Jakjentopojmenovat....

Na léto jsme se přestěhovali do nového města, protože taťka dostal super nabídku v práci, no a k tomu i služební byt. A tak jsme se měsíc stěhovali, děsnej blázinec, když přičtu všechno zařizování, včetně zkoušek na školu...Ale udělala jsem je, tudíž už mam školu zajištěnou. Ale co mi dělá starosti je, že tu vůbec nikoho neznám.To bude zas seznamování na začátku roku... to teda nemusím.

            Jen co jsme se zabydleli, už mi mamka sehnala brigádu, abych se nenudila. Bohužel mi nevybrala nic lepšího, než místo servírky v nějaký restauraci. A to mě ještě "utěšila" tím,že tam určitě jiné dívky v mém věku také budou!!" Další seznamování...no bomba.

            "Raduško, vstávej! Máš první den brigády, tak ať nepřijdeš pozdě! Šup šup!" Ve mě to vřelo: "Nééé!!!" Ale nakonec jsem se se svým osudem smířila, oblékla jsem si bokový džíny, k nim černý tílko a sama sebe jsem přesvědčovala, jak mi to sluší. Ale jakmile jsem se vplížila do kuchyně s úmyslem se nasnídat, poslala mě mamka převléknout se. "Snad si tohle nechceš vzít na první den tvé brigády! A tak jako tak, musíš si vzít sukni. Všechny servírky přeci nosí sukně!" "Cože?Já tam chci bejt v kalhotech!!" Bohužel se mi nepodařilo mámu přesvědčit o opaku, a tak jsem odešla v minisukni. Já! Já, která můžu mít leda tak sukni po kotníky, jak mám tlustý nohy. Ach jóó!!

            Raz, dva, tři..."Dobrý den!" pozdravila jsem při příchodu do restaurace. Uviděla jsem vzadu za barem hrozně hezkou blondýnku, asi v mém věku. Přišla jsem k ní a hned se jí představila. Hned začala: "No jo, jasně, pojď, všechno ti tu ukážu. Jo, já jsem Monča." Byla hrozně moc milá. A tak hezká! Přímo modelka. "Odpoledne přijde ještě jedna holka, moje kámoška Lucka. Se vystřídáme. No akorát o víkendu tu jsme obě, teď teda už tři. Je to dobře páč sem chodí děsně lidí a je nestíhačka." Všechno mi Monika vysvětlila, ukázala, jak se čepuje pivčo, jak mám obsluhovat lidi a tak. No a pak jsem se šla ukázat šéfovi a už jako bych tam patřila. A že si rozumím s Mončou je super, alespoň nebude při práci nuda.                                 

V půl desátý přišel první zákazník. Obsloužily jsme ho spolu s Mončou, aby mi to ukázala. Byl z toho chlápek trochu vyšinutej, ale co.

Odpoledne už tam bylo strašně moc lidí, že jsme to s Monikou sotva stíhaly. No a najednou se otevřely dveře a vstoupila černovlasá holka, pohledná a štíhlá, bylo mi jasný, že to je Lucka. Sebevědomě se usmála na Monču a když uviděla mě, zatvářila se, jakoby viděla svýho bejvalýho. Mile jsem se na ní usmála a když se přiblížila, řekla jsem jí: "Ahoj, já jsem Radka." A ona se tak divně zatvářila, jako "a co jako?!" a začla se bavit s Monikou. Chvíli jsem je pozorovala. Monika byla najednou uplně jiná, chovala se stejně jako Lucka, jako fiflena. Monča brzy odešla a já tam byla s Luckou. Za celej den jsme si řekli možná tak: "Na dvacettrojce",nebo "na čtyřce",nebo taky "Už ses ptala na patnáctce?" nic jinýho. Prostě, neměla se vůbec chuť seznámit, ani se na mě neusmála...a mě to hrozně mrzelo. O to víc jsem byla překvapená, když v půl jedenáctý, když odcházeli poslední zákazníci, mi řekla: "Dneska to byl teda blázinec, co? To je tu každej den..." váhavě jsem se na ní usmála. "Jo, já jsem Lucie, jestli tě to zajímá. Jsem tu každý odpoledne. A ty to máš jak?" "Já tu mam bejt v pondělí, čtvrtek a o víkendu. Ale tenhle tejden i úterý a středa." Byla jsem tak ráda, že jsme si alespoň něco řekly, že už jsme se trochu poznaly. Ale mám z Lucky takovej pocit, že je hrozně nafoukaná. Asi se se mnou baví jen ze slušnosti...

