Kdyby to bylo jinak

Kdyby to bylo jinak

 "Jé, promiň," vyhrkl rychle hnědovlasý chlapec, když do ní vrazil. Vyrazil jí jednu učebnici z rukou, ale hned jí jí zase podal a  znovu se omlouval.
 "Nic se neděje," snažila se ho Lily umlčet.
 "Tak ještě jednou promiň," omluvil se naposledy a zmizel za rohem.
 Lily se za ním chvilku dívala. Byl zvláštní. Neměl žádné kamarády, alespoň to tak vypadalo. Hodněkrát už ho potkala v knihovně, jak seděl nad nějakou učebnicí a dodělával úkol. Ve společenské místnosti se příliš nezdržoval. Nedokázala si představit, jak asi vychází s kluky z ložnice. Ale na druhou stranu ho chápala. Ono s Potterem a s Blackem to je těžký.
 "Lily, jdeš?" zavolala na ní kamarádka a Lily se za ní rozeběhla.
 "Co máme teď za hodinu?" zeptala se.
 "Myslím, že obranu," odpověděla jí kamarádka a tak se vydali směrem k učebně.
 
 O dvě hodiny později seděla Lily sama v knihovně a  probírala se knihami o přeměňování. Byl to její nejoblíbenější předmět a tak se na něj chtěla připravit zvlášť dobře. Listovala stránkami dokud jí neupoutalo oddělení o zvěromázích. Začetla se do něj a uvažovala, zda by se taky nechtěla stát zvěromágem.
 Zvěromázi mají schopnost, proměnit se ve zvíře, které je jejich povaze nejblíže. Jen málokterý kouzelník je schopen proměnit se ve zvíře, které si před tím vybral. Toto odvětví magie je příbuzné s odvětvím zkoumající lykantropii. Někteří lidé věří, že lykantropie jako nemoc byla nějakým způsobem v antice prozkoumána a zmutováním se z ní vyvinula technika kontrolovaného přeměňování v libovolné zvíře, respektive ve zvíře jiné, než-li vlk. V dnešní době se každý zvěromág musí nahlásit na Ministerstvu kouzel. K 31. 12. 1970 je hlášeno dvacet zvěromágů...
 Dál už nečetla. Napadlo jí něco jiného. Vytáhla jinou knihu, otevřela jí a vykřikla leknutím. Na první straně byl přes celou stranu nakreslen středověký obraz proměňujícího se člověka- člověka měnícího se ve vlka. Zhluboka se nadechla a odvážila se otočit na další stranu. Na ní se kromě textu vyjímal obraz již proměněného, neobyčejně velkého vlka. Začetla se do textu a pomalu se jí zmocňovala hrůza, ale i lítost.
 Vlkodlaci nemají rádi stříbro, neboť jejich kůže je citlivá na měsíční světlo a stříbro, jakožto měsíční kov, světlo měsíce přitahuje. Proto se styku se stříbrem vyhýbají. Podobným, nepřátelským způsobem reagují na oměj vlčí, který se ve středověku zavěšoval nade dveře, aby odháněl vlky a vlkodlaky. Pokud máte podezření, že ve vaší blízkosti je vlkodlak-
 "Lily, stalo se něco?" ozval se jí nad hlavou něčí hlas.
 Nadskočila leknutím, ale když zjistila, že je to jen ten hnědovlasý kluk, který do ní dnes vrazil, zase se uklidnila. "Ne, jsem v pořádku. Ty jsi...Remus, viď?" zeptala se
 "Hm," přikývl. "Co čteš?"
 "Ale...Jen jsem se z přeměňování dostala k vlkodlakům," rozpačitě se na něj usmála.
 Byl bledý a vypadal nemocně. Všimla si toho už před měsícem. Pak vypadal celkem dobře a teď už na něj něco zase lezlo. Působil dojmem člověka, který by se potřeboval pořádně vyspat.
 "Nejsi nemocný?" zeptala se starostlivě
 "Ne, jsem v pohodě," odpověděl, ale v hlase mu zaslechla jakousi vyhýbavost. "Tak příjemnou zábavu." popřál jí ještě a odešel zpět ke svému stolu, kde měl rozdělanou nějakou práci. Pozorovala ho, jak každou chvílí kouká ven a nesoustředí se na úkol.

