Poslední srpnová neděle

Mobil mi vypadl z ruky hned po tom, co jsem zavěsila.

Deset minut, příšerná doba…

Co mi právě probíhá hlavou, že kryt na telefon jsem dostala vánočním dárkem; nechtěla bych, aby se rozbil, ale nemůžu se na něj podívat, protože neodtrhávám oči.

„Jano, co se stalo, proč jsi vykřikla?“ hlas mladší sestry zněl jen zpoza přivřených dveří, ale najednou to byla hrozná dálka.

„Vypadni!!“ řve po ní někdo a dělá mílové skoky, aby zavřel dveře. „Je to tvoje vina!“ křičím už možná já.

Nevím, co se má v takové situaci dělat a je mi z toho na blití.

A vteřiny běží rychlostí světla pryč.

Chytám jí ruce, té krásné ženě, která nám před půl hodinou vařila oběd. „Budete to mít i na zítra, je toho dost. K večeři chleba – je tam máslo a sýr a marmeláda…“

Po mých se najednou rozprostírají červené pavučiny. Nechápu, jak.

Je krásný, pozdně srpnový, den a já překvapila rodiče, že chci jet s nimi na nenáviděnou chalupu. Kolik hádek už mezi námi kvůli ní prošlo se nedá spočítat. A teď, než abych trávila poslední prázdninový víkend s přáteli, sedím v autě a těším se na pár dnů nudy.

Já to totiž tušila. A stejně jsem tomu nezabránila.

Chtěla jsem se na chvíli projít; potřebovala jsem na vzduch. Ona říkala, že ji pohlídá! Dá na ni pozor! Je to její vina, já se snažila!

Už nějakou dobu se chovala ale divně.

Když jsme spolu mluvily před půl rokem, sebevraždu odsuzovala v jakékoliv formě. Snad jen eutanázie jí připadala docela přijatelná. Já jí oponovala, že často to může být to jediné řešení, když si člověk hrozně zoufá. A jestli ho náhodou zachrání, je to horší než cokoliv.

Před měsícem si už nebyla tak jistá.

Dnes…

Ještě pět minut, to se nedá zvládnout!

Co jim může tak dlouho trvat?

Najednou před sebou vidím černo.

Svět neexistuje, je jenom jeden, jediný kvílivý zvuk. A křik. Dobře, teď se zdá, že by mohl být i úzký paprsek světla. Vlastně taky ruce držící jiné ruce, vypadá to jako symbol. Symbol čeho? Svobody? Věrnosti? Tak proč jsou ty ruce rudé?

Přichází jiné ruce, které ten symbol trhají. Ty ruce jsou čisté, bílé a uklidňují.

Zase ta černá prázdnota.

„Vypadáš příšerné,“ říkám umrlci na nemocniční posteli. Ten se ustrašeně podívá po svých spolubydlících, dvou starých babičkách. Ale ony se dívají jinam.

Nějak není schopen něco říct. Tak se jen na sebe díváme.

Možná se mi omlouvá. Možná mi i děkuje. Možná se stydí. Snad mi to vyčítá.

Ale určitě to nikdy neřekne nahlas. Takové věci se prý neříkají.

„Chvíli budu nosit dlouhý rukáv,“ pousměje se.

„Oběd byl moc dobrý, mami,“ koukám se radši do země, ať před ní nezačnu brečet. „A sousedka že je jí líto, jak jsi uklouzla, když jsi lezla do vany, a ať ti tu hlavu brzo zašijí.“

„Že děkuju.“

„Jo, není zač.“

„Tak už běž, Mirek na tebe čeká.“

„Hm, hm. A opatruj se nám.“ Váhavě ji políbím na tvář a upaluju. V ruce tisknu příruční nůž, co nosí všude s sebou, abych ho mohla hned za dveřmi odhodit do koše. Už ho nebude potřebovat.