Elegia ethanolica

Prázdné sklenky

a číše do naha,

zvonící staccatem.

Rudé rtěnky,

tančící podlaha

v područí nahatém.

Jako mřenky

se Praha nePraha

honosí potratem,

bez milenky,

ta zjevná námaha,

na kmeni podťatém,

píší směnky,

než ruka zaváhá,

jsa smutným vagantem.

Do nástěnky

připíchne ostruha

mou duši bažantem.

Marná snaha,

činiti nemnohá

dogmata Koránem.

Profil vraha

a hvězdná obloha -

- matka měst nad ránem.

Tak tady vidíte,

co máte chápat,

teď už jen musíte

do hříchu sfárat.

Zelená, pivo, rum

nenosí štěstí,

odzvoní staccatům,

bude se nésti

života čirého

těžký to skutek,

jsoucna tak tvrdého

okusím důtek.

Není můzy,

která by povstala

ve stavu opojném.

Pomni faleš

že není pochvala

opilým pod dojmem.

Tak tu sedím

a píšu veršíky,

půlnoc a hodina,

venku podzim,

uhnilé šeříky

a kostky domina.

Tak už mne zastavte,

už nechci skládat,

báseň je prokletí

- hynoucí Marat.

Pravici utněte,

pohoďte šelmám,

kata den přiveďte,

síly už nemám.

Noc je černá

a síla obrazů

mozek mi vymývá,

múzo věrná

do rána příchodu

snad sil ti ubývá.

Myšlenko nependluj,

vyhoď už kotvy!

Vyjměte mozek můj...

...básně jsou mrtvy...