            Víkend...dneska tam jsem s oběma holkama. To bude něco, určitě se budou bavit jen spolu...oblékla jsem se podle toho, jak mě připravily holky, pohodlně, protože budem celej den lítat. Tak jsem si oblíkla černý zvonáče a dlouhý černý tričko, stejně přes to budu mít zástěru. Ale když jsem přišla do práce, připadala jsem si jako jeptiška. Holky, ač doteď nosily sukně po kolena, měly obě tak kratičký mini, že když se shýbly, měly vidět půlky. Hrůza! Lucie obsluhovala prvního zákazníka, a já jsem jen se zaujetím pozorovala, jak se k němu naklání, lepí, jen aby dostala co největší spropitný. Já si to radši odpracuju, než abych se takhle zesměšňovala. No, i když, mít postavu jako holky...

            Mile jsem je pozdravila, a za pár minut už jsem pracovala. Když mi holky popisovaly víkendy, vůbec nepřeháněly. Fakt nebyla pauza. Neustále plno. A to se obě předváděly až do večera. Divila jsem se, že mají tolik síly, ale pak jsem zjistila, že jenom na spropitným si vydělaly pěkný balíky. Brzy jsem si na ten pocit, kdy si vedle nich připadam jako jeptiška, zvykla. Občas se  přišel zákazník jen mrknout na naše "holý prdky": Přišel, za barem viděl jen mě a řekl: "Dneska tu nejsou ty hezký holky?" To se stalo asi třikrát...

            Do "naší" restaurace chodí samý postarší lidi, jen občas se najde někdo v našem věku, a aby sem chodili hezký sedmnáctiletý kluci, to jsem tam ještě nezažila. Přece jen jsem tam jen dva týdny...a zrovna dneska, jako na potvoru, přijde nádhernej kluk, ještě s rodinkou...a zrovna musí bejt sobota, kdy jako obvykle maj holky mini a flirtujou o sto šest. Když zahlédly mladýho krááásnýho kluka, hned se na něj chtěly vrhnout, ale nemohly najednou!! Chvíli se tiše hádaly, pak Monča řekla Lucce: "Ty máš přece kluka!" A šla ho sama obsloužit. Rozdala jídelní lístky, a když podávala lístek tomu klukovi, nápadně se předklonila, aby jí šlo vidět do výstřihu...se zaujetím jsem sledovala každý jejich kontakt, hlavně když se začala ukazovat. Chudák kluk z toho byl v rozpacích, vzal si lístek a ani se na ní už nepodíval. Měla jsem z toho hrozně dobrej pocit, až jsem sama sebe napomínala. Celou dobu jsem z něj nemohla spustit oči. Obsluhovala jsem i jiné stoly a tak hrozně moc jsem se snažila vypadat zkušeně a přitom svá, aby si o mě nemyslely divný věci ti, jež jsem obsluhovala. Naivně jsem věřila, že ho zajímám a že se na mě dívá...Když jsem šla kolem jejich stolu, všimla jsem si, že se na mě dívá pravděpodobně jeho malá sestřička. Hrozně moc roztomilá!! Tak jsem se na ní usmála a mrkla jsem na ní. Zastyděla se a podívala se na mě s hlavou mezi rameny. Zasmála se a já na ní. Než jsem jejich stůl přešla, podívala jsem se na Něj, co asi dělá, a on se díval na mě (!!) a jeho obličej zdobil snad ten nejkrásnější úsměv... Taky jsem se na něj usmála, ale jak jsem byla nervózní, ještě jsem zrychlila, a tak náš kontakt nebyl příliš dlouhý. Za barem jsem pak rozdejchávala to, jak mi jeho pohled hrozně rozbušil srdce.

