Je smrt jistotou?

Když dospějeme, uvědomíme si více věcí. Dojde nám, že nám byla dána možnost začít něco nového. Byl nám dán sám život. A tím začíná i to něco .....
Nevíte co, ale je to začátek. Sníte o tom, co přijde. Doufáte v to. Ale
neuvědujeme si, že to je i konce. Něco, co má začátek, musí i skončit.
Tak jako život sám. I ten skončí. Nekončí jen tehdy, když umřeme. Umíráme dřív.  Umíráme začátkem. Jsme zrození pro smrt. Někdo ji pozná dříve, někdo později. Ale zavítá ke každému. Nikoho nevynechá. Smrt. Slovo, z kterého má každý strach. Slovo, z kterého jde strach. Před smrtí je však mnoho, pro co žít, tedy i umřít. Nespočetné touhy lidských bytostí ukájí právě život. To co nám nabízí, jako dar za to, žežijeme. Dar za to, že vyčkáváme. Jsme jen lidé. Jen obyčejní prostí lidé, kteří terorizují životy ostatním. Vlastně terorizují si životy navzájem.
Je nás moc, je nás mnoho. Během miliónů let se z nás stal, jak říkají "vrchol".
Ale my nejsme "vrchol". My jsme "dno". Nic víc než "dno" tohodle bytí.
Další stupeň. Ale k čemu? Stupeň do nicoty? Nebo snad do věčnosti?
Jsme druhořadí. Na nás vůbec nezáleží. Jsme totiž smrtelní. Tím se vyřazujeme předem z této hry. Ovlivňujeme ji, to ano. Ale stejně má už určený směr i cíl. My jen čekáme na rozsudek soudce. Na rozsudek Osudu.
Nic tu nemá trvání. Jen čas se nezmění. Čas tu zůstane navždy. To on je ten nesmrtelný. On je ta skutečnost. Nikdo jiný. Pouho pouhý čas. Nepřátel starých a milenec mladých. Jeden z článků života, který neovlivníme. Stejně jako neovlivníme onu smrt. Můžete ji zpomalit, přibrzdit či na chvíli odradit. Ale nezbavíte se jí. Nedonutí te ji, aby odešla. Aby vás vynechala. Kdepak.
Je to živel. Mocnější než vodstvo, než oheň. Vybírá staré stejně jako mladé. Nezná slitování nad nikým ani nad ničím. Žít je sice krásná věc, ale za jakou cenu? Pro co? Nebo snad pro koho? Když milujete, zdá se vám absurdí představa nežít. Ale co ten, kdo nemiluje? Ten,kdo nechce milovat? Pro co on má žít? Snad pro krásu toho světa, možná i pro jeho strasti. Ale měl by žít, řekli by mnozí. Jen ti, co cítí stejně chápou nač myslí. Vědí, že smrt je pro něj osvobození. Že se zde trápí. Ať usiluje o svůj život. Nechce-li žít, ať tedy nežije. Svou smrtí sice opustí své bolesti, své trápení. Předá je však někomu jinému. Jeho to už ale netrápí. Nežuje. Předá to těm, co ho milovali. On si lásku neuvědomoval. Bral jí jako samozřejmost. Jeho rodina, přátelé. To pro něj nebyl důvod žít. Opustil brány našeho světa. Jeho čin nelze vrátit zpět.  A třeba je teď šťastný, možná taky ne. To nikdo neví a ani se to nedozví.
Pro ty, co milují. Mají rodinu a relativně krásný život, je život naopak
požehnáním. Jsou za něj vděční a užívají ho. Pracují, starají se o děti, o zahrádku. Jako z pohádky. Ale vždy jim něco bude chybět. Každému něco chybí,  i když má vše. Většině lidí však chybí volnost. Svoboda. Jsou zavázani k někomu. Už nikdy nebudou jen sami. Vždy ta bude ještě někdo. Ať je to manžel, dítě, třeba i jen pes nebo kočka.
Nebudou sami a to je to, co mnoho lidí trápí. Pocit volnosti.