NOVÝ ŽIVOT - 21.část

9,

Odjezd z domu proběhl rychle a Klárka se jen zběžně rozloučila s lidmi, kteří byli přes měsíc její rodinou, i když trochu nepovedenou. Jediný koho ten den ráno už neviděla byl David. Ten už se s ní rozloučit nepřišel. A Klárce to nevadilo, protože věděla, že pro ně dva už vše skočilo včera v noci.

Během cesty na letiště Mark nemluvil a ani Klára neměla chuť pokoušet se nějak zavést rozhovor. Stejným způsobem proběhlo i rozloučení na nádraží. Mark se ujistil, že Klárka nastoupila do správného autobusu a pak jí jen stroze zamával a odešel.

Uvědomila si, že rodina, se kterou strávila celý měsíc nedala ani trochu najevo smutek z jejího odjezdu. Dokonce ani Syndy, od které alespoň malý výraz smutku očekávala. Ale ona jí jen podala ruku a bez jakýchkoliv emocí  jí popřála šťastnou cestu.

Ne, že by jí to nějak vadilo. Ani ona se přece s tou rodinou příliš nesžila. Snad kromě jednoho z nich… Když se autobus rozjel a jí se před očima otevřel pohled a ranní ulice Londýna došlo jí, že nikoho z nich už nikdy neuvidí. David… Její první a na dlouhou dobu asi i poslední láska. Tohle by jí doma nikdo nevěřil a ona začala uvažovat, jestli vůbec bude schopna někomu vyprávět. Kéž by tak mohla nechat všechno, co se v tomhle státě stalo jen vzpomínkám. Jen minulosti, které tenhle příběh náleží. To co stalo už se nebude opakovat. Zažila to co tolik chtěla. Vlastně možná, že tak trochu s tím výměnným pobytem souhlasila. Doufala, že v jiné zemi se třeba všechno změní a ona už nebude tou šedou myškou, co se nikomu nelíbí. A to se splnilo. Potkala kluka nebo už možná muže, který ji miloval, a kterého milovala ona. Ale teď jí bylo hůř než když žádnou lásku neznala. Najednou začala mít strach z návratu domů. Ona se změnila. Je už jiná. Z Plzně odjížděla malé holka a z Londýna odjela zklamaná žena. Bude vůbec schopná žít tak jako dřív?

Úvahy jí pomohly usnout, a když se probudila byla už noc a autobus zrovna stavěl na benzínové pumpě. Všichni pasažéři se začali hrnout z autobusu. Klárka počkala až všichni vyjdou a pak taky vyrazila směrem k obchodu. Nejdříve si odskočila a potom se zastavila v obchodě, kde si nakoupila několik tyčinek a čokolád. Když šla zaplatit došlo jí, že už není v Anglii, ale ve Francii, takže se jí podařilo prospat celou cestu tunelem. Ještě že jí tatínek před odjezdem dal eura, a tak mohla v klidu zaplatit a pak si sladkosti odnést do autobusu, kde je všechny během zbývající jízdy zbaštila.

Zbývající kilometry rychle ubíhaly. Takže se Klárka ani nenadála a před jejími zraky se objevila tolik očekávaná slova „Česká republika“ konečně byla doma. Za pár minut už uvidí maminku, tatínka i brášku…

A opravdu. Přesně v 5.30 ráno autobus zastavil na tak dobře známem autobusovém nádraží v Plzni. Teď už Klárka nečekala až všichni vystoupí, ale utíkala z autobusu jako první. S batohem na jednom rameni se vrhla rodičům do náručí a z očí se jí spustily slzy, které ale po dlouhé době nebyly zapříčiněny smutkem.

Maminka jí pevně stiskla a i jí ukápla slza. Otec jí poklepal po zádech a potom došel  pro kufr, který mezitím řidič vyndal ze zavazadlového prostoru. Když se k nim vrátil, pořád stály v objetí a nevypadalo to, že by se chystaly pustit. A protože otec si všiml pohledů přihlížejících lidí a navíc ho příliš nebavilo stát vedle nich s těžkým kufrem. Obě od sebe jemně odtrhl a zavelel, že musí jet domů, protože na ně už všichni netrpělivě čekají. Vzal Klárku za ruku a vedl jí k autu, které ji sem před časem přivezlo a teď zase odveze nazpátek.

Cestou v autě se rodiče pokoušeli vyzvědět od dcery, co nejvíce informací o jejím pobytu v Anglii. Klárka však byla s vyprávěním dost skromná. Vylíčila matce krásu domu, kde bydlela. Popsala všechny členy rodiny až na Davida, o kterém se raději rozhodla mlčet, ale rodiče nepojali podezření o důvodu jejího předčasného návratu.