Přiznávám strach

Přiznávám strach

V duši noc,
       pátek,     strach,
že zas po Vinohradský
domů,             pěšky.

Žižkovská věž ...
           jsem v Praze.
S Bártou v hlavě
a slzou na krajíčku,
              třesu se
             králíčku, jsi náš?

Jen v kalužích zůstávají stopy,
         které zapomněl déšť smýt.
A v echu myšlenek slyším:
"... přijď mě obejmout,
                     ať vím,
                    že sám,
 stopy nezanechávám ..."

          Příteli M,
Tys mě varoval, ale ...
      nečte
             už nečte.

Zítra jedu a
  osud ať rozhodne.
       Zhřešil jsem?
Pak mě potrestá,
nic není věčné, napořád.
              Ani život není.

Dnes to bolí,
i když noci v modlitbách trávím.
Navždy s ní, na věčnost ...
          už neslyším a jenom sním.

Hledám břízy, které ztratily listí
a mráz nahradil šumění
v korunách
dní.

            Přiznávám, mám strach.
Potřebuji si povídat, než se zblázním.