 "Kde je Remus?" zeptala se Jamese při sobotním obědě.
 "Remus? Jo Remus! Odjel za matkou, prý je nemocná. Nevím. Proč se ptáš?"
 "Jen tak, že chybí nějak často," odpověděla Lily a nandala si ještě brambory.
 "No jo. Je nějak dohodnutý s Brumbálem, že tam jezdí nějak jednou za měsíc. Plus mínus."
 To byly už dva měsíce ode dne, kdy seděla v knihovně a Remus vypadal nemocně. Hlavou jí začala vrtat nepříjemná myšlenka, ale netušila, jak si jí ověřit.
 Příležitost se naskytla hned v pondělí.  Remus už byl normálně ve škole. Celý den ho nespustila z očí a tak jí neunikly ani okamžiky, kdy myslel, že ho nikdo nevidí. V jeden takový moment se posadil zhrouceně na schody v jedné odlehlé části hradu, kam nikdo moc nechodil. Vyhrnul si rukáv hábitu až po rameno a odkryl obvaz, který měl na předloktí. Co mohla ze svého úkrytu posoudit, vypadalo to jako kdyby se mu něco zakouslo do ruky a on prudce trhl. Lehce se rány dotkl prsty druhé ruky, ale hned zase ucukl. Sykl a radši rychle obvaz upevnil na jeho místo.
 V ten moment vyšla Lily z druhé chodby. "Ahoj Remusi!" pozdravila ho. "Co tu děláš?"
 "Ahoj, Lily. Ale...Rozsypaly se mi věci," řekl a na potvrzení svých slov ukázal na tašku, kterou měl vedle sebe.
 "Co to máš na ruce?" zeptala se a stočila tak hovor požadovaným směrem.
 "Kousl mě sousedův pes, když jsem šel něco koupit tetě. Je nemocná, víš."
 "Slyšela jsem. Bolí to hodně?" zeptala se ještě a přemýšlela o rozdílu mezi matkou a tetou.
 "Ani ne," odpověděl statečně, ale při vzpomínce na jeho výraz před pouhými dvěma minutami mu to nevěřila. "Tak, já zase půjdu. Kam jdeš ty?"
 "Do...Knihovny," vyhrkla první, co jí napadlo.
 "Aha. Tudy? No nic. Asi se ještě uvidíme, taky tam musím."
 "Jasně, tak zatím."
 Když zmizel vypustila zadržovaný vzduch z plic. To nebylo dobrý, pomyslela si. Teď už nepřicházelo v úvahu se za ním plížit tak jako celý den. Radši skutečně zamířila do knihovny. Ovšem to, co viděla, jí jen utvrdilo v její myšlence. Musí vymyslet něco nového. Něco, jak by si to ještě víc potvrdila. Ale co?! A najednou si vzpomněla. V té knize, kterou tuhle četla přece něco psali. Jak jen to ale bylo?
 
Seděla v knihovně a pracovala na svém domácím úkolu. Psala při tom svým novým brkem, které jí poslala tetička čarodějka, jako odměnu, že se dostala do Bradavic. Jak doufala, objevil se za chvíli Remus. Když jí uviděl, přisedl si k ní.
 "Dlouho jsem se neviděli, co?" prohodila.
 "To teda. Už se mi po tobě začalo stýskat," usmál se.
 Bylo to snad poprvé, co viděla, že by se opravdu usmíval.
 "Hele, to mi poslala tetička, za odměnu, že jsem se dostala do Bradavic," ukázala mu svůj nádherný brk. Musela se přeci pochlubit s takovým dárkem.
 "Ten je hezký," připustil a vzal si ho od ní, aby se mohl lépe podívat. Ale ouha. Stalo se přesně to, co čekala. Jakmile se jeho prsty dotkly stříbrem potaženého hrotu, upustil brk s výrazem neskutečné bolesti ve tváři.
 Lily dělala, že si toho nevšimla, protože ještě něco hledala v knize, ale když se na ní poplašeně podíval, věnovala mu úsměv.
 "Poslala mi ho až z Austrálie. Proto přišel až teď," vysvětlila a zvedla brk ze stolu, kde zůstal ležet. "Z čeho ještě nemáš úkol?"
 "Z...Z čeho to jen nemám ten úkol. Jo! Z lektvarů! Těch se hodlám hned po NKÚ zbavit. Nenávidím je!"
 "To mi něco povídej. Já mám nejradši přeměňování."
 Najednou vstala a zmizela mezi regály. O okamžik později se vrátila s nějakou knihou v ruce. "Hele," řekla a otevřela knihu na příslušné stránce. Byl na ní ten obrázek přeměňujícího se vlkodlaka. "Myslíš, že to bolí?"
 "Určitě," odpověděl podivně přiškrceným hlasem. "Proč tě to zajímá?"
 "Jen mě něco napadlo," odpověděla jako by nic. "To musí být hrozné. Zajímalo by mě, co by dělal takový vlkodlak, kdyby byl zavřený v místnosti a nemohl by se hnát za nějakou obětí," promluvila po chvíli a podívala se na Remuse. Byl bledší než před tím. "Myslíš, že by kousal sám sebe?" Pokračovala. Mrzelo jí to, ale jen podle jeho reakce mohla provést poslední přesvědčení.
 "Asi- Asi jo," odpověděl tiše.
 "Může se tě na něco zeptat?" rozhodně zavřela knihu.
 "Na co?"
 "Jak dlouho?"
 "Od čtyř let," odpověděl tiše.
 Až o chvíli později mu došlo, co jí řekl a na co se ona ptala. Zděšeně se na ní podíval, ale Lily byla naprosto klidná. Jen v očích se jí zračila neskutečná lítost a smutek. Nechovala se tak, jak se vždycky všichni chovali, když zjistili, co je zač. Seděla proti němu a když se na ní pořád vykuleně díval, musela se usmát.
 "Ale neříkej to nikomu, prosím," zašeptal.
 "Neboj. To nemám v plánu," uklidnila ho.
 "Jsi první člověk, který se zachoval takhle," promluvil po chvíli ticha.
 "To mi je jasné. Ale vždyť tě přece znám!"
 "Je možné, že by to mohl zjistit ještě někdo další?"
 "Spíš je to nepravděpodobné. Málokdo si půjčuje tyhle knihy."
 "Alespoň že tak. Pochybuji, že by se jiní zachovali stejně."
 Lily byla ráda, že ví, co s ním je. A ještě radši byla z vědomí, že jí věří.
 
