Návrat Teroru - část 3.

Král pokračoval v hledání. Tentokrát se vydal do čarodějnické akademie. Ta měla sídlo v jedné z nejvyšších věží v hlavním městě. Věž byla bílá jako sníh a na vrcholu se rozšiřovala do stupňovité kopule. Na ní byla posazena modrá střecha na níž byla špice se zlatým znakem akademie. Okolo kopule kroužily magické obláčky různých odstínů. Ty byly napájeny z magického generátoru na sluneční energii. Přívod energie vedl ze střechy na níž byly umístěny čtyři kovové antény s magickými kameny na špici. Světlo ze slunce se vstřebávalo do kamenů a vzniklá energie se rozváděla po věži. Král stanul před prahem této monumentální stavby a vzhlédl do výše. Ta byla tak ukrutná, že se králi na chvíli zvedl žaludek. Svět kolem něho se začal točit. Konečně se král vzchopil a vstoupil do věže. Vevnitř u vchodu hlídali dva mágové. „Můj pane. Přejete si ?“ Král se trochu ulekl při náhlém zaznění hlubokého hlasu. Otočil se a spatřil dva mágy v dlouhých pláštích, které jim splývali až na zem. Jeden z nich měl kovové nárameníky s vytepaným znakem slunce. Dále byl oděn v pestrobarevnou tuniku a kalhotami stejné barvy. Vysoké boty mu sahaly téměř až ke kolenům. Na hlavě měl tradiční přilbu. Ta byla vysoká. Hledí ve tvaru písmena T začínalo na úrovni očí a sahalo téměř k hrudníku. Od uší mu dozadu čněla zručně vykovaná křídla. Na čele měl opět vytepaný znak slunce. Král si je oba chvíli prohlížel a pak pravil: „Potřebuji mluvit s vaším nejvyšším. Jeden ze strážců se nepatrně uklonil a rázným krokem vešel do relativně dlouhé chodby. „Následujte mě pane.“ Král se nenechal dlouho pobízet. Stejně rázným krokem následoval mága. Při tom si prohlížel pomalované zdi. Byla na nich zakreslena scéna z doby, kdy proti zemi povstal teror. Z doby kdy teror zavládl ve světě a z doby kdy byl naposledy vyhnán. Byli tam nakresleni čarodějové, jak statečně bojují s netvory. Královi tato scéna vyvstala v mysli. Hordy valících se démonů zaplňovali největší část bažinatých údolí které se táhly na míle daleko. Ta menšina. Ten zbytek tvořili čarodějové a královská armáda. Přední voj démonů bezhlavě útočil na první linii královského vojska. Ta byla rozprášena. Poté se na ně vrhly dvě křídla jezdců a ti se bili dokud nepomstili své bratry.[1] Na vrcholku jediného kopečku v okruhu sta mil stála mohutná postava čaroděje, který vzpínal ruce ke slunci. Z jeho těla odcházely proudy magie přímo do nebe. Magie se začala formovat do neznámých znaků, které král neznal. Ty, jakmile došly k nebeskému slunci se rozplynuly a začaly se vstřebávat do slunce, které začalo zářit až do červena. Zničeho nic se z něj vyvalil proud jasného, oslnivého, bíločerveného světla, které se valilo obrovskou rychlostí, jako meteor přímo na bojiště, kde se začalo rozštěpovat do miliónů menších částic, které se začaly navádět na nejbližší nepřátele. Z čaroděje v tu chvíli vycházela taková energie, že měl okolo sebe záři tak jasnou, že oslepovala bytosti až na tři míle daleko. Záře pořád měnila barvy. Z červené na fialovou, poté na modrou, a tak dále. Mezitím červená vlna tříštících se úlomků slunečního světla obohaceného o mágovu energii, ničila nepřátele. Každý z nich dostal smrtící úder do srdce, při kterém se maso oběti spálilo až z něj zbyl jen černý uhel. Po několika vteřinách celé vojsko, celá horda démonů padla. Čaroděj z posledních sil vzkřikl: „Utíkejte!!!“ Všichni znali jeho nesmírnou moc a věděli že ho musí poslechnout. Celá armáda se rozeběhla pryč od čaroděje který řval bolestí. Zbytky úlomků ze slunečního svitu se vydaly na cestu zpět k čaroději. Připojovaly se k mágově záři, která rostla a sílila. Po chvíli se záře změnila v záblesk a všechna mágova energie expandovala. Změnila se ve vlnu, která se šířila jako kruhy, když se hladina vody zvlní. Celá jedna třetina lidské armády byla pohlcena a zničena. A s ní i nejmocnější lidský čaroděj všech dob. „Králi Herodune !