            Když odcházeli, zesmutněla jsem. Asi už ho nikdy neuvidím, taková škoda. Dělá se mnou děsný věci! Koukala jsem za nimi, jak opouštějí restauraci, a On najednou řekl: "Počkejte na mě venku, jdu na záchod." Počkal, až odejdou, a pak...šel přímo za mnou k baru!! Přestala jsem nenápadně mýt skleničky a utřela jsem si ruce. Pak jsem uslyšela jeho hlas: "Promiň,hele...ty jsi kámoška těch dvou dalších holek, co  obsluhujou?" Bože, děsná otázka! "No, kámoška ne, jen spolu pracujem.  Proč?" Zatvářil se zamyšleně. "Hele, prosimtě, nemáš číslo na tu...černovlásku?" Néé!! Kteroukoliv, jen ne Lucinu!! "To nemam, ale já ti ho klidně zjistim." "To bys byla moc hodná!! Hele, napsala bys mi ho v SMSce, prosíím??" Usmála jsem se na něj. "No jo..." "Tady je moje číslo." Rychle mi ho napsal na papírek, co měl při sobě a k tomu >Petr<. "Děkuju ti fakt moc. Tak čau!" "Ahoj!" Bože, je to možný? Tak nádhernej kluk a tak milej??? Škoda jen, že má tak blbej vkus! Najednou přiběhla Monika. "Co ti říkal??"  "No, on...si chtěl koupit oříšky." "Aha..." Řekla Monča zklamaně. Asi čekala, že chtěl třeba její číslo... Chudák. Kdyby věděla, že chce  její nejlepší kámošku...

        Večer, když jsem ležela v posteli a měla před sebou dvě čísla, Lucky a Petra, rozhodla jsem se jít na věc a dohodit největší fifleně nejhezčího kluka. "Ahoj Petre, tak tady mas cislo ty cernovlasky. (Jmenuje se Lucka) Hodne stesti!! :o) Pa Radka" Tak, a je to. Mohl by mi třeba odepsat...ach...Odložila jsem mobil s tím, že je má naděje je zbytečná. A neuplynula ani minuta a přišla mi smska! „Moc Ti dekuju. Mas to u me! Cau Petr“ Tu zprávu si nechám na památku…

            Nemohla jsem vůbec dospat! Pořád jsem přemýšlela, jestli už jí napsal, jestli mu ona odepsala, jestli se domluvili, že se sejdou…bože!! To je šílený. Nemůžu se jim do toho motat a tak strašně mě to zajímá!! Kdybych s ní alespoň byla už kámoška, ale takhle se mi nesvěří. Jak jen se od ní něco dozvím?!

            Druhý víkendový den. Mám co dělat, abych na Lucinu nevybalila  „Už ti napsal?!“ a najednou slyšim rozhovor mezi Lucií a Monikou. Nemluvili moc potichu, a tak jsem vše slyšela: „Ty jo, Moni, víš, jak tady byl včera ten hezkej kluk, cos ho obsluhovala?“ „No jasně.“ „Tak mě normálně od večera bombarduje esemeskama. Tys mu dávala mý číslo?“ „Jáá?? Já ne…a co ti píše??!!“ Monika byla na Lucku očividně dost naštvaná, ale držela se. Lucie přece nemohla za to, že se Petrovi líbí. „No napřed jsem byla ráda, že mi píše, protože se mi taky líbil…ale když to nějak vytušil, tak hned jestli s nim chci chodit!! Prostě to na mě vybalil. Chápeš, vůbec ho ani neznam, i když to by tak nevadilo…ale fakt mě tim odradil.“ „Tak už jsi mu neodepsala?“ „Odepsala. Napsala jsem mu že mam kluka, teď se mi poprvý docela hodil. Chacha! No a ať kdyžtak napíše tobě. A dala jsem mu tvý číslo.“ „Ách!“ vypískla Monika. „Tos udělala? Ty jsi skvělá! Já tě mam tak ráda!!“ Byla tak šťastná, ale ani Lucie, ani já jsme moc nevěřily, že jí napíše…