Alespoň takový měl pocit, když teď na to vzpomínal.
 "Chceš jahodu?" zažvatlal malý skoro tříletý klouček a natahoval k němu ručičku, ve které držel zářivě červenou jahodu.
 "Díky, Harry," zasmál se Remus a patřičně mu ovoce pochválil. "Jak se máš?"
 Zvedl chlapce do náruče a vyhodil ho do vzduchu. Pak si ho posadil na ruku a pokračoval dál k domu.  
 "Dobže," odpověděl Harry a vesele se smál.
 "Remusi! Rosie!" vyběhla jim vstříc žena se zářivě rudými vlasy. Usmívala se od ucha k uchu. "To jsem ráda, že jste přišli!"
 "My taky, Lily," odpověděl a podal jí Harryho.
 Chlapec se u matky příliš nezdržel, neboť ho položila na zem a vyslala ho na výpravu za jahodami.
 "A zkus najít tatínka," zavolala na něj ještě, ale jestli to zaregistroval...Kdo ví.
 "Jak se máte, Lily?" zeptala se Rosie starostlivě.
 V kouzelnickém světě všichni věděli, že Potterovi málem zabil Voldemort díky zradě, která se objevila z řad jejich přátel. Ale naštěstí to dopadlo dobře a rodina Potterových mohla být klidná.
 "My dobře, ale co vy?"
 "My se máme překrásně," usmála se. "Jen teď zrovna mám pocit, že prasknu. Doufám, že se už brzy narodí, protože moc dlouho už to nevydržím," přiznala se s rukou na vypouklém břiše.
 "A už víte, co to bude?"
 "Ne. Stejně jako vy u Harryho jste to nevěděli."
 "Tak hlavně ať už je na světě, už se těšíme na malého Lupina." zasmála se. "Kde je ten James?!"
 V odpověď na její otázku se naproti nim objevil vysoký černovlasý muž. Do vzduchu vyhazoval svého syna a vesele se s ním smál.
 "Jamesi, už přišli Remus a Rosie!" zavolala na něj Lily.
 Muž přestal vyhazovat Harryho do vzduchu a podíval se jejich směrem. "Remusi! Rosie! Tak rád vás zase vidím!"
 "To mi něco povídej!"
 Aby toho všeho nebylo málo, v ten okamžik zavrzala branka a když se otočili, spatřili třetího muže, jak jim mává a v ruce tiskne nějaký balíček.
 "Nazdar, vy čtyři!" pozdravil je najednou. Pak políbil Lily a Rosie na tvář a, stejně jako před tím Remus, popadl malého chlapce, který ho tahal za hábit.
 "Co to máš, stlejdo?" domáhal se Harry informace ohledně balíčku.
 "Sehnal jsi, Siriusi?" zeptal se Remus.
 "Jasně. A tobě to nepovím," odtáhl balíček z dosahu dárkuchtivých ruček.
 "Ploč ne?"
 "Plotože," odpověděl mu Sirius a zase ho postavil na zem.
 "Běž a přines strejdovy ještě nějaké jahody, určitě ještě něco najdeš," nabádala ho Lily a jahody opět zafungovali. "Co to máš, Siriusi?"
 "A já si myslel, že chudák dítě má zvědavost po otci," povzdechl si nešťastně Sirius.
 "Tak to si se teda silně sekl. Tahle ženská byla zvědavá už v kolíbce," pronesl Remus jako by nic.
 "To je pravda," přidal se James k pošťuchování Lily.
 "Hele, víte co, až s tím přestanete, dejte nám vědět. Já vám zatím zabavím Rosie," nedala se Lily a obě ženy odešli do domu.
 "Tak, a máme smůlu," posteskl si Remus.
 "Vy dva máte smůlu, já mám pořád čím škádlit Harryho," zamával jim Sirius balíčkem před nosem.
 Oslava Harryho narozenin se protáhla dlouho do noci, i když oslavenec už samozřejmě dávno spal. Pět dospělých sedělo u ohně a vzpomínali na časy dřívější. Na Bradavice, na to, jak se Remus přidal k partičce Záškodníků, na to, jak James prvně pozval Lily do Prasinek a tak dál.
 "Pamatuješ si, jak jsi tenkrát poradil Jamesovi, jaké kouzlo použít na Srabuse?" zeptal se najednou Sirius.
 
