Uf, to byl zase den...

Ještě že mám v těle už zabudované "biohodiny". A tak mne rozbitý budík, který jsem ve snu, ale bohužel i v realitě shodil z nočního stolku, nijak nepřekvapil. Tedy "biohodiny", alespoň kdyby fungovaly přesně. Probral jsem se až v 6:20 a spěchal jsem po schodech dolů. Moje milá dcerka si večer ještě vařila čaj a tak trochu ho rozlila po horní části schodiště. Nic moc se mi ale nestalo. Alespoň mi těch pár nemalých boulí, modřin, sem tam nějaká ta podlitina a lehce nafialovělé oko budou celý den připomínat tu senzačně svižnou jízdu po schodech.

Se záměrem provést ranní hygienu jsem se pomalu dobelhal do koupelny. Zase je umyvadlo plné prádla. "Co to je?" S tímto výkřikem tahám z umyvadla kousek po kousku. V tu chvíli mi to dochází. Manželka zase chystá velké praní. Pět podprsenek, patery kalhotky, deset párů ponožek a jedny "mé" boxerky. No, alespoň něco je tam jen a jen mé. Chvilku přemýšlím při čištění zubů o životě a odcházím s větou "Pět ženských v domě,to je pohroma" na rtech. Jak já bych chtěl mít syna. Čtyři dcery ve věku 16-20 jsou opravdu něco úžasného, vřele doporučuji.

Probouzím se až ve 23:15. K mému údivu ležím na jednotce intenzivní péče v Liberci. Všechny ty hadičky mi nevýslovně vadí a překáži mi v pohybu. Asi to ale bude i tou sádrou, která začíná na palci levé nohy a končí někde na krku. Ale i tak jsem šťastný. Vždyť žiji. Život je přeci tak krásný a já si konečně můžu říct, že budu lepším řidičem, otcem a samozřejmě i manželem. Se slovy "Uf,to byl zase den" usínám po dávce morfia a je mi dobře. Tak mne už prosím nerušte, já budu rozjímat o životě. Dobrou noc.