Vše o Alanovi 8

Napsala jsem to tak, jak mi to Alan vyprávěl.

 

Oskar:

Ten rok na jaře jsem poslal jednu opravdu vydařenou fotku do nějakýho časopisu, kde probíhala soutěž pro fotografy amatéry. Cenou pro vítěze byl zájezd pro čtyři osoby do Tunisu. Netoužil jsem po nějaký dovolený v tropech, já moc horko nemiluju, ani jsem si nemyslel, že bych to mohl vyhrát, tak dobrej jsem si nepřipadal, prostě jsem to chtěl jen zkusit. Vážně jsem nečekal, že bych mohl vyhrát zrovna já, ale stalo se tak.

Začátkem července přišel dopis, kterej mi výhru potvrdil. Byl jsem fakt nadšenej a už jsem se těšil, jak s bráchou, nějakým kamarádem a hlavně s Luckou vyrazíme do Tunisu. Rodiče nebyli proti, byl už jsem zletilej, nikdy jsem nedělal kraviny a byl na mě spoleh, takže pustit mě někam samotnýho jim nenahánělo strach. Věděli, že se dokážu postarat o sebe i o Alana. Taky se do tý dovolený vůbec necpali, na rovinu řekli, že když jsem jí vyhrál já, mám právo vybrat si s kym pojedu. Vždycky to byli nad míru hodný a chápavý lidi. Obdivuju je. Jednou bych chtěl bejt takovej rodič jako jsou oni.

Že pojede Alan, bylo jasný předem. Jenže Lucku rodiče nechtěli pustit. Žadonila, přemlouvala, prosila, brečela, a stejně nic. Přešla mě chuť cokoli organizovat a vůbec někam jet, byl jsem otrávenej jak spráskanej pes a bylo mi šmafuk, kdo teda pojede místo ní. Nechal jsem volbu na bráchovi. Ať on vezme nějaký svý kamarády, když já tam nemůžu mít Lucii, tak je mi to ukradený.

Brácha rozhodně zvolil Flóriho, to bylo nekompromisní. Pak chtěl přibrat taky Zoju, tehdy jsem jí moc neznal, byla vlastně úplně nová. Byla ale ještě hodně malá, takže jí to doma taky nepovolili. Nakonec se teda čtvrtou osobou stala bráchova kámoška a Flóriho holka, Fan. Byla to tehdy fakt mise. Byl to tejden opojení a šílenství. I když jsem se nedověděl úplnou pravdu, pochopil jsem tehdy, že mají zkušenosti s drogama. O heroinu jsem nevěděl. Za celej tejden si nikdo z nich nešlehl. Tutlali to, ale vydržet jen tak taky nemohli. Zvolili cestu menšího odporu. Kouřili trávu a mě namluvili, že si občas daji. Nevadilo mi to. Taky jsem to párkrát měl, nepovažoval jsem to za nic tak špatnýho, připadalo mi, že je to normální puberťácký harašení a hlavně jsem věřil, že JEN kouří trávu, a to JEN někdy.

Víc jsem netušil a v klidu jsem hulil s nima. Už přílet tam byla velká komedie, Fan totiž vylejzala z letadla do toho čtyřiceti stupňovýho vedra poměrně ožralá. Měla v kabelce zabalenou placatici rumu a tu během cesty celou sama vyžahla. Takže se pak smála na celý kolo a plácala hovadiny. Byla to sranda. I v průběho pobytu jsme dost pili a ještě k tomu kouřili pořád tu trávu. Mám na to krásný vzpomínky. Kdybych tehdy věděl, že to není žádnej špás, že se ti tři potřebujou opíjet a hulit jen proto, že nemaj heroin, asi bych to s nima tolik neprožíval. Ale já myslel, že jde jen o obyčejnou prdel, prostě jsme vypadli z domova, tak honem, užít toho za ten tejden co nejvíc a zas domu sekat dobrotu. Já byl vůl!

 

*

Alan:

Jo, tenkrát v Tunisu to bylo vážně báječný. Flóri a Fan si byly přes den tak jako pro sebe, ale večer jsme vyráželi všichni spolu. Do hotelu jsme se vraceli tak okolo čtvrtý ráno a pak vyspávali do oběda.

V hotelu byla taková hezká černošská servírka, mladá, jen o něco málo starší než já, tak sedmnáct. Byla maličká, drobná, černá jak uhel, jen vlasy měla odbarvený úplně na bílo a krátký jako chlap. Byla to první holka s kterou jsem spal. Seběhlo se to poslední noc, těsně než jsme měli odjíždět, jak to bejvá - na poslední chvíli.

Šel jsem večer s ostatníma na večeři do jídelny. Pak jsme ještě chvíli poseděli. Lokál byl prázdnej, kromě nás tam nebyl už nikdo.

