Nářez

Podrbala jsem se v chlupech pod kalhotkama. Moje nervová zakončení skonstatovala cizí cosi na kůži. Nehtem jsem to seškrábla a vyndala ven. Pomalu to lezlo po prstu.
"Páni, já mám filcky?"
"Máš filcky?" chcechtá se Hanka v křesle o půl metru dál. Ani jsem nevěděla, že je tady. Já se tý krávy nikdy nezbavim.
"Tak to je máš ode mě!" asi je to děsná prdel, protože Hanka řve smíchy a klepe popel na zem.
"No, kdybych s tebou něco měla, tak to bych o tom určitě věděla!" ušklíbla jsem se.
"Proč se mnou? Spalas s Filipem? Vidíš. A já před tebou." a furt se chechtá, jako smyslů zbavená.
Jo, Filip, vypadal na inteligenta, ale už se ničemu nedivim, když ji přeříz i Michal a za toho bych původně dala ruku do ohně. To byla tenkrát kolektivní akce, když ji kluci přitáhli. Vystřídali se všichni a pak se smáli, jakej to byl punk, jak je příšerná. No jo, je příšerná, ale na krku zustala viset mně. A teď chodim po policajtech a vysvětluju, že nejsem kuplířka, protože ta píča tam vykládá, že si ke mně vodí chlapy a platí mi za to. I policajti z ní maj prdel. Jo, dvakrát si ke mně chlapa přivedla. Prvně to byl takovej sympaťák a bylo mi ho líto, páč byl zmaštěnej a nejspíš vůbec nevěděl, do čeho se to namočil. Tak jsem se ho ujala, zvracející Hanku jsem odlifrovala domu a nechala jsem si ho na pár dní. Podruhý to ale nevyšlo, byl to kretén, Hanku odlifroval sám a zustat chtěl nejspíš nafurt. Musela jsem na něj povolat bodyguardy, protože ho neodradilo ani to, když jsem v posteli vedle něj provozovala orální sex s Milanem. Myslím, že by ho odradilo, kdyby věděl, co jsem Milanovi provedla několik dní nato. V zápalu erotickýho souboje jsem mu utrhla uzdičku. Myslim, že ho to hodně bolelo, stál ve sprchovým koutě, sprchu puštěnou na péro, šňůry na prádlo za ušima, cigáro v puse a řval. Pak řikal, že to nevadí, ale já mu to nějak nevěřila. S časovým odstupem musim říct, že to byl dobrej punk.
"Co tu děláš, vole?" zeptal se muj bodyguard Petr.
"Ležim, vole." odpověděl ten blbec, co ani nevim, jak se jmenoval. Vzhledem k Petrově tělesný konstituci byl poměrně drzej.
"A jak to?"
"Protože tady teď bydlim."
"Tak to hned vypadneš, protože tady bydlim já!" Chlapec se podíval tázavě na mě a já jen pokrčila rameny, vždycky jsem byla zbabělá. A tak se uraženě zved a sbalil si věci, včetně kilovky cukru, kterou ráno koupil. Petr byl kámoš, s kámošema nespim a vim, proč to dělám. Nechci o ně přijít. A taky nechci bejt jejich téma k rozhovorům u lahve. U lahví. A taky jsem se ho bála. Už jak jsem k němu přišla, bylo dost zajímavý. Vletly jsme s kamarádkou do výčepu a někdo tam zařval: "Co piješ?" a nic...a znova "Co piješ?" no já jsem nereagovala, na takový povykování nereaguju. Přišel ke mně teda a já se vyděsila. Fakt vyděsila. Protože něco takovýho jsem nikdy neviděla. Obrovskej chlap potetovanej od hlavy až k patě. na krku měl vytetovaný dravce. Koupil mi panáka a od tý doby jsem ho měla furt za zádama. Nebylo to vůbec špatný, protože mě doopravdy chránil. I úplně nevinná a dobromyslná poznámka na muj účet, jako třeba "Hele, přišel sex" ho vyprovokovala k odvetě a překvapený autor výroku letěl vzduchem. Fakt se mi to líbilo. Navíc si ke mně nikdy nic nedovolil a dovolil mi jiný. Ideální stav věci. Prostě bodyguard.
Vyhodila jsem Hanku, vysprchovala jsem se, oholila, poděkovala Bohu za filcky, protože kapela by byla horší a šla jsem spát.

Zdálo se mi, že jsem přebrala chlapa Martině pacákový, která se mnou chodila do šestý třídy a od tý doby jsem ji neviděla. Pacákový chlap mě píchal a brečel u toho, že je starej a proč bych ho asi tak já měla chtít. Najednou vedle postele stála Pacáková a brečela taky. To mě rozzuřilo, schodila jsem Pacákový chlapa ze sebe a zařvala jsem na ně, aby si šli řvát někam spolu. pak jsem přišla na to, že mám ve všech postelích v domě obráceně matrace a tak jsem obracela ty matrace...

a vzbudil mě telefon. Přišla SMS: "Posilam ti pusinky a preju sladky spinky spinky." Přečetla jsem ji a hned zase usnula...

a ukradla jsem Pacákový dvě tabulky plněný čokolády, mňam, sežrala jsem ji tajně a pak jsem dělala jakoby nic. A najednou jsem seděla na vysokánský barový židli u vysokánskýho paneláku, židle stála venku na trávě a já se křečovitě držela parapetu někde v desátým patře. Sebemenší pohyb mohl vyvolat obrovslej výkyv tý židle a já mohla sletět. A tak jsem nohama objímala tu židlí nohu a prsty jsem měla zaťatý do toho plechu a ani jsem nekřičela o pomoc, protože kdybych se nadechla, mohla bych spadnout. A pak se otevřelo to okno a já letěla dolu obrovským obloukem. Zapíchla jsem to do špiček, jako mistryně světa ve skoku přes koně a slyšela jsem potlesk.

Potlesk mě vzbudil. Zapla jsem televizi a zrovna do děsně dojemný scény. Nějaká žena tam oplakávala otce. Brečela jsem a řikala jsem si, jaký to asi je, oplakávat někoho, koho miluješ, svou krev. Někoho, koho miluješ tak, že bys chtěla umřít s nim. Až umře moje matka, nejspíš se mi uleví. A až umře muj otec, tak se to možná dozvim od nějakýho právníka. Budu mít děti, abych mohla někoho milovat? Těžko, k tomu neposbírám odvahu. Vypla jsem tu debilní televizi, fakt se mi nechtělo se zabejvat takovejma myšlenkama a nalila jsem si skleničku vína. Sedla jsem k telefonu a zavolala kámoše. Ta půl hodinky jsem byla už vykoupaná, namalovaná a bez filcek připravená k dalším dobrodružstvím. Pochopíte, že mě tenhle život fakt baví?

---