            Měla jsem zrovna volno. Řekla jsem si, že si udělám radost a koupím si něco na sebe. Procházela jsem město, až jsem narazila na pěkný módní obchůdek. Vlezla jsem dovnitř a začala si prohlížet hadříky. Po půl hodině pečlivého vybírání jsem si koupila dvě trička.  Jedno sportovní a jedno s dlouhými rukávy. Spokojeně jsem opustila krámek a chystala se vrátit domů. Když v tom jsem uviděla známou tvář. Proti mně šel Petr! Všiml si mě asi ve stejné chvíli, jako já jeho. „Ahoj!“ řekli jsme současně. „Co ty tady?“ zeptal se. „Byla jsem si koupit nějaký hadříky…dneska mám volno, tak jsem toho využila. Zejtra zas makám…“ „No jo, já jdu zrovna za kámošem. Ale jdu brzo, mam asi čtvrt hodiny čas.“ „Tak se posadíme, ne?“ ukázala jsem na lavičku nedaleko nás, i když jsem nevěděla jistě, jestli chce těch patnáct minut strávit se mnou… „Co Lucka, psal jsi jí?“ Zeptala jsem se, i když jsem odpověď věděla. Chtěla jsem ale slyšet taky jeho verzi. „No, psali jsme si, jakoby byla ráda, že jí píšu. A pak najednou že má kluka.“ „To je škoda…“ „Co myslíš ty?“ „Já?? Já myslím, že jsi pro Lucku moc dobrej. Já jí teda moc neznám, ale o tom svým klukovi nemluví zrovna hezky…ona se klukům líbí a ví to, jí by zaujal kluk, kterej by jí nechtěl.“ „Jo tak. Tak to nemam šanci…“ usmál se. Je ke mně tak upřímnej! „Kam chodíš na školu?“ „Na gympl. A ty?“ „Já taky, teď jsem na něj zrovna dělala zkoušky. My jsme se přestěhovali, víš, tak jsem změnila i školu. Nikoho tu neznám, jen holky, Lucku a Moniku, a…tebe.“ „Aha. A do jaký třídy jdeš?“ „Do prváku. A ty?“ „Já do septimy.“ „Takže je ti…osmnáct?“ „Bude. V zimě.“ Dlouho jsme si povídali. O všem možném. Hlavně o škole. Dozvěděla jsem se na jaké se mám těšit učitele, taky mi povyprávěl pár veselých příhod, no prostě mám nového kamaráda. Jsem za to tak ráda! Je fakt krásnej, a že se s nim znám, beru za neskutečné štěstí.

            Září, škola…všechno nové, a já nemám nikoho, kdo by mi tam všechno ukázal. Mám! Petra! Hned mu napíšu! „Ahoj Petre! Hele pomuzes mi prosim s cestou do skoly? :o) Radka“ „Jasne, pokud ti nebudou vadit my dva kamosi…“ „Me ne, ale nebudu vadit ja jim??“ „Jasne ze ne, ja pro tebe prijdu. Cau Petr“ To je skvělý, že mám tak super kámoše! A to díky Lucce... A vůbec, nemůžu uvěřit, že mě bere jako svou kámošku dokonce i před kámošema. Kluci v mý bejvalý škole se na žádnou holku ani nepodívali, pokud si jí nedokázali představit jako svou holku. A já se Petrovi nelíbim a přesto se ke mně chová skvěle. Já mám takový štěstí!!

                                                 ***

            Seznamování šlo rychle. Za měsíc už byla celá naše třída skvělej kolektiv. Tahle škola je super. Jsem ráda, že jsme se přestěhovali…!!! Měla jsem tu několik dobrých kámošek, ale pořád jsem byla nejčastěji s Petrem. Sám mi řekl, že neví čím to je, ale že jsem prý někdy lepší, než jakejkoliv kámoš. No jo, ale to neví, že bych si ho dokázala představit jako svýho kluka…