Flóri řekl: „Tak co podnikem?“

A rozhodlo se, že se půjde někam pořádně oslavit odjezd. Už jsme se měli k odchodu, když přišla ona (jmenovala se Amne, ale pro mě bude navždy Coco, i když vlastně ani nevim proč jsem jí tak říkal) a začala uklízet  ze stolu sklenice. Líbila se mi už od začátku a já teď viděl poslední příležitost, jak se s ní dát do řeči. Tak jsem na ní zkusil svojí proklatě blbou angličtinou před všema zůčastněnejma: „How are you?“

Zabrala a naštěstí mluvila ještě hůř než já. Odpověděla, že se má fajn, protože končí šichtu. Řekl jsem, že to je fakt fajn. Přestože musela cejtit jak trapný to je, zeptala se, jak se jmenuju. Řekl jsem: „Alan, and you?“

Odpověděla: „Amne.“

A to už se do toho vložil Flóri: „Tak jdem nebo co?“

A brácha řekl: „To se tady hodláš vykecávat?“

A já na to s přehledem: „Jo, hodlám. Běžte beze mě.“

Chvíli jen blbě čuměli a tak jsem kejvnul hlavou, jako že to myslim vážně, tak vypadli. Pak už to bylo lepší. Povídali jsme si a já nakonec Coco pozval na panáka. Toho večera bylo těch panáků nějak víc a tak to nakonec dopadlo, jak to dopadlo.

Byla vážně první. A brácha, s kterym jsem v apartmánu sdílel manželskou postel, spal tu noc na zemi, protože se s ostatníma vrátil až úplně k ránu, když jsme já a Coco už dávno zařezávali. No, bráchovi to stejně bylo jedno, lítal prej co chvíli na hajzl blít. Coco se ráno vypařila ani nevim jak a už jsem jí nikdy neviděl.

 

*

 

Zoe:

Alan se vrátil z Tunisu, vyprávěl mi svou story s Coco, ostatně proč ne, náš vztah byl vždycky - a v té době zvlášť - pouze přátelskej, panovala mezi námi naprostá upřímnost a on považoval za důležitý mi to říct. Nic to nezměnilo. Prázdniny končily a my prožívali jejich poslední dny úplně celý spolu. Alan vysedával u nás v kuchyni nebo se vyvaloval na dece na terase, vykuřoval, cpal se pudinkem, lívancema  a krupičnou kaší (jediný tři jídla, který jsem tehdy uměla uvařit - moje štěstí, že byl na sladký) a klidně pročítal bláboly, který já jsem vytvořila.

Od doby, kdy jsem se naučila jakž takž psát jsem smolila jednu povídku za druhou. Zpočátku o housence a křečcích, později na závažnější životní témata. Měla jsem v zásobě spoustu poezie, povídky, novely a romány, většinou nedopsaný, ale zato velmi jazykově i dějově bohatý. Největší úspěch sklidil jakejsi román nazvanej Pasterella, což je latinskej název pro bakterii způsobující mor. Pasterella bylo v tom románě jméno jedné z hlavních hrdinek, která svou smrtící silou, podivným ničivým fluidem, přivedla do neštěstí svojí přítelkyni a svýho bratra. Odehrávalo se to celé v Itálii v bohatý rodině šlechtice, hlavní zničená hrdinka Rézi prožila za svůj krátkej, jen čtyřicetiletej, život snad všechna zla, útěk z domova, pěstování máku na opium, drogy, chlast, vraždu kamaráda, těhotenství v sedmnácti letech, nevydařený manželství, rozvod, manželství s již zmíněným bratrem Pasterelly, několik sebevražedných pokusů, z nichž ten poslední se konečně podařil. Mezitím stihla porodit ještě jedno dítě, na to jsem byla obzvlášť hrdá, na jména jejích dětí, který měly bejt symbolem. První byla holka Gioia, což v italštině znamená radost a druhej kluk Raggio, to je paprsek. Mělo to značit, že při narození obou dětí měla Rézi určitou naději na osvobození od zkázy, která ji však nakonec stejně neminula. Byl to za vlasy přitaženej blábol, uznávám snad možná opravdu hezkej na čtení. Alana nesmírně zaujal a ponechal si ho. V budoucnosti se k němu často vracel, četl ho vždycky, když mu bylo na hovno.

 

*

 

Alan:

Prázdniny skončily, začal jsem chodit do nový školy, která v mym životě nehrála vůbec žádnou roli. Opravdu pečlivě jsem tam chodil snad jen první tejden. Pak jsem si vyučování  různě zkracoval. Omluvenky jsem si psal sám, ve škole na to stejně sral pes. Nikdo neznal podpis mýho táty, tak jsem ho s klidem falšoval a každýmu to bylo fuk. Flákal jsem se s Flórim, s Fan nebo s oběma najednou nebo taky třeba sám. Bylo mi to jedno. Důležitý bylo přežít to nějak do odpoledne, kdy uvidím Zoju. Večer jsem šel pařit s partou. Rodiče nemohli nic, byli celý paf, ale netušili. Pomalu začal opravdovej úpadek.

 

*

 

---