Dokud nás smrt...V.

Rychle vstal a natáhl si kalhoty. Mrtvá sebou zacukala, celým tělem zacloumala křeč, v kloubech jí praskalo, házela hlavou ze strany na stranu, stále rychleji a pak najednou vše ustalo, byl klid a ticho a mág nad ní stál, fascinovaný tím zvráceným a pokrouceným zázrakem zrození.

Mrtvá otevřela oči.

Mág prudce oddechoval, přál si, aby na ni mohl promluvit. Nevěděl co má dělat.

Mrtvá se pomalu zvedla. Prohlížela si své zubožené údy, rukama si pomalu sahala po tváři a prsty tápala po hlubokých ranách a drobných rankách, po odvislých cárech kůže, oči doširoka rozevřené. Pak zabloudila pohledem k mágovi, jak tam stál, bledý, ztrhaný, do půl pasu nahý s tělem pokrytým černající krví.

Dívali se na sebe.

Dlouho.

A tiše.

Mág přistoupil o krok blíž a vztáhl k mrtvé ruku.

Mrtvá vycenila zuby a zasyčela.

Mág ruku stáhl.

Zvedl se vítr a rozšelestil koruny stromů, zdvihl ze země spadané listí a rozevlál vlasy mrtvé ženy.

Mág se pokusil o úsměv. Nevnímal její zubožené tělo. V jeho očích byla překrásná.

Mrtvá naklonila hlavu na stranu.

Z lesa k nim dolehl štěkot psa.

Mág sebou trhl a otočil hlavu.

Mrtvá po něm skočila, povalila jej, drápala ho nehty po obličeji, chrčela, křičela, klapala zuby a snažila se mu zakousnout do krku. Mág sípal, snažil se bránit, pokoušel se chytit ji za ruce, byl ale jejím útokem příliš ohromen, nechápal, co se děje. Mrtvá byla rychlá a silná, její nehty drásaly jeho paže a hruď. Zakousla se mu do předloktí a vyškubla z něj kus masa.Mág rezignoval. Přestal se bránit, díval se do koruny stromů nechal ji, aby z rány na jeho ruce lačně pila jeho krev a cítil jak ho její dlouhé vlasy přitom jemně šimrají na obličeji. Usmíval se.

Země se s ním houpala a jakoby duněla, zdálo se mu že slyší ržání koní a lidské hlasy. A pak konečně omdlel.

Byl někde mezi snem a skutečností, zdálo se mu, že zemřel a kolem něj byla jen tma a zima, ale nic ho nebolelo, neměl ani tělo, byl nic. A byl to slastný pocit.

Pak se ale zase ocitl v tmavém lese, schoulený v listí, třásl se zimou, zesláblý k smrti. Dlouho nepřítomně hleděl do černé tmy. Pak zamrkal, patrně si až teď uvědomil, kdo je a kde se nachází. Namáhavě se posadil. Čekal až si jeho unavené oči zvyknou na tmu. Sáhl si na ránu na ruce. Už téměř nekrvácela, ale byla horká, bolavá a mokvala. Pátral očima ve tmě a opodál uviděl na zemi temnou šmouhu. Připlazil se k ní. Bylo to lidské tělo. Muž. S velkou ránou na krku. Nedaleko leželo další tělo. Mág se pokusil o jednoduché kouzlo. Zdařilo se až na podruhé. V dlani se mu objevila malá bílá kulička, která rozzářila prostor kolem něj mdlým světlem.

Pak vzal ze země suchou větev a s její pomocí pomalu vstal. Rozhlížel se kolem. Jeden muž s prokousnutým hrdlem. Mrtvý pes, téměř roztržený napůl. Další mrtvý muž,ležel na břiše, s tváří k zemi, šaty rozervané a tělo pokryté stopami zubů. Poslední muž ještě mělce dýchal, v hlubokém bezvědomí, s krví prýštící s mnoha ran.

Pohnul se světlem trochu víc doprava a tam ji uviděl. Ležela u mrtvého koně, oči zavřené, černá zaschlou krví, břicho odporně nafouknuté. Když ji přivazoval ruce k tělu, vůbec se nebránila.

“Já tě znám.” Řekla do ticha

Mág si ovázal ránu kusem látky a pohlédl na ni.

“My jsme spolu zemřeli.” Řekla a usmála se.

Mág se unaveně usmál, přikývl a lehl si k ní.

Zdálo se mu, že její vlasy voní po jasmínu.

(konec)(nebo byste chtěli ještě nějaký epilog?)