            „Radko?“ oslovil mě nečekaně na chodbě Péťa. „Jé, čau!“ „Hele, víš, jak jsem ti říkal o tý holce z druháku?“ „…ta jak se ti líbila?“ „No. Tak se nenápadně koukni doprava.“ „Podívala jsem se tedy tím směrem a uviděla jsem skupinku holek. Vedle seděla na topení zrzavá holka v minisukni a četla si. „Ta zrzka?“ Petr se začervenal. Jak se na mě tak zblízka díval, měla jsem co dělat, abych ho nezačala líbat! „Už spolu chodíme.“ Rozjasnil se. Myslela jsem, že umřu! V tu chvíli jsem si uvědomila, že na něj hrozně žárlím a že bych ho nejradši měla jen pro sebe. Ale věděla jsem, že je to nemožné a nezbývalo mi nic jiného, než mu to přát. Petr mě najednou popadl a táhl mě k ní. Než jsem stačila něco říct,už nás představoval: „Radko, tohle je Lenka, Lenko, to je moje kamarádka Radka.“ „Ahoj!“ usmála jsem se. Ona se se svým „ahoj“ namáčkla na Petra. Upřímně se na mě zašklebila a já věděla, že z týhle žádná kamarádka nebude. Uvědomovala jsem si, že je neobvykle charismatická a má tak kouzelný modrý oči. Tu Petr jen tak nepustí. Bože, jak jsou zamilovaní…tak moc jí závidím.

            Už jsou to skoro dva měsíce, co spolu ti dva chodí. Začínám si zvykat, že Petra už skoro nevidím. Občas si napíšeme nějakou tu esemesku, ale že bychom si někam vyšli jako dřív a jen tak nezávazně kecali o ničem, to ani náhodou. Hrozně mi to chybí. Brzy bude mít Petr narozeniny, snad mě pozve na oslavu…každopádně se někdy musíme sejít, protože mám pro něj skvělej dárek! Už zase začínám snít… ‘přeju mu k narozeninám, dávám mu pusu a najednou se to zvrtne a my se dlouze líbáme…‘ bože, jsem tak naivní.

            „Ahoj Peto! Preju Ti vsechno skvely k narozeninam! At Ti to dlouho vydrzi s Lenkou. Nemas cas dneska vecer? Papa Radka“ „Moc dik! Ale dneska slavime s nasima a taky s Leni takze co zitra?“ „Super, tesim se! R.“

