Peroutka: Demokratický manifest

Ferdinand Peroutka: Demokratický manifest

Klára Čikarová

Ferdinand Peroutka, demokratický spisovatel a novinář z dob první republiky (jeho nejznámějším dílem je zřejmě Budování státu), uprchl z republiky před komunismem v r.1948 a stal se jedním z tvůrců českého vysílání Svobodné Evropy, v roce 1978 zemřel v New Yorku ve věku 83 let. Kniha Demokratický manifest, kterou napsal v roce 1957, hodnotí události, které přerušily demokratický vývoj v Evropě, po čerstvé zkušenosti potlačení vlny protibolševických povstání v Maďarsku a Polsku v r.1956 a po XX.sjezdu KSSS, kde Chruščov kritizoval kult Stalinovy osobnosti. Do ruky se mi dostalo druhé vydání knihy, ke kterému autor v r.1968 napsal poznámku, ve které reaguje na dění kolem pražského jara myšlenkou, že komunismus nelze reformovat, protože ideou sovětského, potažmo československého komunismu je jen samovláda.

Kniha analyzuje povahu moderních tyranií nastupujících po I. světové válce, které přerušily osvícenský civilizační vývoj, a nalézá společné rysy fašismu, nacismu a komunismu v jakékoliv podobě, které spojovalo nejen používání drastických metod popírajících svobodu a práva člověka a občana, ale i cíl, za jakým se všechny tyto formy vlády pachtí: neomezená moc. Aby získali tuto moc, využívají propagandy, která má nalákat občany na zaručení rovnosti, sociálních jistot a míru, aby tomuto systému uvěřili a podporovali jej. Odpůrce nemilosrdně likvidovali.

     Na druhou stranu staví demokracii, která dává šanci všem názorům, občanská i lidská práva chrání zákonem a zajišťuje svobodu projevu, vyznání atd. Podle Peroutky vznikla demokracie proto, že je zneužíváno moci.

                 Historie se podle Peroutky neustále pohybuje, ale prochází stále stejnými fázemi, které se podle určitých zákonitostí střídají; po akci následuje reakce, po tezi antiteze, socialismus střídá kapitalismus. Vítězí v ní ne ten, kdo má lepší rétoriku, ale ten, za kterým stojí více lidí. Vznik socialismu připisuje neblahé hospodářské situaci na konci 19. století, kdy dělníci trpěli nedostatkem peněz na základní lidské potřeby i přesto, že pracovali mnohem déle než je dnešní standardní pracovní doba. V této souvislosti často cituje stěžejní socialistické „klasiky“ (Marxe, Engelse, Lenina) a často poukazuje na dobrý záměr jejich ideologie. Problém je v tom, že praxe se od této ideologie značně liší. Komunistické mašinérii už v té době vůbec nejde o nějakou sociální rovnost, potlačování vykořisťovatelského kapitalismu či třídní boj, ale jen o získání neomezené moci. To, co jejich ideologie kritizuje na kapitalismu, provádí sami – vysocí pohlaváři si hromadí majetek na úkor skoro zadarmo pracujících dělníků, čímž de facto vytvářejí novou „třídu vykořisťovatelů“. Tímto staví komunismus do role mýtu, který otlačujíc lidská práva a svobody klade důraz na pokrok ve výrobě a na industrializaci. Proti důmyslnému systému donašečství, kontroly a cenzury je člověk prakticky bezmocný.

     Na pozadí studené války vyvstává myšlenka souvislosti demokracie, komunismu a míru. I přesto, že komunismus říká, že usiluje o mír, mohutně zbrojí a staví železnou oponu, která brání spolupráci národů. Podle Peroutky je právě to, že národy jsou si cizí, příčinou mezinárodních konfliktů a válek.

     Dále porovnává úlohu státu v komunistickém režimu a v demokracii. Demokratický stát má přitom sloužit jako prostředník mezi občany, nástroj jejich svobod, má dbát na dodržování zákonů a zajišťovat práva, kdežto socialistický či komunistický stát je jen prostředkem moci vládnoucích skupin, který potlačuje veškerá práva a své zájmy dobývá násilím. Propaganda využívá síly slov, pod kterými se ale neskrývá žádné obsažné sdělení.

     Podle Peroutky vychází komunismus částečně z materialistické psychologie, protože tvrdí, že lidské vlastnosti se dají ovlivňovat a měnit. Demokracie na druhé straně věří ve vnitřní podstatu a duši člověka. Tento přirozený rozpor ústí v touhu po radosti a útěku z nudného a uniformního komunistického zřízení, které potlačuje lidskou přirozenost. Pod vlivem strachu, který rodí vnitřní napětí a nevyrovnanost, se lidé přetvařují, aby přežili. Touží po zvýšení životní úrovně, která však neznamená jen jídlo, šaty a bydlení, ale také vzdělání, svobodu, kulturu, práva, cit, rozum a důstojnost. Tyto hodnoty ale komunismus zatracuje.

     Ze všech těchto úvah, které zkoumají různé aspekty politického i holého fyzického života v komunistickém zřízení v kontrastu s demokratickým tedy vyplývá vztah demokracie a svobody, o kterém se autor horlivě snaží své čtenáře přesvědčit. Svoboda je podle něj cílem veškerých snah a demokracie je způsob, který pomáhá svobodě na svět.