Bradavické pozemky se ztrácely pod nánosy sněhových závějí. Velké jezero bylo zamrzlé a na chodbách nepříjemně kvílel ledový vzduch. Vánoční prázdniny byly v plném proudu a na hradě zůstalo jen pár lidí. Většina studentů odjela na Vánoce domu. Ale celá chlapecká ložnice nebelvírské koleje prvního ročníku zůstala. Sirius tu zůstal z důvodu prostého- svou rodinu nenáviděl a představa Vánoc trávených s nimi ho nikterak nelákala. James tu zůstal kvůli Siriusovi, svému nejlepšímu kamarádovi. Remus neměl důvod jet domu, protože rodiče odjeli poprvé od jeho čtyř let na dovolenou a Petr, ten prostě zůstal téměř bez důvodu.
 Dvacátého osmého odpoledne Sirius vyzval Jamese na souboj sněhovými koulemi. Remus, který vykoukl ven oknem, spatřil dole u jezera dvě sněhové bariery a za každou z nich se krčil jeden z chlapců a chystal si munici. O dvě minuty později se rozbouřila taková válka, že ani dvojčata Weasleyova by se za pár let nemusela stydět. Remus nevydržel sedět ve společenské místnosti, teple se oblékl a vyšel ven na školní pozemky. Aniž by věděl, kdy nebo kdo s tím začal, zjistil, že jim dělá rozhodčího.
 "A Sirius rázem vede devadesát ku pětaosmdesáti!" vykřikl právě, když se hlavní brána opět otevřela a z ní se vyplížil Severus Snape, student zmijozelské koleje.
 Ani jeden z nich si toho nevšiml, na to byli příliš zaujetí hrou. Snapeovu přítomnost vzali na vědomí až v momentě, kdy se James rozplácl na svou bariéru obličejem do sněhu. Siriuse to tak překvapilo, že zůstal jen užasle stát se sněhovou koulí v ruce. James se potácivě postavil a když si z brýlí odstranil přebytečný materiál v podobě sněhu, rozhlédl se, co se to vlastně stalo. Pro Snapea naneštěstí, se Severus nestačil nikam schovat. Byl tak potěšen svým zásahem, že se jen smál. Samozřejmě že ho James okamžitě spatřil. Aniž by na cokoliv čekal, začal po něm metat nejrůznější kouzla.  Bitka, která následovala a do které se Sirius ochotně zapojil, byla ještě lepší, než sněhová válka mezi kamarády. Už to vypadalo, že nebelvírští zvítězí, když se najednou Snape vzpamatoval a než se James nadál, ležel o několik metrů dál. Remus mu rychle pomohl vstát.
 "Použij sníh!" šeptl mu do ucha spolu se zaklínadlem.
 Pomohlo to. Snape zmizel pod nánosy sněhu a Sirius s Jamesem zvítězili. Od toho dne i Remus patřil do jejich party.
 "Koukaly z něj jen nožičky!" smál se Sirius při té vzpomínce
 Lily ani Rosie to raději nekomentovaly a řešily spolu problémy těhotenství. Oheň vesele praskal a hvězdy na obloze zářily. Jedna jasněji než druhá.
 "Remusi," promluvila najednou Rosie.
 "Ano?"
 "Začněte uzavírat sázky, co to bude," vydechla a opatrně se za Lilyiny pomoci postavila. Remus na ní civěl s otevřenou pusou.
 „Tím, že na mě budeš takhle zírat mi nepomůžeš, lásko,“ přívětivě se na něj Rosie usmála.