            „Ahoj!“ Pozdravil mě Péťa ve dveřích. Tak mu to slušelo…měl roztrhaný džíny, ve stejný barvě košili, kterou měl rozepnutou a pod ní tílko. Navíc měl rozcuchaný vlasy a vypadal tak roztomile…byla jsem z něho celá v rozpacích. Sbalila jsem dárek a šli jsme. „Je to už doba, co jsme šli spolu naposledy ven, co?“ „To jo, mě to taky mrzí, ale ty přece víš, že mám teď Lenku.“ „Jo, jasně, to je v pohodě.“ Málem jsem ho kopla! „Asi bych si taky měla najít nějakýho kluka. Cheche!“ „No jo, to jsem ti chtěl říct…líbí se ti  Lukáš?“ „Eeeh…no,“ Co mu mám říct? Že je sice hezkej, ale že jsem zamilovaná do něj? „Lukáš? Ani ne…proč?“ Petr se šibalsky usmál. „Ty se mu líbíš hodně!“ „Á tak…“ ušklíbla jsem se. Naštěstí už jsme byli na místě, kam mě Petr pozval. Když jsme se posadili, rozhodla jsem se mu popřát. Stoupla jsem si vedle něj, on se chápavě usmál. Podala jsem mu tradičně ruku a začala brblat přání a blížila jsem se ke svý vysněný situaci. Usmála jsem se a chystala se mu dát pusu. Když jsem u něho byla tak blízko, že jsem ho mohla políbit na pusu, ozvalo se vedle nás: „Ehm, ehm!!“  Bože! Kdo to může bejt, že mi to schválně překazil?! Současně s Petrem jsme zvedli hlavu a tam…Lenka. Byla úplně rudá a málem jí vyhrkly slzy vzteku, když jsem se na ní mile usmála a řekla: „Jé, ahoj Lenko! Co ty tady? Já zrovna přeju Petrovi k narozeninám.“ Chovala jsem se mile,  jako by se nic nestalo, aby si nemyslela, že máme špatné svědomí. Ale to, co se ve mně dělo uvnitř snad nedokážu ani popsat. Chtělo se mi hrozně brečet. Byla jsem mu tak blízko! A mohla jsem ho poprvé políbit! Kdyby tu nebyla ta žárlivá kačena!! Pro něj by to přece nic neznamenalo! Lenka vůbec nevěděla co říct. „Nechceš si sednout?“ Nabídla jsem Lence mile. Podívala jsem se na Petra, tvářil se hrozně provinile. Bože můj, vždyť nemá proč! Lenka přikývla, čímž mi celou promyšlenou oslavu zkazila. Podala jsem tedy Petrovi dárek a dívala se, jak pomalu rozbaluje. Dala jsem mu tričko s podpisy všech fotbalistů Sparty a s nápisem FC Sparta Praha na zádech. Objednala jsem ho na internetu. Bylo dost drahý, ale pro mě bylo důležitější, že bude mít Péťa radost. Tím jsem si byla jistá. Petr se se mnou sice o fotbale nikdy nebavil, ale v pokojíčku měl hodně plakátů se Spartou, tak jsem usoudila, že je velký fanoušek. Když zjistil, že je ten dárek nějaký tričko, předstíral, že má radost. Vypadal strašně směšně. A pak ho rozložil a viděl podpisy a nápis FC Sparta Praha. Úplně se zasekl. Koukal na to naprosto rozzářenej a já byla šťastná, že má radost! „…bože…to je pravý?“ „No mělo by bejt!“ „Muj bože…díky!!!“ Vrhnul se na mě, chytl mě za ramena a dal mi obrovskou pusu na tvář. Před Lenkou! Chacháá!!! „Děkuju Ti strašně moc!“ „To je ten nejskvělejší dárek, co jsem kdy dostal!“ Lenka jakoby tam vůbec nebyla. Chvíli mi jí bylo líto. Než se projevila: „Co to je?“ Myslela jsem, že chcípnu smíchy! „Podpisy fotbalistů Sparty!“ Odpověděl jí zdvořile Péťa. „Kdes ho sehnala?“ Zajímala se závistivka. „To se neříká.“ Odpověděla jsem. Kdybych řekla, že je z internetu, asi by to neznělo zrovna hezky. „A cos dala Petrovi ty?“ Zajímala jsem se. Lenka se začervenala. „To se neříká.“ Odpověděla. Bylo to strašně trapný. Petr se na ní podíval jako na debila a já se přistihla, jak mám hrozně dobrý pocit. „No tak já asi půjdu.“ Projevila se Lenka. Já jsem neprotestovala, Petr kupodivu taky ne, což jí muselo strašně naštvat a co nejrychleji odešla. Petr mi pak řekl: „Dala mi medvídka.“ Řekl to hrozně vážně a tím to bylo ještě vtipnější. Bože, Lenka mě musí hrozně nenávidět. Málem jsem se rozesmála, ale Petr byl pořád vážnej a já se bála, aby se nenaštval, tak jsem se jen tak usmála. On se najednou hrozně rozesmál. Já to taky pustila. Smáli jsme se jako blázni.  Zbytek oslavy jsme pořád kecali a pomlouvali lidi a bylo to super. Docela jsem se divila, že nechtěl, aby byla Lenka s náma, když jí má tak rád a vůbec, že se nesnaží s ní usmířit, a vlastně ani nevím, kde se tu vzala?! Ale nechtěla jsem se ptát. Užívala jsem si, že na ní alespoň dneska tolik nemyslí. A on najednou řekl: „Ty jo, kdybys měla kluka a on by šel někam se svojí kámoškou, žárlila bys?“ Věděla jsem, na co naráží. „Nevím. Možná trochu.“ „Vy holky jste hrozný. Vždyť já jí říkám, že jsme jenom kamarádi. A ona si ještě přijde mě zkontrolovat.“ „Řekl jsi jí, že jí máš rád?“ „Ne, proč?“

„Tak jí to řekni. Bude si jistější a možná nebude tolik žárlit.“ „Ježiš, to je pro děti! Máš mě rád? Mám! A ty mě máš ráda? Já tě mám taky ráda!“ Vtipkoval Péťa. Usmála jsem se.

