Příběh vdané ženy

Dnes je 12.2. a já ležím v posteli vedle svého manžela a pozoruji ho, jak klidně spí. Jsou to dnes přesně dva roky ode dne, kdy jsme se vzali. Políbím ho na čelo a nechám ho spát. Má tři dny volna a nemusí do práce. Ale já ano, takže pomalu lezu z postele a líně a velmi rozvláčně se oblékám.

O hodinu později vycházím z domu a klidným krokem se blížím k autu. Většinou mé auto stojí na kolech, ale dnes tomu tak není. Nějaký vtipálek nahradil má kola cihlami – to mi ten den pěkně začíná… Svižným krokem jdu na metro a doufám, že stihnu dorazit do práce včas. Stanice metra je však obklíčena sanitkami a všude je mnoho lidí, což nevěstí nic dobrého.

Od jedné starší dámy se dozvídám, že nějaký dobrák chtěl svým spoluobčanům zpestřit ráno a skočil do kolejiště – k nevelkému nadšení cestujících v okamžiku, kdy souprava metra přijížděla do stanice. Báječné! Mám skutečně radost. Co se týče obuvi, nevybavena, řítím se na zastávku tramvaje. Tramvaj mi samozřejmě ujíždí a ta další, do které jsem se jen s velkými problémy „nacpala“, se pohybuje rychlostí leklé ryby.

Do práce se dostávám o dobrých padesát minut později. S ohledem na to, jak můj šéf nenávidí výmluvy, se mu ani nesnažím vysvětlit důvod svého zpoždění. Správný význam přísloví neplačte nad rozlitým mlékem, je v něm vody dost, si plně uvědomuji až v okamžiku, kdy mi kolega zvrhne šálek kávy do klávesnice. Můj nadřízený to už nervově nevydrží a raději mne posílá domů.

Cesta domů je stejně vyčerpávající jako ranní cesta do práce. Jsou ale teprve dvě hodiny, takže budu mít spoustu času navíc, abych mohla se svým manželem slavit naše výročí.

Napadá mě že láhev dobrého vína se na takovou oslavu hodí a tak dobrovolně utrácím několik stokorun za dobrý ročník.

Odemykám vchodové dveře do bytu,nepřekvapí mne že jsou odemčené. Miláček se jistě ještě válí v pelíšku nebo ve voňavé koupeli. Cestou do ložnice z které se line příjemná hudba si svlékám kabát.

V okamžiku, kdy otvírám dveře se mi naskýtá smrtící pohled – má nejlepší přítelkyně souloží v mé posteli s mým manželem. Stojím mezi dveřmi a čekám, že si mě všimnou a budu po nich moct hodit tu láhev a pořádně je seřvat. Jenže jsou tak zabráni a zapleteni! jeden do druhého, takže si ani nevšimnou jak tam stojím a rudnu vzteky.

Po chvíli ale ztrácím chuť je oba uškrtit a tak tiše odcházím z domu.

Nevím, jestli se mám vztekat nebo plakat. Nevím, co mám dělat a kam mám jít. Takže se jen tak procházím a prohlížím si zboží ve výkladních skříních. Procházím se dlouho a hlavou se mi honí spousta otázek. Převládá ale jedna. PROČ?

Když se už začínají rozsvěcet pouliční lampy a obchodníci zavírají krámy, „zakotvím“ v nedalekém baru. Alkohol nepiji a tak se několik hodin „opíjím“ černým čajem s citrónem, nemá to ale valný efekt a tak přesedlám na vodku.

Kolem půlnoci se zvedám a přesouvám se na nejbližší stanici metra…

Pomalu se blížím ke kolejišti. Čekám na poslední metro, abych v případě, že budu mít takové štěstí, jako ten dobrák dnes ráno, nenarušila ranní provoz MHD…