Rozchod

  Kávu už si dát nestihne. Těch pár minut spánku navíc jí přišlo k duhu, ráda mu obětovala ranní porci kofeinu. Cítí se svěže, ráno je krásné a hřejivé slunce jen vybízí k příjemné procházce. Vzduch je prosycen vůní kvetoucích jabloní a hrušní, v ulicích proudí davy spěchajících lidí. I ona si musí pospíšit, jistě ji už čeká. Bez ní totiž není schopný pracovat. Než ji potkal, často sedával nad prázdným papírem celé hodiny a nápad se neráčil nedostavit. Dlouhé roky se jen trápil s neucelenými větami a nic neříkajícími vodopády prázdných slov. Až  teď, když u něj ona stojí a laská mu jeho havraní vlasy, vše dává smysl a on své myšlenky ani nestíhá zaznamenávat. Jako by mu vedla ruku. Bez ní by nebyl nic, nic by neznamenal, stále to opakuje. Napsal to i do své úspěšné knihy: „Věnováno té, co mi dennodenně přináší inspiraci.“

   Už ani neví, kdy a jak se poznali. Prostě najednou byli spolu. Ona před ním měla pár povrchních známostí. Všichni byli umělci. Tvůrčí, nadaní a jeden jako druhý závislý na její přítomnosti. Žádný z nich však nebyl tak vděčný a oddaný, natož aby ji věnoval obraz, či symfonii. A měli z čeho vybírat. Za to, že podněcovala jejich fantazii se jí prostě nikdy nedostalo dostatečného poděkování. Pak přišel on, jen jeho opravdu miluje. Ráda mu pomáhá a je šťastná z jeho triumfů.

   Karlův most se jak vetchý stařec prohýbá pod tíhou stovek těl. Svatí, tak trpělivě střežící jeho kamenné okraje, bezmocně přihlížejí tomu zmatku pod nimi. Co chvíli je oslní blesk fotoaparátu, či na ně někdo pokládá ruku doufajíc ve štěstí. Zbytečně se snaží, vždyť láska je štěstí a tu chladná socha nepřinese. To vědí jen zamilovaní. Ona to ví a ta její je nedaleko. Jen co se dostane z té vřavy, proběhne klidným parkem na Kampě a bude v ráji. Brána do Edenu má číslo 22, malebný dům s modrým nátěrem. Jeho útroby jsou tmavé a chladné, příliš dlouhé schody strmě stoupají až k bytelným dřevěným dveřím bez jmenovky. Přesto ale ví kdo zde bydlí, byla tu už mnohokrát. Nesčetněkrát,stejně jako dnes, vklouzla bez pozvání do útulného bytu nasáklého arómatem inkoustu a indického čaje. Nikdy se nezlobil, má rád překvapení.

   Zas se pomalu plíží úzkou chodbičkou, vždy tak neuklizenou, že se to dá odpustit jen roztržitému spisovateli. Je tu však něco nového. Více párů bot a hlavně …smích! Ne jeden ,ale dva hlasy se chechtají jako smyslů zbavení. První je jeho, druhý nějaké ženy. A slova!„Má jediná lásko, bez tebe bych nebyl nic, naprosto nic, nic bych neznamenal!“ vzdychá ten ,jehož tak milovala. Slova stvořená pro ní teď v euforii říká jiné. Musí jí vidět. Je krásná. Její rudé vlasy září i v jediném paprsku světla, který do místnosti proniká. A On září v jejím objetí. Štěstím plane tak ,jak nikdy neplanul. Dotýká se tak ,jak se jí nikdy nedotknul. V srdci bodá tisíce nejostřejších nožů s jediným jménem, zklamání. Je však příliš zdrcená na to, aby ho projevila. Musí pryč od té dvojice vášnivých milenců. Navždy na míle daleko od něj. Bude svobodná, pouze Ona a její vzpomínky.

Má známost. Už měsíc není sama. Byla sama týden. Prostě to neumí, žít jen pro sebe, vždy ji něco táhne do náruče muže. Není to náruč, jen přítomnost. Není to muž, je to umělec. Zas mu pomáhá zvolit správné barvy a on se tváří, jako by tam nebyla. Stojí mu za zády, líbá ho na krk a on štětcem něžně hladí plátno. Plátno, ne její tváře. Nevadí, nestojí mu o to. Je sice s jiným, ale v srdci má stejného, zrádce. Prochází se vyprahlými ulicemi, z vlahého jara se stalo žhnoucí léto. Přestože ví kam teď patří, její kroky neomylně míří do známých zákoutí Kampy. I když se musí za pár chvil vrátit a poskytnout nápad k dalšímu obrazu,  stojí před domem č.22. Za kliku však nevezme. Její pohled sklouzne na stánek s novinami. Známá tvář zhlíží z fotografie na titulní straně časopisu a jí zase bodne u srdce.“Oblíbený spisovatel se zasnoubil se svou dlouholetou přítelkyní, láskou ze střední školy, které věnoval i svou poslední knihu.“ hlásá titulek pod obrázkem rozesmáté dvojice. Dívka s rudými vlasy hrdě vystavuje na obdiv zásnubní prsten.

Slzy jí zakalili zrak, jen ztěží dočítá poslední řádky. Nic nechápe, vždyť ona byla jeho dlouholetou přítelkyní. Přece jí naprosto nevymazal ze svého života. Ale byla v něm vůbec někdy? Snad si vše jen namlouvala, nikdy jí neřekl něžné slovo. Nikdy ji neoslovil. Jak by také mohl, vždyť ani ona si nevzpomíná na své jméno. Přehlížel ji, tak jako všichni ostatní. Celý svět hledí skrz ní a vidí pouze inspiraci. Došlo jí to. I on vše zřejmě pochopil.

„Proč jste se rozhodl ukončit svou kariéru spisovatele“ tázal se ho redaktor na závěr článku.

„Je zbytečné pokračovat, když člověk nemá nápady. Asi mne opustila má Múza“