                                                     ***                                               

            „Hele, Radko…“ oslovila mě Johana, moje spolužačka, kterou fakt nemusim! Říkala jsem si, co po mě může asi tak chtít, když se tváří tak vítězně. „Víš o tom, že ten tvuj úžasnej kluk má…ještě jednu holku?“ „Jakej muj kluk?“ „No přece Peťka. Myslíš, že nikdo neví, že spolu chodíte?“ Chvíli jsem přemýšlela, kdo má být „Peťka“ a pak mi to došlo. Viděla Petra s Lenkou a hned mi to přišla říct. „Starej se radši vo sebe…“ odpověděla jsem s úsměvem. Nehodlám jí cokoli vysvětlovat. Ať si myslí co chce… Odešla jsem a ona hned běžěla za svou (jedinou) kamarádkou, aby jí všechno řekla. Je mi ukradená…

            Od Petrovo narozenin mám špatný pocit vůči Lence. Svůj čas Petr totiž tráví skoro stejně se mnou jako s Lenkou, což jejich vztahu ani trochu nepřispívá. Ale Petr nemá ani trochu špatné svědomí a tvrdí, že pokud nějaká jeho holka nebude respektovat jeho přátelství se mnou, nemá šanci. Začínám si připadat fakt blbě, jako bych je rozdělovala…

            Ta zpráva se šířila po škole jako vítr. Povídali si o tom úplně všichni, jen já pořád nevěděla, o co přesně šlo. A pak jsem zaslechla rozhovor několika dívek na WC. Myslela jsem, že spadnu z mísy, když jsem pochopila… PETR SE ROZEŠEL S LENKOU! Začala jsem přemýšlet, jak se teď dáme dohromady…Ách! O několik minut později jsem na Petra narazila na chodbě. Začali jsme si povídat. Dělala jsem, jako by nic. „Hele, Radko, já se rozešel s Lenkou.“  Namítl nečekaně Péťa. „Bože, proč? Vždyť…jste se měli tak rádi…“ „Ona si myslela, že chodím i s tebou. Vůbec mi nevěřila. Tak jsme to skončili…“ „Bože, takže jste se rozešli kvůli mně…to je strašný!“  Snažila jsem se chovat vhodně. „Ne, Radko, počkej, rozhodně se nemusíš cítit provinile.  Já to chtěl udělat.“ „Cože, jak to myslíš?“ Moje naděje, že mě miluje se rozplynula, ale na co zrovna myslel jsem vůbec netušila.  No na těch narozeninách jsem si uvědomil, že mám o hodně radši tebe, než Lenku. Ona je sice krásná a milá, ale to je asi všechno.“ Nevěděla jsem co říct…chvíli bylo ticho. On se mi díval do očí a já se rozpačitě usmívala. „Najednou se na mě podíval, jako nikdy. Skoro jsem se lekla. Jeho pohled byl vášnivý. Přiblížil se ke mně a pomalu mě nejistě políbil na rty. Nechala jsem se unášet. Hned mi dal další jistější pusu a pak jsme se začali líbat. V prvních chvílích jsem vůbec nic nevnímala, protože jsem si uvědomovala jak ho strašně miluju a hrozně ho chci! Ale jeho slova nemluvila o lásce…byla jsem nejistá. Polibek skončil a já se vrátila do reálného světa. Tedy jen na půl. Sice jsem si uvědomila, že na nás civí půlka školy, ale nemohla jsem se zbavit toho napětí, které mě nutilo říct mu TO. Nemohla jsem to udržet. TEĎ NEBO NIKDY! Vyhrkla jsem ze sebe: „Miluju tě…“ Jeho pohled v první chvíli odhaloval překvapení a pak se usmál. „Radko, v to jsem ani nedoufal. Pojď!“ Vypadal tak šťastně. Chytl mě za ruku a vedl bůhvíkam a já byla nejšťastnější v životě…