Orwell:1984

George Orwell (1903-1950): 1984

Tato kniha, která vyšla v r. 1949, byla toho času pokládána za obžalobu stalinismu, jelikož utopicky popisuje do nejmenších detailů totalitární společnost, jaká tu ještě nebyla. Svět je rozdělen na tři velmoci – Oceánii, Eurasii a Eastasii, které mezi sebou neustále vedou války. Děj se odehrává v Oceánii, kde strana Angsoc získala neomezenou moc a pod vedením Velkého bratra manipuluje se životy lidí jak se jí zachce. Společnost je rozdělena do tří „tříd“: Vnitřní strana, kterou tvoří jen hrstka nejvěrnějších jedinců, kteří požívají všechna privilegia strany; Vnější strana, do které patří stranicky uvědomělá veřejnost a tzv. proléti, což není nic jiného než masy. Na pořádek dohlíží několik ministerstev, které mají za úkol řídit stranický aparát, lidé jsou neustále pod kontrolou „Ideopolicie“, která sebemenší přečin proti straně trestá krutou smrtí – vaporizací, vymazáním z dějin, kterému předchází mučení v budově Ministrstva lásky. Hlavním úředním jazykem, který začíná vytlačovat angličtinu, je tzv. Newspeak, kterým ovšem hovoří jen hrstka straníků, je používán hlavně v novinách. Liší se od jiných jazyků tím, že jeho tendencí je zužovat slovní zásobu na minimum nutné k základnímu dorozumívání, protože jak strana věří, je jazyk nástrojem myšlení, a to je samozřejmě nežádoucí – lidé mají žít v nevědomosti a bezmyšlenkovitě plnit nařízení strany, která se ani netají tím, že usiluje o neomezenou moc ne jako prostředek revoluce, ale moc pro moc. Potraviny jsou jen na příděl, veškeré rozkoše včetně sexu jsou zakázané pod trestem smrti, rodiny jako základní jednotky společnosti emocionálně nefungují, existují jen pro udržení rodu. Lidé jsou ve svých domácnostech, v práci, na ulici i veřejných prostranstvích neustále sledováni obrazovkami, které slouží zároveň jako televize a zároveň jako kamera pro kontrolu strany. To ovšem neplatí pro proléty, se kterými je zacházeno jen jako s pracovní silou, která nemá žádná práva, ale ani žádné povinnosti vůči straně.

            Hlavním hrdinou je Winston Smith, příslušník Vnější strany, který pracuje v Londýně na Ministerstvu pravdy, kde má v popisu práce přepisovat dějiny – to znamená měnit minulost – pro stranu je totiž minulost přítomností, kterou nestačí vymazat jen z novinových článků a jiných dokumentů, ale automaticky i z paměti lidí. Přesto, že Oceánie ještě před několika lety válčila s Eastasií, dnes, když válčí s Eurasií, musí všichni lidé věřit, že to nikdy nebylo jinak. Problém ovšem je, když mají v paměti uchováno něco jiného. Pak musí použít „doublethinku“, podvojného myšlení – akceptovat to, co tvrdí strana, ale i to, co si sami pamatují, a věřit obojímu. Winstonovým problémem je ale právě to, že věří jen své paměti a pochybuje o myšlenkách strany. Pracně se snaží své myšlenky a gesta zamaskovat před všudypřítomnými obrazovkami, kterými je neustále sledován. Nesmí projevit sebemenší pochybnost ani cit, který by totiž mohl být předzvěstí pochybovačného myšlení. Tuto zásadu strany ale poruší, když se zamiluje do Julie, dívky, která sice navenek vytváří dojem oddané straničky ale v hloubi duše stranu nenávidí.

            Milenci se tajně schází v bytě nad starožitnictvím, oblíbenou Winstonovou slabostí, v prolétské čtvrti, který si Winston pronajal od starožitníka, protože hledal zálibu v předmětech ze staré doby ještě před revolucí, na kterou si matně snažil vzpomenout. Další důležitou osobou v jeho životě vedle Julie byl O´Brian, člen vnitřní strany, který byl Winstonovi sympatický a viděl v něm spiklence proti straně, ačkoliv neměl jak to poznat. Jednoho dne se ale s Julií rozhodli navštívit ho, protože věřili že je podpoří v jejich vzpouře. O´Brian jim řekl, že je člen Bratrstva – hnutí odporu proti Angsocu, které vedl Goldstein, zapuzený někdejší člen strany, který se ale obrátil proti ní. Věnoval Julii a Winstonovi knihu, která shrnovala zásady bratrstva. Winston vždy věřil, že naděje na svržení strany je v prolétech.

            Jednoho večera, kdy si ve svém pronajatém pokoji nad starožitnictvím pročítali Winston s Julií knihu, zatkla je Ideopolicie. Ukázalo se totiž, že byli sledováni celou dobu starožitníkem, agentem strany, který je udal. Oddělili je od sebe a uvrhli je do vězení s ironickým jménem Ministerstvo lásky. Zatkli i mnoho Winstonových spolupracovníků a známých, všichni byli obviněni z ideozločinů. Winston zjistil, že O´Brian je ve skutečnosti zapáleným straníkem a ne členem hnutí odporu, jak jim řekl. Sám O´Brian ho podroboval krutému mučení, při kterém se Winston přiznal i k tomu, co neudělal. O´Brian ale dokázal číst Winstonovi myšlenky a požadoval od něj naprosté přeučení. Vymyl mu mozek a vštípil do něj ideologii strany, které potom Winston opravdu věřil. Jeho cílem bylo přetrhat pouta lásky mezi Winstonem a Julií, což se mu také podařilo. Winston zapomněl na minulost, věřil jen v přítomnost, neměl žádné pochybnosti vůči straně, proto byl propuštěn z vězení na pár let. Smrt ho ale stejně neminula – každý, kdo se jednou ocitl ve spárech ideopolicie, musel v každém okamžiku počítat s nenadálou smrtí. Ta Winstonova přišla v okamžiku, když začal milovat Velkého bratra…