Jak Měsíc vařil

Jednou, myslím, že to bylo takhle zjara, musela paní Noc náhle odjet za svou nemocnou tetou. A aby nezůstali děti bez sladkých snů, pověřila Měsíce, aby všechno, až tu nebude, jaksepatří zařídil.

            „Kuchařku sladkých snů máš nahoře na poličce.“ Radila ještě před odjezdem Měsíci.

            „Neboj. Všechno dobře dopadne.“ Uklidňoval ji Měsíc.

            „Hlavně nezapomeň na Sedmikvítek. Ten dodává sílu. A taky….“ Nestačila paní Noc doříct.

            „Neboj se“ skočil ji Měsíc do řeči. „Hlavně ty na nic nezapomeň. Ten lék pro tetu a tak dál a tak dál.“ Radil zase Měsíc své paní.

            A tak si tam tak radili a balili, až měli dobaleno a paní Noc mohla vyrazit.

            O tom, že odjede na nějaký čas pryč, si šuškalo celé nebe a není tedy divu, že se o tom dozvěděl i zlý hvězdočerník Humbukus. Ten jak se to doslechl, začal vymýšlet, co by asi tak mohl provést Měsíci a jeho malým hvězdičkám.

            Nápadů měl dost, ale žádný se mu nezdál dost strašný na to, aby ho provedl. Až jednou, zrovna když se ráno probudil ze špatného snu, ho to trklo.

            „No jistě! To je ono! Špatné sny. Buhehe. To bude krása, těch stížností, ty vystrašené děti, buhehe!“ a začal se shánět po své kuchařce špatných snů.

            Mezitím Měsíc běhal v zástěře po hvězdokuchyni a vařil dětem sladké sny. Na to, že vařil poprvé, mu to docela šlo.

            „Sedmikvítek…ták. A ještě trochu, ať se caparti maj. Co tu máme dál?“ šátral prstem v kuchařce. „Á, Kolemkule….hmm. Tak ta tu není.“

            Co se dalo dělat. Měsíc vzal košík a utíkal do galaxie Hvězdokvítek.

            A to bylo přesně to, na co Humbukus čekal. Nenápadně vklouzl do hvězdokuchyně a rychle vyměnil kuchařky.

            Jenže Měsíc není žádný Pomalík z Pomalíkova a než se stačil Humbukus vytratit, Měsíc byl zpátky. Schoval se tedy rychle do horní prázdné poličky.

            „Tak kde jsme to přestali?“ juknul Měsíc do kuchařky. „Kolemkule, tak šup tam s ní.“ A tak ještě chvilku vařil a přidával ingredience, když vtom něco zapraskalo, zaskřípalo a horní polička se i s Humbukusem odporoučela k zemi.

            „Humbukus!?“ stačil jenom zakřičet Měsíc a chytil Humbukuse za ucho.

            „Co ty tu chceš?!!“ burácel Měsíc a třepal s Humbukusem tak dokonale, až mu zpod pláště vypadla ta správná kuchařka.

            „Ahá!!!“ zakřičel vítězoslavně Měsíc. „Takže špatných snů se ti zachtělo. No, budeš mít co jsi chtěl.“

            A Měsíc vzal celý hrnec špatných snů a všechno nechal Humbukuse vypít. To se ví, Humbukusovi se to moc nelíbilo, ale co měl dělat? Kdo jinému černou díru kopá, sám do ní padá, jak praví jedno moudré hvězdné pořekadlo.

            Humbukus pak nejmíň tři měsíce nemohl pořádně spát, protože tak hrozné sny ještě nikdy neměl.

            A Měsíc? Ten navařil novou pořádnou porci ještě sladších snů a poslal je všem hodným dětem na Zem, aby v klidu mohli spát. Sám potom alespoň olízl vařečku a měl radost, že to všechno nakonec tak dobře dopadlo.

            Tak sladké sny, mí milí hvězdáři.