T'sert

__________________________________________________________________________________

“Podívej se na mě.” zašeptal, ale pohledu se mu nedostalo.

“Proč dnes mlčíš?”

Postava, ke které se marně tiskl, se ani nehnula.

“Víš, jak jsem se na tebe těšil?! Nemohl jsem celý den myslet na nic jiného.”

Ticho.

“Dnes jsem ti koupil takovou maličkost!” prohodil nadšeně, když si vzpomněl na malý balíček, co ho tlačil v kapse. Vytáhl podlouhlou věc zabalenou v sametu.

“Na! Rozbal to!”

Spod pláště se vysunula ruka v kožené rukavici a opatrně přebrala balíček. Chviličku se potýkala se svou neohrabaností, ale pak se jí podařilo otevřít víčko odhalené krabičky. Uvnitř ležel překrásný stříbrný náhrdelník. Rukavice přes něj lehce přejela a pohladila přívěsek – maličkou klícku, uvnitř níž byla uzamčena černá perla.

“Tak pověz, líbí se ti? Chtěl bych ti ho připnout, jsem si jistý, že se na tvém krku bude božsky vyjímat! Je to pravá vzácnost!” dorážel zvědavě.

Neozvalo se nic, ale oslovená krabičku rychle zavřela a schovala do kapsy.

“Proč to děláš?!” vzkřikl poplašeně, “Nechceš ho nosit?! Nelíbí se ti?!”

Šaty nervózně zašustily, krabička se znovu objevila na světle. Dotyčná však přívěšek nenabídla svému příteli k připnutí, ale sama ho vyňala a spolu s rukou se ztratil za clonou pláště. Z kápě při připínání vypadla kadeř vlasů. Vzal ji lehce do ruky a snažil se ji vrátit zpět za ucho. Odhrnul přitom látku, už byl velice nervózní a nechápal, co se děje.

Zděšeně zakřičel a odskočil od lavice, na které seděli. Kápě se po krásných, měděných vlasech pomalu svezla až na záda. Tam, kde kadeře končily, se však objevil hnus. Tvář plná boláků a hnisu, šedivá, snad i plesnivá. Podivný tvor sebou poplašeně trhnul, tím se uvolnila i spona pláště. Na světlo se dostaly hrubé, ale čisté šaty, do nichž bylo oblečeno tělo, se kterým obličej v nechutnosti nemohl soupeřit. Mrtvolně šedivou hruď měla dívka plnou škrábanců a oděrek, strupy zalité čerstvou krví, jak se sponou řezala ve svém marném snažení skrýt se zpět do stínu pláště. Svému zjevu tím však jen ubližovala, postupně ztratila jednu i druhou rukavici, zahlédl dlouhé drápy vypučelé z jinak tvarem pěkných, úzkých prstů dívčí ručky. Nejistým strachem se probudil netvor v dívce, z hrdla se ozvalo chrčení a úpění. Tělo nevydrželo nápor neuvolněné energie, hlava se zvrátila dozadu a z ochablých úst vyšel hluboký, ublížený řev.

Ustupoval, pomalu a třesouce se, klada nohu za nohu, až ho blízký strom odmítl pustit dál. Vytřeštěně na ni zíral a nebyl schopný vydat ani hlásku. Přestala se snažit schovávat své ohavné tělo pod plášť. Zhluboka oddechovala a chrčela, nahrbená a připravená ke skoku. V tmavých očích se jí zračila hluboká bolest, tam se však nepodíval. Celý se třásl, zděšeně těkal očima, až to nevydržel a vyzvracel se. V hlubokém předklonu a za zvuků mnohem horších, než vydávala jeho společnice, se potácel někam pryč, zakopl a spadl, vymáchal se ve vlastních zvratcích, ale nepřestával unikat z toho místa.

Stála a dívala se za ním, pomalu se jí uklidňoval dech, pohnula se až když jeho následný úprk nebyl ani slyšet. Popadla plášť a znovu se jím zahalila, nezapnula jej však.

Z hrdla se vydral chrčivý zvuk slov pronášených hlasivkami, které nemohly být lidské…

“Zklamala jsem. Už zas!”

Setřela slzu a rázně se otočila zády ke kalužím zvratků na pěšině k městu, na krku se jí zahoupal řetízek, ve chvilce kov zčernal a perla se pomalu začala protáčet ve svém vězení.

Z lesa se ozvalo vrčení, vešla mezi stromy a po několika krocích jí k boku přiklusal orvaný vlk se stopami zaschlé krve v kožichu.

“Jednou nás někdo zabít musí. Neměj strach, my máme čas…”

Dívka v odpověď na hořký výrok jen smutně sklonila hlavu.

Bok po boku se pak ztratili v lesních tmách.