O zážitku podivném

    „Jedno pivo o desíti stupních, mladá paní.”

„Jak si přejete, mladý pane.”

Čáry máry, pivo leží na stole.

„Jste kouzelnice.”

„Vím.”

Glogloblablaglogloblablagloglo.

„Druhé stejného kalibru, prosím.”

Glogloblabla(atd.).

Deset krát deset stupňů rovno jest stavu rozmařilému. Očka se schoulila za víčka a hlava uzavřela příměří se stolkem.

Po ulici kráčí osel, na jehož hřbetě se usmívá princezna. Princezna ze země Lohokla, něžná a hezounká, ach bože, tak mladá. Příliš mladá, abych ji kdy spatřil dospělou. Jsem starý a za mými zády se vynořila z davu postava se srpem v ruce. Kosa se už nenosí a mezitím princezna s oslem zmizeli. Snažím se utíkat před osrpenou postavou, míjím kina, masné krámy a sochu světce. Vtom v dáli přešel ulici osel. Musím ho najít, musím! Kéž by dnes byla olympiáda, vyhrál bych všechny běhy. Letím ulicemi a už ani vítr mi nestačí, ale osel klidně kráčí pryč, nejsem mu ani o krok blíž než před chvílí. Kde je princezna? Dochází mi, že se nesnažím dohonit osla, ale princeznu, která však na něm již nesedí. Vpravo není, vlevo také ne a vzadu? Mám strach se otočit, určitě tam kráčí osrpená. Ne, hleď vpřed, mé já! Přede mnou stojí princezna, je však stará a tvář má kápí zakrytou. V ruce drží srp. Ze skla výlohy se směje osel a srp se zařezává do mého hrdla, teplá krev zahřívá povrch těla, ale vnitřek zamrzá. Zamrzl cit, zamrzla láska, zamrzla nenávist a umrzla duše.

Příměří mezi hlavou a stolkem skončilo a počal nový konflikt s přitažlivostí zemskou. Mladá paní zestárla, ale já vím, že se jen vyměnila obsluha.

„Kávu po turecku, paní.”

„Je pozdě, buď pivo, nebo nic.”

„Dobrá, tedy pivo.”

Vzpomínám si na princeznu a její srp, musím si to zapamatovat do posledního detailu. Přitom sleduji oknem dění v ulici, lidé se hemží pod světly lamp. Každý jako by měl kol sebe hradbu. Hradbu vlastních vzpomínek a strachů. Každá z těch hradeb je jiná. Některé by neodolaly prvnímu náporu, zato jiné vzdorují léta stejně dobře jako stěny trójské. A mezi nimi se prochází osel. Vyběhl jsem za ním, ale čísi ruka se vetřela do mé tváře.

„Já ti dám, ty hajzle, utíkat bez placení.”

Další a další končetiny válcují mé, teď už ležící tělo. Naposledy jsem zahlédl osla, princeznička opět seděla na jeho hřbetě.

Rozlepil jsem oči a prohlédl si bílou místnost špitálu, sestřička sedící vedle mě se usmála.

„Jste princezna,” povídám, „ale slibte mi, že nevezmete do svých paží srp.”

„Nebojte se a spěte,” usmála se znovu a já ji poslechl, princeznám se neodmlouvá.