Wonderland

Ve společenské místnosti ubikace se po podlaze válely rozsypané bonbony. Nakousnutá čokoládová tyčinka ležela opuštěně vedle otevřené konzervy. U boxu na limonádu se kupila hromada použitých kelímků zatímco v herním centru řada automatů marně hlasitě vyzývala k zábavě... 

...Seděl sám u dlouhého stolu v jídelně a zamyšleně do sebe soukal obsah konzervy. Pak ho cosi napadlo. Plechový zvuk lžíce se rachotivě rozlehl místností. Seskočil ze židle a skotačivě se rozběhl úzkou chodbou k terminálu. U soustavy tlačítek a kontrolek se bavil několik minut. Vyzkoušel různé kombinace, ale když se nic pozoruhodného nedělo, zase odběhl, tentokrát do promítacího sálu. Po chvilce váhání si pustil svůj nejoblíbenější film o Zimní královně...

...Kontrolní systém bunkru se marně snaží vyhodnotit údaje o vnějším prostředí. Veškeré senzory dávno nefungují. Tak jako již tolikrát před tím by se měl proces zastavit v samém začátku, ale chlapcem náhodně zvolená kombinace pokynů vede k dokončení akce. Za tónů závěrečné scény filmu se pomalu, s tichým zasyčením otevřou bezpečnostní dveře a dovnitř po velmi dlouhé době zavane čerstvý vzduch, rozpálený a suchý vzduch pouště...

...Prvně, když vykoukl ze dveří, ho svět, jeho rozlehlost a ostré všudypřítomné světlo vystrašily natolik, že se běžel schovat bezpečně hluboko dovnitř a nějakou dobu se tomu zvláštnímu místu vyhýbal. Příště ho vyděsila naopak černočerná tma. Zařekl se, že už tam nikdy nepůjde.

Když se u východu objevil znovu, všiml si, že vítr navál do dveří písek. Dlaněmi vyhrnul písek zpět za obrubeň. Dalo mu to zabrat. Sedl si na paty a zamyšleně pozoroval rozpálené písečné přesypy. Představoval si, že vyběhne až na vrchol duny a hlasitě zakřičí.

Chvilku váhá, ale vzápětí naplněn hrůzou a radostí zároveň skutečně běží vzhůru po písečném svahu. Běží, padá, zvedá se a znovu běží. Už bude na vrcholu, už jen kousek, teď. Ohromen svým vítězstvím se točí dokola a křičí. Vzpíná ruce ke slunci. Kolem, kam až oko dohlédne, jen písek a v dálce obzor a nad ním modré nádherné nebe a slunce do kterého nepohlédneš. „To je ten krásný svět“, zpívá si.

Při návratu o cosi zakopne a bezmyšlenkovitě to zvedne. V bezpečném stínu trofej důkladně prozkoumá. Prázdným pohledem na něho zírá lidská lebka. S výkřikem ji odhodí.

Dlouho sedí u východu. Ven se bojí a dovnitř se mu nechce. Drží se ve stínu a jak slunce zapadá a vkrádá se, ustupuje. Přichází noc a první hvězdy. Chlapec fascinovaně a dlouho zírá na tu krásu. Chvěje se. Tohle je zima, uvědomí si. Čeká. Schoulen sám do sebe dívá se na mrazivě jiskřivé nebe a pořád dokola šeptá: “Gerdo,…Gerdo.“ Nakonec usne.