám vděční…,“ kouzelník jen skromně pokývl hlavou. „…Mám jen poslední otázku,“

„Tak sem s ní,“ vybídl mě kouzelník.

„Nevíte, kudy bychom se dostali ven?“