“ Hlas mága doprovázejícího krále ho vyrušil z rozjímání. Ukázal směrem k magickému kruhu. „Tohle vás vynese nahoru. Tam na vás bude čekat další strážný. Ten vám ukáže cestu.“ „Díky.“ Král se ještě jednou otočil na zdi. Vtom si všiml že na stěnách jsou k malbám přikresleny i ty podivné značky z jeho vize. „Smím se zeptat co je to za znaky?“ král ukázal směrem ke zdi. Mág se otočil k malbám, chvíli si je prohlížel a pravil: „To jsou runy můj králi.“ Král kývnul hlavou, aby dal najevo že pochopil. Otočil se směrem ke kruhu a vstoupil do něj. Ucítil tlak ze spodu a zjistil že se vznáší ve sloupci světla. Okolo něj létalo mnoho světélek. Občas minul poschodí kde se na něj obraceli další mágové s tázavými pohledy. Král si jich víceméně nevšímal. Jak tak stoupal nahoru do kopule, všiml si že po celé věži až nahoru, jsou výjevy z  té dávné epické bitvy mezi dobrem a zlem. Král konečně vystoupal do věže a objevil se uprostřed kruhové místnosti, z níž vedlo několik dveří. „Tudy prosím.“ Král se lekl až odskočil. „Oh. Odpusťte nechtěl jsem vás polekat. Jsem Jarm Farmdale. Následujte mě.“ Král vykročil přímým a rázným krokem jsa strážnému v patách. Vstoupili do jedněch dveří. Rozprostřela se před ním místnost kruhové výseče. Hloučky osob postávaly kolem. Jakmile se dveře rozevřely, všichni se ohlédli na příchozí. Každý z nich měl plášť, většinou modré, fialové, nebo zelené barvy. Ať už s kápí na hlavě nebo ne. Uprostřed zadní stěny vyvstávalo z podlahy pódium, na kterém sedělo několik dalších mágů s odlišnými barvami. Jeden z nich povstal a udělal gesto rukama: „Prosím ticho. Máme návštěvu. Co příchozí žádá?“ Král na nic nečekal a vznešeným hlasem pravil: „Potřebuji si nutně promluvit s nejvyšším představeným. O samotě.“ Mág udělal další gesto a hloučky se začaly rozcházet a všichni mířili ven z místnosti, dokud tam nezůstal jen stojící čaroděj a král. „Jsem rektor Šareš z Aquaranu. Jak vám mohu posloužit můj pane?“ „jsem si jistý že jste už slyšel o té zkáze ve dvou vesnicích na západním ostrově.“ Král si prozkoumal výraz mága a čekal na odpověď. Čaroděj chvíli nevědomě hleděl na ke dveřím. Konečně si uvědomil že král čeká na odpověď a vyhrkl: „Ovšem.“ „Nevěřím že se vrátilo to starobylé zlo, nicméně mí zástupci mi moje tvrzení stále vyvracejí. Rozhodl jsem proto, že vyšlu skupinu bojovníků, aby vše prošetřili a podali o tom zprávu. A do té skupiny bych rád zařadil jednoho vašeho čaroděje.“ Rektor pokyvoval hlavou. Vypadal že přemýšlí. „Vzhledem k tomu, že s vašimi zástupci souhlasím a myslím si že ta horda, nebo jak to nazýváte, opravdu existuje, mám v plánu vám pomoci. Dokonce jsem asi našel toho pravého. Freine !“ Velké dveře se opět otevřely a do místnosti vstoupil strážný mág. „Přejete si pane?“ „Zavolej mi Monera Ghal Dalnara. Měl by být v knihovně.“ Strážný se uklonil se slovy: „Jistě pane.“ A rychle odkráčel. Rektor pokynul rukou ke dveřím a ty se zavřely. Král udělal nepatrný pohyb ústy při jedním z mála kouzel, které kdy viděl, ale které tak obdivoval. Chvíli zíral na tu obrovskou masu dřeva, kterou každý sotva otevře rukama. A teď tu jeden jediný a docela vyzáblý muž lehce zavřel tento masív jediným mávnutím ruky. To je prostě úžas… „Koho jste ještě vzal do té skupiny?“ Král trhl hlavou, protože byl vyrušen z rozjímání a ucítil drobný nával vzteku. Nedal však na sobě nic znát a odvětil“ „Zatím jednoho paladina. Uvažuji ještě o bojovníkovi a lukostřelci, nebo tak něco.“ Mág kývl a ještě dodal: „Jestli vám mohu něco doporučit pane tak je to Sagarimský vrahoun.“ Král nechápavě pokynul hlavou, čímž myslel že nezná. „To jsou ti co minulý týden vyřídili tu rebelskou šéfku.“ Král naznačil že chápe až přespříliš jasným kývnutím. „Slyšel jsem že se zrovna usídlili v Caanosu.“ „Děkuji za radu.