Irsko se musí odložit

Stará paní sedí v křesle. Je v nemocnici. Za ruku ji drží manžel. Ani jeden z nich se neusmívá a oba dva visí na rtech mladého pana doktora.

„Dá se to léčit,“ říká jim a oni stále čekají. „Ale musela byste tak půl roku, možná déle, ležet tady u nás. A ještě pak nějakou dobu byste se musela šetřit.“

Ti dva stále čekají, až něco konečně přijde.

„No, asi půl roku, možná déle, milá paní, nesmíte jít domů, chápete? Budete tady u nás a budete ležet.“

„Ale…“ ozve se konečně, „co moje zahrádka? Půl roku je hrozná doba. Jo, kdybyste řekl týden, dva, nařídila bych manželovi, aby je ob den zaléval, kdyby bylo sucho, tak pořád. Ale půl roku… to si nemůžu dovolit, promiňte.“

Doktor se musí skoro usmát. „Ano, ale jestli tady nezůstanete, máte tak měsíc dva.“

„Měsíc dva?“

„Měsíc dva života, drahá paní. Víte, můžu vám napsat nějaké léky, ale popravdě řečeno moc nepomůžou.“

„No dobře, ale půl roku tady v té kobce?“ ozve se starý pán. „To Marii nemůžu dovolit. Kdo by mi vařil a tak vůbec.“

„Ano, kdo by mu vařil?“ přidává se žena.

„Ano, já vás chápu…“

„Ne, nechápete.“

„…ale pane, po pravdě řečeno, za měsíc dva už nebudete mít nikoho, kdo by vám vařil, rozumíte?“

„No jo,“ odvětí, „ale Marie má nemocné srdce. Už zamlada s ním měla nějaké problémy, jak dlouho bude žít s tím?“

„Abych pravdu řekl,“ podrbal se mladý doktor na čele, „nemám tušení. Je to trochu risk, srdce to nakonec nemusí zvládnout.“

„Takže půl roku tady musím ležet, pane doktore, a není vůbec jisté, jestli budu dál žít? Víte vy, kolik jsem toho ještě chtěla vidět? Paříž, Řím, Londýn… na světě je tolik krás a já se jich nemůžu nabažit! Víte, za dva týdny máme letět do Irska, dlouho jsme na to šetřili.

Jste rozumný mladý muž. A vzdělaný. Ale já si myslím, že mně už nepomůžete. Radši půjdem. Pojď, Jindřichu.“

Mladý doktor napsal paní nějaké léky, o kterých bylo stejně jasné, že jí nijak nepomůžou, a propustil ji domů.

Za týden byli Marie a Jindřich ve stejné nemocnici. Ale z jiného důvodu.

„Paní, váš muž měl infarkt, je mi líto,“ oznámil doktor trochu starší než ten první a odešel pryč. Sestra starou paní posadila na lavičku a podala jí sklenici vody.

 A Marie ji uctivě položila na časopisy rozházené po stole a šla za tím mladým panem doktorem. „Tak se vám svěřuji,“ řekla, když vešla.

Mladý muž se usmál a hned si ji odvedl pryč.

Za půl roku už Marie svou zahrádku nepoznala.

Děti se sice sem tam za ní stavovaly a dům občas uklidily, ale zahrádka vypadala příšerně. Marie nad ní stála chvíli zděšeně, potom překvapeně a nakonec lhostejně.

Potom šla do domu počítat. Účty za nemocnici s odečtením příspěvků zdravotní pojišťovny nakonec nebyly tak vysoké a doma se elektřina, plyn a voda skoro nepoužívaly. A ještě s tím, co měla našetřeno, zbyla Marii spousta peněz.

O pár měsíců později přišlo mladému doktorovi několik pohlednic. Všechny byly krásné a na všech se objevilo slovíčko „děkuji“.

A doktor se usmál a pohlednice si připíchl na nástěnku.