Hodina s prezidentem

Hodina s prezidentem

    Proč jsem tam šla? Ze zvědavosti – a taky jsem chtěla vidět, jestli má opravdu tak modré oči, jak říkal dědeček. Setkal se s ním, když mu pan prezident předával vyznamenání. Prý oči jako šmolka. Nevím, jestli má takové, tak blízko jako dědeček jsem nebyla, ale že je menší než já, a to nejsem žádná obryně, bylo jasné. Docela malý chlap. A to se říká, že čím je chlap vyšší, tím víc se ženám líbí. Taková úměra. Jenže u pana prezidenta určitě neplatí: je to přesně naopak. Mezi publikem ženské převládaly: hodně studentek a mladých úřednic. Visely mu na rtech a dvě tři v mé blízkosti, jak jsem viděla, tiskly v rukou jeho fotografii, docela jako u filmové hvězdy. Asi doufaly, že se k němu dostanou pro podpis, možná taky chtěly vidět ty pověstné modré oči, ale měly smůlu. Nikdo než starosta, rektor a tajemník se k němu nedostal. I když doprezidentoval, ochranku má pořád, a dneska ještě posílila. To víš, takové výročí - mohlo by se stát, že nějaký blázen něco vyvede. Už je to…kolik let…?, to jsem se zrovna vdávala, …patnáct!, co se stal ze dne na den prezidentem. No ano, to je velká sláva, když se člověk stane prezidentem. Nevím, jaké to je, mohla bych být nejvýš prezidentkou nebo paní prezidentovou, ale jedno je jisté: měl líp kouknout, co si obléká. Žádný prezident by neměl poprvé mluvit k národu v krátkých kalhotách…Asi neměl čas, zaměstnávaly ho jiné, důležitější, myšlenky. Byla taková doba, že většina lidí nemyslela na to, co má na sobě. Zdálo se, že jsou důležitější věci než barva a délka kalhot nebo saka. Ať máš kalhoty dlouhé, krátké nebo strakaté, hlavně že jdeš s námi. A zrovna tak to bylo s kalhotami pana prezidenta - lidi se usmívali a mávali rukou, nejvýš řekli, že krejčí je blbec a nevidí na jehlu, prezidentovi nenadával nikdo. Až potom.

   Ale dneska, dneska vypadal jako ze škatulky. I paní prezidentová s ním byla. Tvářila se mile. Vypadá jako příjemná paní, navzdory tomu, co se o ní povídá. Určitě má manžela ráda:  kdykoliv zakašlal, dívala se starostlivě.  Původně měl jet na Moravu, ale doktor mu cestu v tomhle sychravém psím počasí nedoporučil. To víš, měl by si teď, po pěti operacích, víc dávat pozor na zdraví. Paní prezidentová se na něj krásně dívala a asi dvakrát ho pohladila po ruce. Spíš on si jí moc nevšímal, tak byl ponořený do toho, co říkal. Asi se rád poslouchá: ale všichni muži, proč by měl být pan prezident výjimka?  Kromě toho - je vždycky lepší, když se rád poslouchá chytrý člověk než blbec.

   Mluvil moc hezky.Ale to on vždycky uměl. I v těch krátkých kalhotách mluvil tak, že to mělo hlavu a patu. A každý zapnul televizi, jen aby slyšel mluvit pana prezidenta. O pár let později utíkaly ženské z práce, aby stihly Esmeraldu, ale ty samé utíkaly předtím úplně stejně na televizní projevy z Hradu. Tak nějak plynule to na sebe navázalo – šílenství kolem pana prezidenta a kolem Esmeraldy.

   Říkal, ze za svou pravdu má člověk ručit tím, jak celý život žije. To myslím, on ručí. Jenže se to dalo říct ze všech lidí u toho dlouhého stolu jedině o něm. Vyprávěl taky o tom, jak se chystal napsat román, a jak má na to psaní málo času. To taky říká pořád. Ale založil knihovnu, kam dá všechno, co kdy napsal a co zase napsali jemu. Tak tam si možná přečteme aspoň poznámky, které si k románu udělal.

   Mluvil tak, že dokonce přetáhl vyměřený čas. Tajemník se několikrát významně díval na hodinky, měl krásné zlaté masivní, to bylo vidět i na tu dálku, hodinky a bělostné manžety, ale tak to má být, doba krátkých kalhot je bohudíky pryč, a paní prezidentová se choulila do plédu, od oken šla zima, ale pan prezident mluvil a mluvil.

    Dokonce vyzval k otázkám. Hodně padaly dotazy na budoucnost světa, ani jeden na budoucnost prezidenta, asi se všeobecně myslí, že budoucnost má za sebou, ale pak přece na tohle téma jeden padl. Vyslovila ho žena.

   Pan prezident si dával i na odpovědích tak záležet, že se zdál duchem nepřítomný, ale teď překvapeně vzhlédl a očima hledal tazatelku. Hlas mi přišel známý, ale musela jsem se vyklonit, abych viděla do třetí řady u okna, kde seděla Olga od nás z podatelny. Jeden čas šly fámy, že s ním, když ještě neprezidentoval, něco má, ale lidi toho napovídají, a tehdy ani nebylo moc bezpečné se zajímat. Byla to jen taková šeptanda, ale, jak se říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Jak říkám, i když tenkrát byla krásná ženská, teď už je z ní taky bábuška, bylo vidět, jak ten malý chlapík Olgu poznává. Bylo to tak očividné, že sál okamžitě ztichl a všechny hlavy se jako na povel otočily jejím směrem. Klidně seděla, mírně se usmívala a čekala na odpověď. Prezident se zjevně ztratil v čase: usmíval se nejen tváří, ale i očima. Paní prezidentová něco pošeptala tajemníkovi, a ten do něj dloubl: jinak se to nazvat nedá: přitom si poklepal na hodinky. Bělostná manžeta zase zazářila. Pan prezident se probral z mrákot, a hledě si na ruce, odpověděl Olze asi úplně něco jiného, než chtěl. Nějakou oficialitu, něco jako novinový titulek. I když hned potom tajemník s poukazem na čas a zdravotní stav prezidenta s poděkováním starostovi a pořadatelům besedu ukončil, Olga se nepřestala mírně usmívat. Jakoby pro sebe, jako by dostala odpověď na všechno, co ji kdy v souvislosti s panem prezidentem zajímalo.

   S manželkou a doprovodem odcházel úzkou uličkou u okna. Když míjel stojící Olgu, vypadal, že chce něco říct, ale pak se rozmyslel a šel dál. Jen mírně pootočil hlavu, ale manželka mu zakryla výhled plédem, který si začala v té chvíli rovnat na ramenou.

   Lidi začali proudit ze sálu. Pár studentek a já se nahrnulo k oknům, aby vidělo odjezd krásných černých aut. Kolona přejela křižovatku na červenou, pak vjela na most a ztratila se v hustém sněžení. Jako by tu pan prezident ani nebyl…Kdoví, kdy zase přijede – ale brzy to nebude. Má toho moc, to víte.

/15.listopadu 2004, 21:32 hodin/