“ Řekl král s menší dávkou sarkasmu. Čaroděj na krále nevinně pohlédl a zvážněl. „To že jsou to vrahouni ještě neznamená že jsou špatní. Právě naopak. Jednou jsem měl tu čest vidět jednoho z nich v akci. Vynikají v bojových uměních a v ovládání různých zbraní. Ten co jsem ho viděl, vyřídil sám třináct gardistů konzula Hrengara. Jen se…“ „Chtěl jste se mnou mluvit mistře?“ Rektor znehybněl, protože byl nerad že ho někdo přerušil. Na prahu dveří stál vysoký muž s modrým pláštěm lemovaným zlatými švy. Na hlavě měl kápi a v rukou držel hůl s kovovými konci. Byl opásán hnědým koženým opaskem na němž měl připevněné pouzdro na svitky. Rektor se rychle uklidnil před návalem přísnosti a tiše pravil: „Ano Monere pojď sem.“ Mág okamžitě uposlechl a přešel celou místnost, dokud nestanul vedle krále a rektora. Sundal si kápi, aby mu bylo vidět do obličeje a tím odhalil drsnou tvář s hustými vousy. Měl tmavé skoro až černé pronikavé oči, kterými hleděl bez mrknutí na krále. Král hleděl na něj, dokud neodvrátil zrak, protože mu jeho pohled byl nepříjemný. Mág se nepatrně usmál a potom se podíval na rektora. „Králi tohle je Monerus Ghal Dalnar jeden z našich nejlepších mágů, kteří zatím studují. Je představeným Ontroské ritael a mág páté estradely. Monere, tohle je král Herodun, vládce této země. Pravděpodobně ho znáš.“ „Jakpak bych ho neznal. Je mi ctí sire.“ Promluvil dosud tichý mág velmi pronikavým hlasem. Král mu na to odpověděl dost otřepanou větou potěšení je na mé straně a dál poslouchal rektora… Tedy měl snad jen dvě otázky: „Můžu se jen zeptat co je to ta ritael a estradela?“ Rektor se pousmál a vlídným hlasem pravil: „Jak víte naše věž je dost vysoká a má celých padesát pět pater. Prvních několik pater jsou ubytovny, knihovny a další věci. Posledních patnáct pater vlastní jedna skupina mágů na stejné úrovni. Je to vlastně jako jedna třída na královské univerzitě. Estradela je vlastně třída. A čím menší číslo jí označuje, tím jsou v ní zkušenější studenti. A pokud jde o Ontroskou ritael tak to je zase jiná skupina, zvolená nejvyšší radou, která se stará o různé povinnosti. Ontroská ritael má na starosti dohlížení na provinciální spory. Zrovna nedávno řešili jeden spor v Soudthrendu. Nějaký barbarský šaman tam umučil dělníka kvůli tomu, že v sebeobraně zabil jeho psa. Dělníkova rodina, která je v Soudthrendu jedna z mála rodin nebarbarských chtěla, aby za to zaplatil. K ní se přidali i ostatní nebarbaři a naopak k barbarovi se přidalo mnoho jeho přátel i cizích barbarů. Hrozilo vypuknutí války, ale naši čarodějové z Ontroské ritael to dokonale zvládli a válku zažehnali.“ Král si prohlédl oba mágy od hlavy až k patě a potom povídá: „Zajímavé. Jen by mě zajímalo jak to, že o tom nic nevím.“ Oba mágové se nyní podívali jeden na druhého a než se rektor vzmohl na odpověď Monerus rychle vystřelil přímo diplomatický proslov: „Víte sire v této akademii je mnoho dobrých čarodějů. A všechny ritaely byly pečlivě vybrány, aby bránily zemi od takovýchto podobných nepokojů. A vy sám jste k tomu přece dal souhlas nebo ne?“ „No to ano.“ „Pak jste přece musel počítat s tím že se něco takového dříve než později stane a my to budeme řešit. Zaprvé jsme počítali s tím že se to k vám donese jinou cestou a zadruhé jsme si mysleli že je to prostě samozřejmost, se kterou počítáte a že tedy není nutné vám to oznamovat a zbytečně vás zatěžovat.“ Král skoro bezdušně zíral a přiznal porážku slovy: To – já – máte asi pravdu. S tím jsem měl počítat. No tak už to nebudeme rozebírat. Raději mi řekni co umíš čaroději.“ Monerus se pousmál na rektora a spustil. „Jsem znalý v elementární magii, ochranné magii, iluzorní magii,  proměnné magii a nekromantii. Dále studuji vzývání a proměny. Jsem také zběhlý v diplomacii, mystických vědách a alchymii. A umím zacházet s holí.“ Král si pro jistotu ještě jednou čaroděje přeměřil a pak suše pravil: „Beru vás.“